Ve stínu lží. Блейк Пирс

chtěla.“

      Bylo fajn slyšet, že Danielle o její práci mluví s úctou. A nejen to, dokonce předstírala, že ji to zajímá.

      Nastala dlouhá a těžká pauza, kterou naštěstí Danielle ukončila něčím, co se k jejímu obvyklému chování vůbec nehodilo: „Dávej na sebe pozor, Chloe. V práci… S tátou… však víš, s tím vším.“

      „Budu,“ řekla Chloe, kterou její komentář mírně zaskočil.

      Danielle zavěsila a nechala tak Chloe v tichu jejího nového bytu o samotě. Rozhlédla se kolem a jen stěží si uvědomovala definitivnost toho místa. Přes všechen ten nepořádek byl teď tohle její domov.

      Stačí jedna trapná konverzace s Danielle a člověk se hned cítí jako doma, pomyslela si sardonicky.

      Chloe si protáhla záda, pomalu vstala ze svého pohodlného polohovacího křesla a vydala se k nejbližší krabici. Začala ji rozbalovat a přitom přemýšlela, jak asi bude její život vypadat, pokud se nenaučí urovnávat vztahy. Ať už se jednalo o její sestru, otce nebo ex-snoubence, nedalo se říct, že by vynikala v tom, udržovat si lidi nablízku.

      Při vzpomínce na jejího ex-snoubence narazila na dně první krabice na několik zarámovaných fotek. Byly celkem tři – obrázky, na kterých byla ona se Stevenem ještě v době, kdy bylo randění jedinou věcí, kterou oba dva chtěli. Ale na třetí fotce byli oni dva poté, co ji požádal o ruku… poté, co řekla ano a málem se rozplakala.

      Vzala fotky z krabice a položila je na kuchyňskou linku. Chvíli se přehrabovala ve věcech, dokud na druhé straně pokoje nenašla odpadkový koš. Zvuk roztříštěného skla z foto rámečků se jí zdál možná až příliš uspokojivý.

      To bylo snadné, pomyslela si. Nemůžeš se dočkat, až na tenhle propadák zapomeneš. Tak proč tak snadno nemůžeš zapomenout i na ten nesmysl se svým otcem?

      Na tuhle otázku neznala odpověď. A nejvíc ji děsil fakt, že tahle odpověď se může skrývat v jejich společném rozhovoru.

      Při takových myšlenkách její byt působil ještě prázdněji než předtím a Chloe se cítila opravdu sama. Při pouhém pomyšlení na to všechno se vydala k ledničce a vytáhla z ní balení piv, které v ten samý den koupila. Otevřela lahev a trochu se zděsila z toho, jak dobře první doušek chutnal.

      Dělala, co bylo v jejích silách, aby se celé odpoledne a pak dlouho do noci zabavila. Ne však tím, že by vybalovala, ale tím, že se postupně probírala jednotlivými krabicemi a rozhodovala, jestli každou ze zabalených věcí opravdu potřebuje. Pohár, který vyhrála na střední pro diskusní tým letěl rovnou do koše. Cédéčko od Fiony Apple, které poslouchala, když ve druháku na vysoké přišla o panenství, si nechala.

      Všechny fotky s otcem šly do koše. Ze začátku ji to bolelo, ale když došla ke čtvrté lahvi piva, všechno se zdálo jednodušší.

      Probrala tak dvě krabice a nejspíš by se pustila do další, kdyby při další návštěvě ledničky nezjistila, že se jí podařilo vypít celých šest lahví. Podívala se na hodiny na sporáku a překvapeně zalapala po dechu.

      Bylo tři čtvrtě na jednu ráno. Tak to vypadá, že plán pořádně se před prvním dnem v práci vyspat vzal za své, pomyslela si.

      Ještě víc znepokojivý však byl fakt, že byla více rozhozená skutečností, že vypila celé balení šesti piv, než že bude při svém zítřejším příchodu na velitelství totálně grogy. Vyčistila si zuby a zamířila do pokoje, který se s ní mírně kolébal. Když padla do postele, uvědomila si, že se celou noc vlastně jen snažila zapomenou na fakt, že se pokouší vymazat vzpomínky na svého otce.

      DRUHÁ KAPITOLA

      Když Chloe druhého rána vstoupila do velitelství FBI, nebyla si tak docela jistá, co má čekat. Už vůbec však nečekala, že ji ve vstupní hale přivítá nějaký starší agent. Viděla, že si jí všiml, a když se vydal přímo jejím směrem, nebyla si úplně jistá, co dělat. Na chvíli si myslela, že je to agent Greene, člověk, který jí byl instruktorem a partnerem při řešení „případu“, který vedl k odkrytí pravdy o jejím otci.

      Když se mu však lépe podívala do obličeje, viděla, že tenhle agent byl úplně jiný. Vypadal zoceleně a jako by byl vytesaný z kamene, rty pevně semknuté.

      „Chloe Fineová?“ zeptal se.

      „Ano?“

      „Ředitel Johnson by s vámi před zaškolením rád mluvil.“

      Na jednu stranu cítila vzrušení, na stranu druhou strach. Ředitel Johnson jí udělil několik výjimek, když jí jako partnera přidělil agenta Greena. Že by si to rozmyslel? Dostaly ho snad její činy na posledním případu do potíží? Došla tak daleko jen proto, aby se její sny rozpadly hned první den?

      „Proč?“ zeptala se Chloe.

      Agent pokrčil rameny, jako by ho to ani nezajímalo. „Tudy, prosím,“ řekl.

      Zavedl ji k výtahům a Chloe chvíli připadalo, jako by se vrátila zpět v čase. Viděla sebe samu, jak nastupuje do toho samého výtahu něco přes dva měsíce zpátky, se stejným pocitem strachu v břiše a vědomím toho, že se má setkat s ředitelem Johnsonem. A stejně jako minule se jí tenhle nepříjemný pocit s každým metrem, o který ji výtah vyvezl výš, plazil dál a dál celým tělem.

      Jakmile se výtah zastavil na druhém patře, agent s kamenným výrazem ji vyvedl ven. Prošli kolem několika kanceláří a místností, až se agent nakonec zastavil před křídlem, které patřilo řediteli Johnsonovi. Sekretářka usazená za stolem na ni zdvořile kývla a pronesla: „Můžete dovnitř. Čeká na vás.“

      Agent s kamenným výrazem na ni už ne tak zdvořile také kývl a pokynul směrem ke dveřím. Bylo jasné, že dovnitř s ní nepůjde.

      Když Chloe mířila ke dveřím do kanceláře ředitele Johnsona, snažila se zachovat klid a rezervovanost. Z čeho mám takový strach? ptala se sama sebe. Když jsem v téhle kanceláři byla naposled, dostalo se mi odpovědností a povinností, kterých se většině novým agentům nedostane. Tohle byla pravda, ale k uklidnění nervů jí to nestačilo.

      Když Chloe vešla dovnitř, ředitel Johnson seděl za stolem a soustředěně zíral do notebooku. Jakmile vzhlédl, veškerou svou pozornost přesunul k ní – dokonce svůj notebook zavřel.

      „Agentko Fineová,“ řekl, „děkuji, že jste přišla. Bude to jen chvilka. Nerad bych, abyste zmeškala zácvik, o kterém vám rovnou mohu říct, že bude relativně rychlý a bezbolestný.“

      Slyšet, jak ji někdo oslovuje agentko Fineová, bylo stále něco, co v ní vyvolávalo pocity vzrušení, ale snažila se to ze všech sil skrýt. Sedla si na židli u ředitelova stolu a vyrovnaně se usmála. „Bez problému,“ řekla. „Takže… stalo se něco?“

      „Ne, ne, ani v nejmenším,“ řekl, „chtěl jsem vám jen navrhnout jistou možnost v rámci vašich povinností. Pokud vím, chystáte se zařadit k Týmu pro zajišťování důkazů. Chtěla jste se k nim připojit vždycky?“

      „Ano, pane. Máme silný cit pro detail.“

      „Ano, o tom jsem slyšel. Agent Greene o vás mluvil s velkou úctou. A navzdory několika málo škobrtnutím, ke kterým před dvěma měsíci došlo, musím přiznat, že jsem byl také ohromen. Postupujete se sebevědomím a neochvějnou jistotou, což jsou vlastnosti, které se mezi novými agenty vidí jen zřídka. A právě kvůli tomu a zpětné vazbě agenta Greena a několika