Kdyby běžela. Блейк Пирс

Dopadla na břicho a rychle se překulila. Vrátila se do svého rohu, kde si vyndala chrániče zubů. Usmála se na Kate a nevěřícně kroutila hlavou.

      „Omlouvám se,“ řekla Kate, klečíc před Margo.

      „To nemusíš,“ odpověděla. „Vůbec nechápu, jak můžeš být takhle rychlá. To já bych se ti asi měla omluvit. Vzhledem k tvému věku jsem tak nějak předpokládala, že budeš… pomalejší.“

      Katin trenér – prošedivělý šedesátník s dlouhými bílými vousy – vylezl mezi provazy a chichotal se. „Já udělal tu samou chybu,“ řekl. „A týden jsem pak kvůli tomu chodil s monoklem. Trefila mě tím samým úderem, který tě poslal k zemi.“

      „Za to se mi vážně omlouvat nemusíš,“ odpověděla jí Kate. „Taky jsi mě málem dostala tím jedním úderem do hlavy, to byla pořádná rána.“

      „Měla tě jím dostat,“ podotkl trenér. „Upřímně řečeno, takhle tvrdé údery vidím při sparingu nerad.“ Poté se podíval na Margo. „Tak co? Chceš pokračovat?“

      Margo přikývla a postavila se zpět na nohy. Trenér jí znovu nasadil chrániče zubů, a obě ženy se pak vrátily do svých rohů, kde vyčkávaly na gong.

      Zvuk, který Kate zaslechla, však nepatřil gongu. Namísto toho uslyšela svůj mobilní telefon. A tohle vyzvánění má nastavené pouze na hovory z úřadu.

      Rychle si vyndala chrániče z pusy a natáhla ruce směrem k trenérovi. „Omlouvám se,“ řekla. „Tohle ale musím vzít.“

      Její trenér věděl, že pracuje na částečný úvazek jako zvláštní agentka. Připadalo mu drsné (jeho slova, ne její), že odmítla jít do důchodu z takovéhle práce. Takže se snažil rozvázat jí rukavice nejrychleji, jak mohl.

      Kate se protáhla mezi provazy a utíkala ke své tašce, která ležela opřená o zeď. Nikdy ji nenechávala v šatně, právě pro případ takového hovoru. Popadla telefon, a jakmile na displeji uviděla jméno ředitele Durana, její srdce se rozbušilo vzrušením i beznadějí v jednom.

      „Tady agentka Wise,“ řekla.

      „Wise, tady je Duran. Máte chvilku?“

      „Mám,“ řekla a s napětím v očích se dívala směrem k ringu. Margo tam mezitím pracovala se svým trenérem na rozpoznání náznaků. „Co pro vás můžu udělat?“

      „Doufal jsem, že byste se mohla zapojit do jednoho případu. S okamžitou platností, takže byste musela s agentkou DeMarco odletět už dnes večer.“

      „Tak to nevím,“ odpověděla. A vážně si nebyla jistá. Bylo to hodně na kvap, zvlášť když během posledních týdnů vedla několik rozhovorů se svou dcerou Melissou o tom, jak nebude tak snadno dostupná pro tyhle případy teď, nebo nikdy. Poslední měsíc trávila s Melissou a Michelle, svou vnučkou, mnohem víc času, pravidelně se navštěvovaly a konečně se vše začalo ubírat správným směrem. Byly jako rodina.

      „Těší mě, že jste si na mě vzpomněl,“ řekla Kate. „Ale nejsem si jistá, zda ten případ mohu vzít. Je to moc na rychlo. A odlet… zdá se, že to bude pěkně daleko. Myslím, že na takovou cestu teď nejsem připravená. Kde to vůbec je?“

      „V New Yorku. Kate… jsem si celkem jistý, že to má co do činění s Nobiliniho případem.“

      To jméno projelo jejím tělem jako elektrický proud. Najednou měla v hlavě úplný chaos, a nebylo to z úderu, který před chvílí schytala od Margo. V její mysli se točily myšlenky na případ, který řešila před necelými osmi lety – jako by se jí vysmívaly do tváře.

      „Kate?“

      „Jsem tu,“ odpověděla. Poté se ohlédla zpět k ringu, kde se mezitím Margo protahovala a pobíhala na místě, zcela nachystaná na jejich další střetnutí.

      Byla ostuda, že k němu nedojde. Ale jakmile Kate uslyšela to jméno, věděla, že případ vezme. Musela.

      Nobiliniho případ jí před osmi lety odebrali, což byla jedna z největších porážek v její dosavadní kariéře.

      Teď ale dostala šanci ho uzavřít – vyřešit případ, který ji kdysi pokořil.

      „Kdy mi to letí?“ zeptala se Durana.

      „Z Dulles do JFK, odlet za čtyři hodiny.“

      Při pomyšlení na Melissu a Michelle jí bylo do breku. Melissa to sice nepochopí, ale Kate tuhle příležitost nemohla odmítnout.

      „Ten případ beru,“ odpověděla.

      KAPITOLA DRUHÁ

      Kate stačila necelá hodina a půl, aby si sbalila věci a vyrazila z Richmondu. Když se sešla se svou kolegyní, Kristen DeMarco, před jednou z mnoha Starbucks kaváren na mezinárodním letišti v Dulles, zbývalo jim už pouhých deset minut do odletu; většina cestujících byla dávno na palubě.

      DeMarco se, s kávou v ruce, vydala svižným krokem vstříc Kate a už z dálky se na ni usmívala a kroutila hlavou. „Kdybys nedělala drahoty a přestěhovala se do DC, nemusela bys pak neustále dobíhat na poslední chvíli.“

      „To nejde,“ řekla Kate, když se připojila ke své kolegyni, načež společně pospíchaly k bráně. „Už tak je na pováženou, jak mě tahle takzvaná práce na částečný úvazek drží od rodiny. Pokud bych se kvůli ní musela přestěhovat do DC, tak bych s tím nadobro sekla.“

      „Jak se mají Melissa s malou Michelle?“ zeptala se DeMarco.

      „Dobře. Cestou sem jsem s Melissou mluvila. Prý to chápe a drží mi palce. A snad poprvé v životě to myslela vážně.“

      „To jsem ráda. Říkala jsem ti, že nakonec obrátí. Vždyť to musí být super mít za matku takovou drsňačku.“

      „K drsňačce mám daleko,“ odvětila Kate, když dorazily k odletové bráně. Přesto jí to nedalo a musela přemýšlet nad tím, co dělala těsně před telefonátem z úřadu. Usoudila, že by na té přezdívce mohlo něco být… alespoň trochu.

      „Naposledy jsem slyšela,“ řekla Kate, „že jsi dělala na případu trojnásobné vraždy v Maine.“

      „Jo, to je pravda. Zhruba před týdnem jsme ho uzavřeli – celkem na tom dělalo asi šest našich agentů. Když mi Duran zavolal ohledně tohoto případu, řekl, že tě tam chce poslat a zeptal se mě, jestli se k tobě nechci připojit. Samozřejmě jsem po tom hned skočila. Řekla jsem mu, že s tebou chci dělat, kdykoliv to jen v budoucnu půjde.“

      „Děkuji,“ řekla Kate a dál už raději mlčela. Ve skutečnosti to pro ni znamenalo opravdu hodně, ale nechtěla se pouštět do žádných srdceryvných vyznání.

      Nastoupily do letadla a posadily se na svá sedadla, hned vedle sebe. Když se uvelebily, DeMarco sáhla po svém příručním zavazadle, z kterého vytáhla tlusté desky plné papírů a dokumentů.

      „Tohle je vše k Nobiliniho spisu,“ řekla. „Vzhledem k tvojí minulosti soudím, že ho znáš nazpaměť.“

      „Nejspíš ano,“ odpověděla Kate.

      „Je to celkem rychlý let,“ podotkla DeMarco. „Mnohem raději bych to všechno slyšela přímo od tebe.“

      Kate to viděla stejně. Až ji samotnou překvapilo, jak moc se toužila podělit o detaily z onoho případu s agentkou DeMarco. Poslední roky se jí celkem dařilo vytěsnit ho ze své mysli, jelikož se nechtěla zaměřovat na jeden z největších neúspěchů v kariéře, ale přesto jí tu a tam vrtal hlavou.

      Jakmile se letadlo