Tvrdohlavá žena. Josef Kajetán Tyl

pro budoucnost očekávat – kdyby se v přítomnosti naděje mé nevyplnily.

      JAHELKOVÁ.. Člověče, jste opilý – nebo mě máte za blázna?

      PĚNKAVA. Terezko, drahá dívko, – je-li jen desátý díl toho pravda, co jsem kdy ve tvých sladkých slibech nalezl: přilož prosby svoje k mým, abych věděl, můžu-li za cíl svého snažení tvou ruku očekávati.

      JAHELKOVÁ.. A ty stojíš – a neříkáš, že je ten člověk na rozumu postřelen?

      TEREZKA. Já to nepozoruju. Mně se zdá, že mluví tuze rozumně.

      MEDLENKA. Oh – a z fundamentu! Člověk ho poslouchá jako svatou písničku.

      JAHELKOVÁ. Ty se tedy k jeho moudrosti přiznáváš? Jakpak jsi ji poznala – smí-li matka vědět?

      TEREZKA. Nejdřív jsme se viděli v kostele.

      JAHELKOVÁ. Já nešťastná matka! To je dcera bohabojné ženy!

      MEDLENKA. Kuřata se dařej po kvočně.

      JAHELKOVÁ. Co ty máš zde ještě kdákat? Nevíš, co jsem ti poroučela? Abysi šla – abysi táhla!

      MEDLENKA. Jen co pan Johanes svou historii dodělá!

      JAHELKOVÁ. Bezpochyby jsi se do ní také míchala?

      MEDLENKA. No – a jak!

      PĚNKAVA. Ano, vzácná paní mlynářko, – když se Madlenka sama neostýchá – tedy musím její křesťanské srdce pochválit; ona mi dávala příležitost, že jsem mohl s Terezkou často na zahradě rozprávět.

      MEDLENKA. Někdy to šlo přes plot – někdy jsem jim pomohla do letní besídky.

      JAHELKOVÁ (spráskne ruce). O já ošizená, podvedená osoba! Pryč – pryč mi z domu, jedovatý štíre, kterého jsem krmila a hříla jako bídné nedochůdče – pryč!

      MEDLENKA. No, no – jen se tak nenadýmejte! Za jedno vám to ani nesluší – a potom, copak nevíte (opře si boky), že máme konstituci? He? Paní jako děvečka, všecko podle stejných palagrafů.

      JAHELKOVÁ. I ty nestydatá!

      MEDLENKA. Nic nestydatá – jen holá pravda, ale ta pánům arci nevoní. A co se toho štíra týče – o, má zlatá panímámo, ten štír byl by se už dávno odplazil, kdyby neměl outrpnost s pannou Terezkou. Teď ale víte, co jsme tajně upředli – teď půjdu, a kdybyste mě párem koní držela; však uvidíme, jestli dostanete něco lepšího. Holka jako já se neztratí, oh, to nemám starosti. Moudrá hospodyně chmátne po ní všemi desíti. (Odejde)

      JAHELKOVÁ. I ty jedovatá – mne popadnou křeče!

      PĚNKAVA. Pustťe to mimo sebe, vzácná paní mlynářko, a pomyslete, že pravá moudrost –

      JAHELKOVÁ. Vy držte hubu – i se svou moudrostí! A zkrátka, pane školní pomocníku, s jakým rozumem mohl jste si na mou dceru myslit?

      PĚNKAVA. Když člověk miluje, tu vede jen srdce komando, a rozum větším dílem mlčí. Ostatně cítím v sobě tolik síly, že si chci vaši dceru zasloužit. Láska mi pomůže.

      JAHELKOVÁ. Láska! Hahaha! Mně se dělají mžitky, když to slovo slyším! A kdybych i byla takový blázen, že bych své dítě školnímu pomocníkovi na krk hodila – jakpak mi tu svou lásku dokážete – co?

      PĚNKAVA. Vám? To bych snad musel panně Terezce udělat?

      TEREZKA. I – já nepotřebuju žádných důkazů; já to věřím.

      JAHELKOVÁ. Mlč, ty nerozumné house, – a děkuj Pánu Bohu, že máš matku, která o tebe pečuje. Nepotřebuješ důkazů! A víš, jaké bys měla živobytí, kdybysi mužskému věřila? Čtrnáct dní by tě nosil na rukou, to bysi byla jeho cukroušek – potom by tě začal hrýzt, hleděl by si kamarádíčků, skleničky a kartiček, a kdyby sis chtěla postěžovat, zamračil by se, jako by chtěl vypálit, a konečně by ti snad utekl do světa.

      PĚNKAVA. Vzácná paní mlynářko, proti tomu musím ve jménu celého mužského pokolení slavně protestýrovat! O ženské lásce daly by se také divné kroniky vypravovat – ale proto bych byl přece blázen, kdybych Terezce nevěřil. A ostatně – jaké chcete důkazy?

      JAHELKOVÁ. Jaké! Co je mně do toho? Vyhledejte nějaké. Vždyť prej jste tak vtipná hlavička – jak mi onehdy pan správec povídal.

      PĚNKAVA. Pan správec mě chválil? To bude dělat brzo kšaft.

      JAHELKOVÁ. Tuze veliká chvála to nebyla a rozumná matka si to musí dobře rozložit.

      PĚNKAVA. Ah!

      JAHELKOVÁ. Že prej strkáte mezi lid nebezpečné čtení – noviny a plátky.

      PĚNKAVA. Oh!

      JAHELKOVÁ. Že prej se hryžete s naším starým farářem; dětem prej cpete zbytečné věci do hlavy – hrajete s nimi na vojáky – a chcete prej z nich malou Svornost udělat.

      PĚNKAVA. To patřím arci na Špilberk! Svornost, to je jádro rebelantství, a kde panuje svornost v národu, tam se třesou nespravedlivé koruny. Ale nebojte se mě tuze, vzácná paní mlynářko, já budu tím nejmírnějším občanem a budu v bázni boží loupat brambory. Terezka se mě dozajista nebojí.

      TEREZKA. Ani dost málo, panímámo, to mi věřte – a až pana Pěnkavu poznáte, tedy –

      JAHELKOVÁ. – mu řeknu, aby šel svou písničku jinam zpívat. Naposledy a dost! Jděte svou cestou: holku nedostanete.

      PĚNKAVA. Paní mlynářko, já umím také vážné tváře dělat a mužné slovo mluvit. Nečiňte mě nešťastným.

      TEREZKA. Panímámo!

      JAHELKOVÁ. Mlč! Žádnému tě nedám, kdo mě nepřesvědčí, že tě miluje.

      PĚNKAVA. A když vás přesvědčím?

      JAHELKOVÁ. To nedovedete.

      PĚNKAVA. Dovedu, a kdybych měl strážního ducha našich Krkonošů na pomoc zavolat.

      JAHELKOVÁ (s ousměchem). To vám dovolím!

      ZLATOHLAVŮV HLAS (venku). Slovo platí! VŠICKNI. Co to?

      JAHELKOVÁ. Kdo si to dělá ze mne blázna?

      TEREZKA. Já se celá třesu!

      PĚNKAVA. Nebojte se, drahá Terezko! Srdce mé je plno vysoké víry, že mi nějaký dobrý duch cestu do vašeho náručí proklestí. Já vás miluju a budu milovat, dokud mě nevynesou na pole, kde láska věnce na pahorky klade, pod nimiž její nejdražší památka práchniví. Mějte se dobře, denice mého doufání, a sviťte mi na všech cestách mého života. (Odejde)

      TEREZKA. Ach, počkejte! Kvůli mně nemusíte na cesty –

      JAHELKOVÁ. Budeš-li pak mlčet?

      TEREZKA. Ach, panímámo! On se třeba usouží – a já –

      JAHELKOVÁ.