Ruce. Otokar Březina

Читать онлайн.
Название Ruce
Автор произведения Otokar Březina
Жанр Зарубежная классика
Серия
Издательство Зарубежная классика
Год выпуска 0
isbn



Скачать книгу

kar Březina

      RUCE

      Prolog

      Chvíle slávy jsem měl, kdy duše volná v majestátu svém

      nad staletí se vznáší světelným, výřícím cyklonem,

      odvěké vegetace rozmetá a hospodář na nivách času

      v červenci pohledu svého nechává zráti nová bohatství klasů.

      A když naplněn úrodou, hořel můj dvůr, o kráse ohně jsem pěl,

      o paláci snů, jenž tisícem věží až do hvězd se potápěl;

      a když i ten hořel a ironický vítr kolem mne šuměl,

      bez výkřiku bolesti zpívat i mlčet jsem uměl.

      Zem krásnou, jak nikdy nebyla po celé věky, co její let

      v temnotách prostorů víří, snů mých mi ukázal květ:

      viděl jsem průvody gigantských jar, v záři jich pochodní slunce se tměla,

      tisíce pozemských jar do vozu svého zapřažených měla.

      Viděl jsem léta královská ulehat na lože purpurné nádhery,

      ukolébaná zpěvnými večery, harf delikátnými údery,

      měsíčné noci v kouzelných parcích paní, lásky opojná vinobraní

      a pod hvězdami rozjitřenými rozkoše nejsladších umírání.

      Zahrady zimní viděl jsem, haluze rozkvetlé v křišťály,

      jak právě rozžaté lustry ještě se houpaly, duhami zahrály;

      jak ledové palmy na oknech tajemství, mrazivým světlem ozářené

      a jako zahrady kosmu přiblížené, rozjiskřené a otevřené.

      Však viděl jsem také zem bolestnou, jak byla od věků,

      v úsměvu hořkém hovořící k člověku, zrak teskný zkroušený v daleku;

      zem jednu z nejchudších mezi svými sestrami ve vesmíru,

      na moři ticha ostrov, jenž mimo smrti nepoznal míru.

      V oblacích času jsem blesky zřel, jak apokalypsy ohnivé písmeny,

      césarův pokyn otrokům, krví jak růžemi kvetoucí areny,

      zrak muže, pýchu a vůli země, tvrdý bojem, zlomený vítězstvími,

      zrak ženy, rozkoš země, s pohledy vyčítajícími, toužícími.

      A na všechnu slávu svého snu, nádheru noci plamenné,

      zapomenul jsem při pohledu na bratří svých ruce zemdlené,

      krvavé, hněvem sevřené, a v smíchu moře rozvlněného

      přerážené údery vesel, když se chytaly člunu přeplněného.

      Řinčení mystických okovů zahřmělo ve snění mém,

      a v jeho taktu odvěkém hudbu milionů srdcí uslyšel jsem:

      milionů srdcí, jak hvězdy od sebe vzdálených, odcizených,

      po sobě tajemně toužících a v mrazivé soumraky pohřížených.

      Na prahu bratří usedal jsem, záhadný cizinec, podvečer,

      a v dalekém šumění vod a v písni větrů a zářících sfér,

      o práci země a světě, jenž v hlubinách lásky se přede mnou šeřil,

      k útěše bratří jsem zpíval, šťasten z úsměvu jejich a věřil

      Vedra

      Illuse v žáru, jak halucinace umírajících žízní!

      Zem jako přezrálá puká. Květy plamenů neviditelných

      vyvřely, parasitní, mezi lilijemi a jako břečťany do výše plápolající

      přissávají se k nehybným stromům. Sinavé blesky

      tříští se v světle, v ironickém nárazu číší

      slaví svou hostinu knížata noci. —

      Ale jak oblaky nazpět do moře odnášející útěchu vláhy,

      naděje naše zapadají za horizonty rozpálenými.

      Jen němé vědro tvé spravedlnosti sálá jak brázdy jich letu

      nad nivami a nad staveništi a nad cestami, kde bílé kameny svítí

      jak řečiště ohně a kde jak náměsíční plíží se vojska.

      Žhavý dech práce stoupá nad žhavý dech země, nad vlnu žhavější vlna,

      údery tepen na spáncích otroků sviští jak hvízdání bičů,

      smrtelně zvážněly zraky. Krutost věků ožívá v krvi:

      nebezpečná procitnutí pralesa němého v žáru, když stíny se dlouží

      v zimničních pařeništích trópů. A na hlavy milionů

      ze hlubin slunce, trhaného křečemi bouří,

      lávy sopečné proudy, rozstříklé v prachu oslňujícím,

      řítí se v kataraktech.

      Němé jsou nivy, ponurá města, v zakletých jeskyních dílen

      na rtech zaťatých utichly písně ve vřeten výsměšném vření,

      v úlisném šepotu řemenů, v úpěních ohně a kovů,

      v zamlklých modlitbách volajících: Vysvobození! Ať pochodeň hněvu

      blíž ještě k zemi se nakloní z modra a zžehne pavučinný květ její!

      Syčí ječmenné klasy před zraky ženců předrážděnými,

      jak tažení hmyzů, jež usedly na žhavá stébla,

      v hněvivém šlehnutí jehel, v klokotném varu

      nenávistném. A čekajíce na nahá těla a na rty oněmlé žízní,

      tvrdě smějí se svedené vody, v nichž jako trsy jiskřících ostřic,

      nože pod hladinami, paprsky odražené třesou se z vírů.

      A večery se sady zapálenými! Poslední vegetace ohně

      na zříceninách! Když jako mystické ovoce osudných poznání, slunce,

      uzrálé v západu horečném, podzimním listí k zemi padne svou tíží

      a puká, plod sesládlý příliš, a z purpurné kůry omamnou šťávu,

      proud vonný, řeřavící hvězdami jader, víno šumící světlem,

      vystřikne na rty nesčíslných! Vedra krve a touhy!

      Číšemi rajských rozpomenutí jsou srdce! Fermenty žití a smrti

      zdvihly se na dně a v jejich parách myšlenky šílí! Tance kol ohňů!

      Květy, jež rozkoše bouří se lámou! Smrtelná zblednutí v úpalech snění!

      Požáry pýchy! Ve zracích zajatců šílenství tvůrčí!

      Bolestná procitání tisíce očí z němého množství nedočkavého,

      které v úžase tohoto kosmu touží se rozlíti věky!

      Hvězdami zjasněné cesty království tvého! Dobytí země

      a nebes! —

      Ale v řinčení číší slaví svou hostinu knížata noci!

      A tvoje píseň je tichá, jak řeka za horami klokotající,

      sladký ptáčníku duší! Od obzoru k obzoru šlehá tvůj úsměv,

      linie blesků, ale ztrácí se dříve, než umdleni zvedneme zraky!

      Ach, z bolestné proměny věcí na Gehennami poznati slávu tvé vůle

      a jako písmo sdělení tajných ta doby nebezpečenství,

      zjasněné