Náčrtky z dětství. Milan Svanderlik

mladých dělníků, které Československo prostě nemělo. Vláda tak apelovala i na příslušníky české menšiny v Jugoslávii a prosila, aby se vrátili do vlasti předků a pomohli s poválečnou rekonstrukcí. Vládní nabídka byla lákavá – nabízely se granty na přesídlení, bydlení a zemědělská půda. V zemi, která přišla o přibližně 2,5 milionu svých německých občanů, byla spousta pracovních příležitostí, a téměř všichni navrátilci byli na několik let osvobozeni od placení jakýchkoli státních daní.

      Nabídku přijalo mnoho většinou idealistických mladých mužů a žen, kteří si přáli lepší život. Šlo většinou o první generaci Čechů, kteří se v Chorvatsku narodili rodičům, kteří se v minulém století přistěhovali z Čech a Moravy, ale i nadále udržovali nostalgické spojení s jejich původní domovinou. Život Čechů v Chorvatsku nebyl vždy snadný a je také pravda, že se někteří čeští přistěhovalci, jako malá menšina v nové Jugoslávii, necítili úplně dobře. Někteří Češi z Daruvarska atraktivní nabídku české vlády využili a v několika vlacích reemigrovali do Československa. Tito noví reemigranti, plní optimismu, doufali v lepší budoucnost a očekávali, že nový život bude jednodušší jak pro ně, tak pro jejich děti. Je těžké si představit, že by někdo z nich předvídal dramatickou změnu režimu jen o několik let později, která měla hluboký a těžký dopad na celý jejich život.

      Stejně jako mnoho dalších, i moje rodina se okamžitě po válce přestěhovala do Československa. Usadili se v malém městečku Jiříkov na samém severu Československa, poblíž hranic s tehdejším východním Německem (DDR). Státní hranice ve skutečnosti procházela samotným městem a dělila ho na dvě části. Jiříkov se nachází v oblasti Sudet, proto měl také německé jméno Georgswalde. Ale obyčejné městečko Jiříkov bylo neobyčejné tím, že mělo několik velmi známých továren na výrobu luxusního zboží – klavíry, lustry, koberce a porcelán – a tyto dobře zavedené podniky zajišťovaly práci pro většinu místního obyvatelstva. Bylo tam dokonce i železniční nádraží, i když tam dráha končila. Moji rodiče a jejich dvě dospívající děti se usadili ve vilce obklopené zahradami a zasazené mezi vysokými stromy. Za ní byly rozsáhlé pozemky a jehličnaté lesy. Na tomto místě jsem se já stal asi spíše nečekaným pozdním přírůstkem do rodiny Švandrlíků.

      Snad nešťastnou náhodou jsem se narodil právě 27. února 1948, na den, v dějinách Československa připomínaný jako významný den, protože toho dne čeští komunisté se sovětskou pomocí svrhli legitimní demokratickou vládu a převzali moc. K získání absolutní moci bylo zapotřebí o něco delšího času, ale poté, co byl poslední ministr starého režimu Jan Masaryk v Praze vyhozen z okna, bylo převzetí moci dokončeno. Jak nyní víme, komunistická vláda v Československu trvala čtyři desetiletí.

      

      

      

      

      

      

      

      ČÁST 2

      DOBA NEVINOSTI?

      Moje první vzpomínky z dětství jsou z doby, kdy jsem byl ještě v kočárku. Vzpomínám si, jak jsem se velice těšil, když mi matka na nožičku navlékla nově upletenou ponožku, aby vyzkoušela velikost. Teplá a měkká vlna vyvolala tak intenzivní pocit, že mi zůstal po všechny ty roky. Později mi řekli, že jsem prý hlasitě protestoval, když mi ponožku zase stáhla z nohy, aby ji mohla dokončit. Prostě jsem nechtěl, aby tento nádherný pocit skončil, a zřejmě jsem několik dní potom vystrkoval nohu z kočárku v naději, že by se takový příjemný a uklidňující zážitek mohl opakovat. Je ovšem divné, jak takové malé, bezvýznamné zážitky zůstávají v paměti po celý život, a na mnohem důležitější věci se zapomíná.

      Také si docela jasně pamatuji své první Vánoce – oheň v krbu, nádherně ozdobený stromek osvětlený svíčkami, s lesklými ozdobami a čokoládami zabalenými do barevného staniolu. Po mnoho let jsem si kouzlo Vánoc spojoval s nadšením z dárků, teplým a pohodovým domovem a vůní skořice, vanilky a pomerančů. Tento úžasný, útulný interiér byl ve výrazném kontrastu s nehostinným vnějším světem, kde vzduch chladně štípal a zahrada byla pokryta sněhem.

      V této části Československa byly zimy velmi chladné, obvykle s velkým množstvím sněhu, avšak jara a léta byla většinou teplá a krásná. Jasně si vzpomínám na cestu do nedalekého borového lesa, kde jsem měl sbírat borůvky, kterých tam rostlo hojně. Stromy mi připadaly obrovské a vůně pryskyřice a jehličí byla silná. Prostě jsem většinu borůvek, které se mi podařilo nasbírat, snědl. Dodnes pamatuji na to, jak chutné byly a jak obarvily mé rty a jazyk strašidelně fialovým odstínem. Chutnaly mi tak dobře, že se až dodnes, kdykoli jím borůvky, což je docela často, přenesu zpět do někdejších slunečných dnů v českých lesích. Je škoda, že dnešní borůvky nikdy nechutnají tak dobře jako tehdy; bezpochyby se zažité chutě a vůně z dětství registrují s nepřekonatelnou intenzitou.

      Jakmile jsem absolvoval plazení a dokázal jsem se postavit na vlastní nohy, zkoumal jsem náš velikánský dům, tak mi tehdy připadal – se širokým, chladným mramorovým schodištěm, které představovalo velkou překážku pro mé nožičky a kolena. Jasně si vybavuji honosnou knihovnu mého otce, s tmavým, těžkým koženým nábytkem a knihami, které lemovaly stěny. Vzpomínám si také na slunečné dny v naší zahradě plné stromů a keřů; bylo to takřka naše vlastní miniaturní arboretum. Dobře si pamatuji na hry v altánu v zahradě, ve stínu velkých stromů. Ten život byl bezpečný a dobrý – všude byly vysoké zdi s působivou bránou z kovaného železa, která nás chránila před světem. Netušil jsem, že tyto zdi, brány a ploty brzy dostanou úplně jinou funkci – aby nás všechny uzamkly.

      Ve svých šťastných zahradních vzpomínkách stále vidím velký, oplocený pozemek, kde moje matka pěstovala většinu našeho ovoce a zeleniny a také květiny pro náš dům. Léta byla poměrně krátká, takže jahody, angrešt a červený rybíz dozrávaly rychle – nemusím ani říkat, že mě kvůli mé chuti na borůvky museli omezovat, abych je všechny nesnědl! Zvlášť dobře si pamatuji záhony máku, jejichž světlé, křehké květy jemně vlály ve větru. Jejich vůně byla ohromující a vypadaly velmi krásně, ačkoli je moje matka pěstovala především pro semena, důležitou ingredienci v tradiční české kuchyni.

      Méně romantičtí čtenáři by mohli mé popisy brát jako triviální obrázky z privilegovaného, rozmazleného, téměř pohádkového dětství a alespoň zčásti by měli pravdu. Ale, jak všichni dospělí víme, kde je světlo, tam jsou bohužel také stíny, a čím intenzivnější toto světlo je, tím hlubší a tmavší jsou stíny. A během těch pár let tmavé stíny rostly