Ve stínu lží. Блейк Пирс

KAPITOLA

      Vzhledem k tomu, jak její život začal – mrtvá matka, táta ve vězení a prarodiče, kteří ji nenechali v klidu ani nadechnout – Chloe Fine preferovala dělat si věci po svém a sama. Lidé o ní většinou říkali, že je silný introvert a co se jí týkalo, byla s takovým označením spokojená. Právě tomuhle osobnostnímu rysu vděčila za to, že měla ve škole nadprůměrné výsledky a studium a trénink na akademii FBI pro ni byly jedna velká jízda.

      Tenhle rys byl však také důvodem, proč se teď stěhovala do nového bytu, aniž by po svém boku měla někoho, kdo by jí pomohl. Jistě, mohla si najmout stěhováky, ale prarodiče ji naučili vážit si každé koruny. A vzhledem k tomu, že měla silné ruce, zdravá záda a beraní hlavu, rozhodla se, že se přestěhuje sama. Konec konců měla jenom dva těžké kusy nábytku. Zbytek by měl jít jako po másle.

      Když se jí s pomocí vozíku, několika ráčen a (díkybohu) širokého schodiště konečně podařilo vytáhnout svou šatní skříň do druhého patra, kde se její byt nacházel, ukázalo se, že se pletla. Jistě, nakonec se jí to podařilo, ale byla si celkem jistá, že si při tom pěkně hnula se zády.

      Tuhle skříň si nechala až na konec, protože věděla, že to bude na celém stěhování ta nejtěžší věc. Záměrně si všechny krabice zabalila tak, aby byly lehké, vzhledem k tomu, že na to všechno měla být sama. Věděla, že mohla zavolat Danielle, která by jí s tím vším ráda pomohla, ale Chloe nebyla ten typ člověka, který chtěl po své rodině laskavosti.

      Obešla pár krabic s knihami a různými sešity a svalila se do polohovacího křesla, které vlastnila už od druháku na vysoké. Představa, že by tady s ní byla Danielle a pomohla jí probrat se všemi věcmi, aby to tu konečně začalo vypadat jako byt, jí přišla rozhodně lákavá. Od té doby, co Chloe odhalila pravdu o tom, co se událo mezi jejich rodiči, když byly s Danielle ještě malé, mezi nimi panovalo jisté napětí, nic určitého, ale přesto jejich vztah teď působil v něčem jinak. Obě si dobře uvědomovaly stín, který na ně vrhal jejich otec – stín toho, co udělal, a všech těch tajemství, která skrýval. Chloe cítila, že se s tím vším obě vypořádávají po svém a obě věděly, že se jejich názory v jistých bodech až paranormálně lišily – něco, čeho mohou být schopná jedině dvojčata.

      Co se však Danielle nikdy neodvážila říct, bylo, jak moc jí jejich otec chyběl. Od chvíle, co ho odvedli do vězení, Danielle jejich otce vyloženě nesnášela. Chloe však ta otcovská figura v životě chyběla. To ona byla tou, která vždycky tajně doufala, že se třeba policie spletla – že není možné, aby jejich vlastní otec zabil jejich matku.

      A byla to právě tahle naděje a víra, které vedly k jejich malému dobrodružství, na které se společně vydaly, a které vyústilo v zatčení Ruthanne Carwilové a následnému přesouzení případu Aidena Finea. Pro Chloe však byla rána pod pás, že poté, co tahle malá tajemství odhalila, jí začal chybět ještě víc. A byla si dobře vědoma toho, že Danielle by to připadalo příšerné a jistým způsobem hraničící s masochismem.

      Navzdory tomu všemu však chtěla Danielle zavolat a pozvat ji na menší oslavu jejího malého ale čestného vítezství. Byt, do kterého se právě přestěhovala, byl útulný, sestával ze dvou pokojů a nacházel se vedle Mount Pleasant ve Washingtonu, D.C. Prostory byly malé a nájemné si mohla sotva dovolit, ale byt přesně odpovídal jejím představám a tomu, co hledala. Od doby, co se s Danielle naposledy viděla, uplynuly skoro dva měsíce – což působilo zvláštně vzhledem k tomu, čím vším si společně prošly, když spolu byly naposledy. Párkrát se spolu bavily přes telefon, a přestože to byly příjemné chvilky, většinou mluvily jenom o obecných a povrchních věcech. A Chloe byla na takové věci mizerná.

      No a co, pomyslela si a sáhla po telefonu. Ničemu to snad neublíží, ne?

      Jakmile však v adresáři našla Daniellino číslo, začalo jí to konečně docházet. Jistě, byly to teprve dva měsíce od toho, co se to všechno stalo, ale obě se za tu dobu úplně změnily. Danielle si začala dávat život zpátky dohromady. Našla si práci, která jí mohla v budoucnu potenciálně dost dobře vynášet – barmanka a asistentka manažera v luxusním baru ve virginském Restonu. Co se Chloe týkalo, stále se snažila zvyknout si na to, že ačkoliv byla ještě nedávno zasnoubená, teď byla opět sama a nedařilo se jí najít nikoho, kdo by stál za rande.

      Takové věci si nemůžeš vynutit, pomyslela si. Obzvlášť s Danielle.

      Zatímco nad tím Chloe stále rozvažovala, stiskla zelené tlačítko. Čekala, že jí to zvedne záznamník, takže když jí po druhém zazvonění odpověděl živý Daniellin hlas, Chloe chvíli trvalo, než našla odpověď.

      „Ahoj, Danielle.“

      „Chloe! Jak se máš?“ zeptala se. Bylo opravdu zvláštní slyšet Danielle s takovou jiskrou v hlase.

      „Docela dobře. Dneska jsem se nastěhovala do toho bytu a říkala jsem si, že by bylo fajn to trochu oslavit. Mohla bys přijít, otevřely bychom si lahev vína a nacpaly se něčím fakt nezdravým. Pak mi ale došlo, že máš práci.“

      „Jo,  je to jízda jak na horské dráze,“ řekla Danielle a zasmála se.

      „Líbí se ti tam?“

      „Chloe, já to tam miluju. Jako jo, jsou to jenom tři týdny, ale mám pocit, jako bych se pro tuhle práci narodila. Vím, že je to jenom běhání kolem baru, ale…“

      „No ale jsi taky asistentka manažera, ne?“

      „Jo. A ten titul mě pořád trochu děsí.“

      „Jsem ráda, že se ti tam líbí.“

      „No a co ty? Jak je v novém bytě? Jak šlo stěhování?“

      Nechtěla, aby Danielle zjistila, že si všechny věci přestěhovala sama, takže odpověděla co nejvíc obecně – což ji taky štvalo. „Nebylo to špatný. Pořád mám co dělat, vybalování a tak, ale jsem ráda, že už jsem tady.“

      „Určitě se zastavím na to víno a fastfood, brzo. A jak to jde celkově?“

      „Upřímně?“

      Danielle chvíli nic neříkala, ale nakonec odpověděla prostým: „Mm-hm.“

      „Přemýšlím o tátovi. Říkám si, že bych ho mohla navštívit.“

      „A proč bys to proboha dělala?“

      „Kéž bych ti na tohle mohla nějak normálně odpovědět,“ řekla Chloe. „Po tom všem, co se stalo, mám takový pocit, že to musím udělat. Musím to celé pochopit.“

      „Proboha, Chloe. Vykašli se na to. Neměla by tě ta tvoje nová práce zaměstnat řešením jiných zločinů? Bože… A to jsem si myslela, že já jsem ten, kdo žije minulostí.“

      „Proč tě to tak moc štve?“ zeptala se Chloe. „To, že ho chci vidět…“

      „Protože si myslím, že jsme mu už obětovaly dostatečně velkou část našich životů. A je mi jasný, že pokud za ním pojedeš, jeden z vás zmíní i mě, a to vážně nemám zapotřebí. Já jsem s ním skončila, Chloe. A přeju si, abys na tom byla stejně.“

      Jo, to by bylo fajn, pomyslela si Chloe, ale nahlas to neřekla.

      „Chloe, mám tě fakt ráda, ale pokud se chceš celou dobu bavit jenom o něm, tak se s tebou rozloučím.“

      „Kdy že máš směny?“ zeptala se Chloe.

      „Tenhle týden každou