Jan Maria Plojhar. Julius Zeyer

je svrhli a zašlapali, sedí na jejich místech a smějí se.“

      Dívka se zasmušila jeho pochmurností, slovům jeho nerozuměla určitě.

      „To zní k smrti smutně,“ řekla za chvilku. „Ale nad těmi, co svrhli bohy, nad těmi, kteří se smějí, – stojí Bůh a jeho spravedlnost a jeho pomsta.“

      Zasmál se tiše, ale trpce a zvuk toho smíchu vmísil se podivně v sladký pláč vodotrysku.

      „Víra v spravedlnost je útěchou, když ale ta boží pomsta nepřichází, – přestáváme v ni doufat,“ řekl tichým a tvrdým hlasem. „Pokolení přichází za pokolením, hanba a pouta se dědí mezi otroky, ale spása nepřichází… A děti povražděných, pokořených, vidouce, že marně čekají, přidávají se pomalu k dětem vrahů a smějí se též – a to je dno pekel, zoufalost a smrt pro ty, kteří se nikdy podle podrobiti nemohou!“

      „Ach,“ řekla a oči její obracely se k hvězdám. „Slova vaše chápu jen napolo – ale zcela vaši bolest!“

      „Odpusťte, co to s vámi mluvím!“ vzpamatoval se.

      A divil se, proč a jak se to stalo, že s tou cizí mladou, krásnou dívkou zde, v té tiché, slavné noci takové vedl řeči. Styděl se téměř. Ale proč byly zraky její tak hluboké a vážné? Proč byla noc tak slavná, Řím tak pln velikosti a vidina Prahy tak smutná a tragická?

      Suntarella změnila náhle situaci a naladění.

      „Což, máme dnes zde na scalone snad nocovat?“ ptala se.

      Oba mladí lidé se usmáli a probudili se jako ze sna. „Pravda,“ řekla Caterina, „ubohá Suntarello, jsi unavena!“

      „A jaksepatří ještě k tomu,“ řekla stařena, „a mám docela znova hlad. Jen jestli u signory Galli nám něco k snědku nechali!“

      „Neboj se,“ chlácholila ji dívka a obrátila se k odchodu. Dům, kde zůstávala matka Giggiho, byl hned na začátku ulice, dosáhli ho za několik minut.

      Dívka děkovala, mezitímco Suntarella ohromným zrezavělým klíčem dveře domu otvírala.

      Jan Maria Plojhar spěchal, když byly zmizely, zpět, aby se dostal na Španělské náměstí. Doufal pevně, že tam najde kočár. Cítil se velmi unaveným. Teprve teď, když byl sám, začal to pozorovat.

      Když přišel zpět ku kostelu Trinità, začal se pojednou celý Řím s ním točit, všechny předměty braly na se tak cizí vzezření, hvězdy skákaly po nebi, země se houpala, nevýslovná úzkost se ho zmocnila, studený pot lil se mu s čela a v uších hřměly mu vodopády. Bled jako zmírající padl na ty schody vedoucí ode dveří kláštera a kostela, na tytéž schody, po kterých byla tenkráte Caterina kráčela, když jí matka její byla řekla: „Hleď, dítě, vedou tě ze sna do života.“

      Zdálo se mu, že se mu srdce zastavuje, pak že mu chce rozpoltiti prsa. Zavřel oči, které kryla beztoho hustá tma.

      „Umírám?“ tázal se spíše myšlenkou než slovy a šla na něj jakási dřímota. V ústech cítil podivnou sladkost, nepříjemnou, odpornou. Utíral si rty šátkem. Pak zdálo se mu, jako by se topil, a ztratil vědomí.

      Za dlouhou chvilku se probudil. Neupamatoval se hned na to, kde byl a co se s ním bylo událo. Pomalu však vracelo se mu všechno v paměť. Bylo mu zase dosti volno. Divil se jen, co se to s ním děje. Viděl, že klobouk jeho leží o několik kroků dále. Chtěl vstát, avšak nohy se mu příliš třásly. Viděl svůj šátek na klíně – byl krvavý. „Co to?“ řekl si tupě.

      Vtom ozvalo se hvízdání, kroky. Dělník jakýs vracel se vesele ze společnosti svých soudruhů nejspíše z nějaké vinárny.

      „Oho, pane,“ řekl dobrosrdečně, zdvihaje klobouk a podávaje jej majetníkovi, „víno, zdá se, stouplo vám poněkud do hlavy.“

      „Poněkud,“ řekl Jan Maria a vzal klobouk „Děkuji.“

      „Prosím, rádo se stalo,“ řekl dělník a pomáhal mu vstávat.

      „Povedu vás,“ řekl.

      „Děkuji, jen k balustrádě,“ prosil Jan Maria, „nejsem opilý.“ A polohlasitě zvolal „Můj ty bože!“ česky mimoděk.

      „Věřím,“ řekl dělník zdvořile, a zaslechnuv ten vzdech v cizím jazyku, dodal: „Zdáte se býti cizincem. Je to pouhá nezvyklost našeho vína.“

      „Ano. Děkuji. Jste velmi laskav…,“ a šel vrávoraje několik kroků sám a opřel se o tu samou balustrádu, za kterou byl před chvílí s Caterinou stál.

      „Bože,“ šeptal si, „jak bych ji byl polekal, kdyby to byla viděla!“

      „Dobrou noc, pane!“ pozdravil dělník odcházeje.

      „Dobrou noc a díky!“ odpověděl Jan Maria a naslouchal krokům na schodech a hvízdání árie z Rigoletta, kterou si dělník cestu krátil.

      „Půjdu domů,“ myslil si, ale nehnul sebou. Bylo mu nějak úzko, zdálo se mu, jako by ty schody vedly do propasti.

      „Můj ty bože,“ zašeptal opět a zraky jeho hledaly po obzoru linii kupole Sv. Petra, cudnou jako obrys květiny, lahodnou jako hudba. Zdála se mu jako modlitba. Ztrácela se nyní v hustnoucí perleťové mlze.

      Vtom letěl někdo Španělskými schody vzhůru a zastavil se udýchaně tři kroky od něho.

      „Sangue della Madonnina!“ vzkřikl Giggi překvapen, neb byl to on, „pane Jamaria, to jste vy!“

      „Tělem a duší,“ odvětil se slabým úsměvem mladík a myslil přitom: „Málem, a byl bych tu už pouze tělem.“

      „Co jsem se vás nahledal!“ zvolal Luigi Galli, „ale teď je vše v pořádku. Vy dovedl jste laskavě sestřenici domů, že?“

      „Zajisté –“

      „Per Cristo!“ zvolal Giggi, „vy jste ale bledý jako umrlec! Co je vám?“

      „Nic,“ zapíral Jan Maria. Nevěděl proč, ale nechtěl, aby Caterina se dověděla, že byl churavým.

      „Cizinci musí zvykat na římské klima,“ řekl Luigi. „Skoro každý to tak trochu odstonává.“

      „Tak jest,“ řekl pan Plojhar, „a já to už odstonal. Bylo mi už po několik dní nevolno.“

      Sebral všechny síly.

      „Dobrou noc!“ pravil a začal sestupovati. „Doprovodím vás!“ zvolal Luigi.

      „Jaká pošetilost!“ vzpíral se pan Plojhar, „najdu kočár na piazza di Spagna.“ A schoval pokrvácené ruce do kapes kabátu.

      „Ano, to najdete, u sochy Immaculaty. Sejdu s vámi aspoň až tam!“

      Pan Plojhar se podrobil. Zavěsil se do Luigiho a byl mu v duchu vděčen. Natáhl cestou nepozorovaně rukavici na pravou ruku, kterou Luigimu při loučení podával, když do kočáru vstoupl. Děkovali si navzájem, volali asi pětkráte na sebe „addio“ a pak hrčel kočár po dlažbě.

      Doma umyl se Jan Maria čerstvou vodou a cítil velké ulehčení. Pak se vrhl na postel a usnul hlubokým spánkem.

      II

      Ještě před jedenáctou ráno druhého dne přijela Caterina do ulice Giulia. Nevystoupila ani z kočáru, poslala nahoru pro paní Giovanninu, která se brzy objevila, vázajíc si klobouk ještě v průjezde domu.

      „Přišla jsi časně,“ řekla, když se byly pozdravily a když vsedala do kočáru.

      „Jsem zvyklá brzy vstávat,“ odvětila dívka.

      „Na