Kdyby to viděla. Блейк Пирс

si znova v důchodu?“ zeptala se Clarissa.

      „V podstatě. Je to komplikované.“

      Tím se skončilo dotazování a diskuze se vrátila do místních témat—připravovaných filmů, hudebního festivalu ve městě, výstavby obchodního centra, a tak dále. Ale Kateina mysl zůstala u pracovního tématu. Bylo příjemné vědět, že lidi v její bývalé práci ji stále považují za zdroj zkušeností a váží si ji, ale taky doufala, že bude mít aktivnější roli poté, co rozlouskla poslední případ. Ale dosud se na ni obrátil zástupce ředitele Duran jen jednou, a i to bylo proto, aby získal hodnocení výkonu DeMarcové.

      Chápala, jak zvláštní se to musí zdát jejím kamarádkám, být stále aktivní agentkou a zároveň se snažit dostat do role babičky. Bože, vždyť i jí to přišlo divné. Do toho ještě pomalu se rozvíjející vztah s Allenem a není divu, že byl pro ně její život dost zajímavý.

      Pokládala se za šťastnou. Na konci měsíce jí bude šestapadesát a věděla, že mnoho žen jejího věku by jí její život závidělo. Vždycky si to říkala, když cítila naléhavou potřebu být v práci mnohem aktivnější. A několik dní to fungovalo.

      A s tím, jak se blížilo to, že její vnučka přijede poprvé od svého narození k ní domů, byl dnes taky jeden z těch dnů.

***

      Jedna věc, se kterou bojovala při své nové roli babičky, byla touha soustředit se taky na svou práci a nový případ. To odpoledne ještě zajela do jednoho z obchodů v okrese Carytown v Richmondu. Cítila, že musí Michelle dát dárek na oslavu svého prvního přenocování v domě u babičky.

      Bylo těžké nemyslet na zbraně a podezřelé, a místo toho se soustředit na plyšová zvířata a plenky. Ale když si prohlédla několik obchodů, bylo to trochu jednodušší. Zjistila, že si skutečně užívá nakupování pro svou vnučku, přestože ještě neměla ani dva měsíce a vůbec se nezajímala o nějaký dar, který dostane. Ukázalo se být těžké, nechytit každou roztomilou věc, kterou našla, a koupit ji. Koneckonců, není snad zodpovědností babičky, aby svá vnoučata rozmazlovala?

      Když zaplatila svůj nákup ve třetím obchodě, který navštívila, dostala SMS. Neztrácela čas a mrkla na ni. Během posledních několika týdnů byla vždycky v naději, že to může být Duran nebo někdo jiný z kanceláře. Byla zklamaná, když zjistila, že to není kancelář, ale Allen. Jakmile se vypořádala s tím, že jí neshánějí z kanceláře, uvědomila si, že je šťastná, že jí píše Allen. Popravdě byla vždy šťastná, když se jí ozval.

      „Allene, musíš mi pomoct,“ zašeptala do telefonu. „Nakupuji pro Michelle a všechno, co vidím, chci koupit. Je to normální?“

      „Nevím,“ řekl Allen. „Ani jeden z mých synů se ještě neusadil a neudělal mě zatím dědou.“

      „Dám ti radu. Začni šetřit. "

      Allen se usmál, jeho smích se Kate začínal líbit. „Takže dnes večer je velká noc, co?“

      „To je. A vím, že už jsem vychovala dítě a vím, co mám čekat, ale trochu mě to děsí.“

      „Ach, budeš skvělá. Chceš vědět, z čeho mám strach já? Dnes večer jdu ven s kamarády. A za posledních pět let jsem neměl víc než dva panáky.“

      „Tak se bav.“

      „Zajímalo by mě, jestli bys zítra nepřijel na večeři? Můžeme si povyprávět naše příběhy, pokud přežijeme dnešní večer."

      „To bych rád. Chceš přijít ke mně kolem sedmé nebo tak?“

      „To zní dobře. Užij si dnešní večer. Michelle už spí celou noc?“

      „Nemyslím si.“

      „Ou,“ řekl Allen a položil telefon.

      Kate uklidila telefon a žonglovala při tom s nákupními taškami. Pousmála se sama na sebe. Stála na slunci ve své oblíbené části města a nakupovala pro svou dvouměsíční vnučku, kterou dnes večer hlídala. Vzhledem k tomu, jak se vyvíjel její den, opravdu chtěla, aby jí volali z kanceláře?

      Vracela se zpátky do svého domu, tři bloky pěšky, když spatřila malou dívku v tričku My Little Pony. Šla s matkou ruka v ruce, jen pár metrů před ní, jejím směrem. Bylo jí pět nebo šest let, blonďaté vlasy v copu, který by mohly vytvořit jenom matčiny ruce. Měla modré oči a ostrý konec nosu, který vypadal roztomile. A právě tohle poslalo do srdce Kate zoufalství.

      V mysli se jí objevil obraz, malá holčička, která vypadala téměř totožně s touto. Ale na tomto obrázku měla malá holčička na obličeji špínu a plakala. Za ní se zableskly světla policejních vozů.

      Obraz byl natolik silný, že způsobil, že se Kate na chvíli zastavila. Odtrhla oči od dívky, aby nevypadala, že je pronásleduje. Chvíli se jí držel obraz v hlavě a snažila se najít s ním spojitost v paměti. Postupně si začala vzpomínat, a když se tak stalo, odvíjelo se to pomalu, jako by četla zprávu z případu.

      Pětiletá dívka, která se našla tři dny poté, co byla pohřešována. Našli ji na rybářské chatě v Arkansasu spolu s mrtvými těly jejich rodičů. Rodiče byli pátou a šestou obětí sériového vraha, který terorizoval Arkansas po dobu šesti měsíců. Zabijáka Kate nakonec dostala, ale až poté, co měl na svědomí celkem devět obětí.

      Kate si uvědomovala, že náhle stojí jako socha a nemohla se hnout. Ten případ ji chvíli pronásledoval. Tolik mrtvých lidí, tolik falešných stop. Motala se v kruhu, nedokázala najít vraha, zatímco on pokračoval ve své kruté práci. Jen Bůh věděl, co plánoval s malou dívkou.

      Ale ty jsi ji zachránila, řekla si sama pro sebe. Nakonec jsi ji zachránila.

      Kate pomalu znovu začala kráčet. Nebylo to poprvé, co se jí náhodný obraz z minulosti vynořil a ochromil ji. Někdy přicházely náhodně z ničeho. Ale jindy silně a rychle, jako post-traumatický stres.

      Obraz dívky z Arkansasu byl někde mezi tím. A Kate za to byla vděčná. Tento konkrétní případ téměř způsobil, že v roce 2009 málem skončila s prací agentky. Bylo to tak silné, že Kate poté požádala o dva týdny volna. A najednou, když se vracela domů s dárky pro svou vnučku v rukách, jen za zlomek vteřiny měla Kate pocit, jako by byla posunuta zpět v čase.

      Od té doby, co zachránila tu dívku, uplynulo téměř deset let. Kate se zajímala, kde je, přemýšlela, jestli přežila to trauma.

      „Madam?“

      Kate mrkla a trochu poskočila, když se lekla neznámého hlasu. Před ní stál dospívající chlapec. Vypadal znepokojeně, jako by si nebyl jistý, jestli by tam měl stát nebo utíkat.

      „Jste v pořádku?“ zeptal se. „Vypadáte, nevím. Nemocná. Jako na omdlení nebo tak něco.“

      „Ne,“ řekla Kate a zavrtěla hlavou. „Jsem v pohodě. Dík.“

      Kluk přikývl a pokračoval v cestě. Kate začala znovu kráčet vpřed, jako kdyby vypadla z nějaké díry z minulosti, která ještě nebyla úplně zavřená. A když se přiblížila k domu, začala přemýšlet, kolik z těch děr z její minulosti bylo stále odkrytých.

      A dokdy ji budou duchové její minulosti pronásledovat, než se také sama stane duchem.

      KAPITOLA DRUHÁ

      Kate strávila další hodinu a něco úklidem domu, i když vše měla hotové, než odjela nakupovat. Dělala to kvůli tomu, že byla ve stresu z toho, že k ní přijede Michelle.