Stíny minulosti. Блейк Пирс

každý vztah, který si začala. Teď už tu moc zajímavých mužů nezbývalo, což bylo také proč ji tak mrzela ta hádka s Martinem.

      Byla to jedna z nevýhod Pinecrestu. Až příliš mnoho lidí si je tu s Chloe pamatovalo. Pamatovali si ty dvě malé holky od Fineových, které nakonec musely žít u svých prarodičů po tom, co jim zemřela matka a otec šel do vězení.

      „Danielle, jsi to ty?“

      S překvapením se otočila za hlasem. Byla tak zabraná do svých myšlenek, že zapomněla schovat obličej, když se natahovala pro krabici Froot Loops. Zjistila, že se dívá na povědomou tvář ze své minulosti – ženu, která jí někoho připomínala, ale nemohla si přesně vzpomenout, o koho se jedná.

      „Pamatuješ si na mě?“ zeptala se žena, byla pobavená a zároveň uražená, že ji nepoznává. Bylo jí okolo pětačtyřiceti, možná padesáti. Danielle si ale stále nemohla vzpomenout.

      „No, asi si mě přeci jen nepamatuješ,“ řekla žena. „Bylo ti asi jen třináct nebo čtrnáct, když jsme se viděly naposled. Jmenuju se Tammy Wyler. Byla jsem kamarádka tvé mamky.“

      „Ach ano, jasně že,“ řekla Danielle. Tu ženu si sice vůbec nepamatovala, ale to jméno jí znělo povědomě. Danielle usoudila, že to byla jedna z rodinných kamarádek, které navštěvovaly její prarodiče rok nebo dva po smrti její matky.

      „Skoro jsem tě nepoznala,“ řekla Tammy. „Tvé vlasy jsou… tmavší.“

      „Jo no,“ řekla nenadšeně Danielle. Asi když ji Tammy Wyler viděla naposled, tak teprve začínalo její rebelské období. Když jí bylo třináct nebo čtrnáct, obarvila si vlasy na křiklavě růžovou s černými proužky. Teď měly barvu havraní černé, sice to byl trochu zastaralý styl, ale k ní se prostě nějak hodil.

      „Slyšela jsem, že ses vrátila do města, ale nevím… asi jsem se nikdy nedostala k tomu, abych tě vyhledala po tom, co ses nastěhovala. Na chvíli jsi žila v Bostonu, že?“

      „Přesně tak.“

      „Jo, a slyšela jsem, že Chloe se taky teď vrátila do města. A koupila si nový dům na Lavender Hills, že?“

      „Jo, je taky zpátky,“ řekla Danielle, už ji ten rozhovor o zbytečných kravinách přestával bavit.

      „Slyšela jsem, že teď bydlí jen pár domů od holky, se kterou chodila na školu. Já vlastně bydlím asi dvě ulice od ní.“

      Chudák Chloe, pomyslela si Danielle.

      „Jo, a říkala ti o tom večírku tenhle víkend?“ zeptala se Tammy, evidentně nebyla schopná zavřít pusu na víc než tři vteřiny.

      „Ano, řekla,“ odpověděla Danielle. Doufala, že na základě jejích krátkých odpovědí Tammy pochopí, že fakt nemá zájem se v obchoďáku mezi regály s ní bavit.

      Následovalo krátké ticho, a pak se zdálo, že to Tammy konečně pochopila. Rozhlédla se kolem a pak se snažila co nejpřirozeněji vycouvat. „No, tak doufám, že dorazíš. Ráda jsem tě viděla, Danielle.“

      „Jo, já tebe taky,“ řekla Danielle.

      Danielle opět svěsila hlavu i ramena a pokračovalo dál s vozíkem uličkou s cereáliemi. Opravdu už chtěla vypadnout z tohoto obchodu a být zpátky u sebe na bytě – teď už nejen kvůli své paranoie, ale i kvůli otravnému setkání s Tammy Wyler.

      Proběhla zbytkem obchodu, skoro vrazila do postarší paní v sekci mléčných výrobků. Prošla samoobslužnými pokladnami (protože proč se bavit s užvaněnou pokladní, když to nebylo třeba) a spěchala ke svému autu. Když byla konečně venku na čerstvém vzduchu, cítila se o něco lépe. Samozřejmě, možná ten muž, který jí píše ty vzkazy, sedí v některém z těch zaparkovaných aut. Možná ji sledoval i do obchodu s potravinami a poslouchal její nucený rozhovor s Tammy.

      Hodila tašky na zadní sedadlo auta. Než stihla vyjet z parkoviště, zazvonil jí telefon. Uviděla na displeji Martinovo jméno a bez váhání to zvedla. Pokud se chtěl hádat, tak na to byla připravená. A pokud se jí chtěl omluvit, tak byla otevřená i této možnosti. Popravdě řečeno se jí teď líbila představa, že se bude moct bavit s někým, koho zná.

      Zvedla to a řekla: „Ahoj.“

      „Ahoj Danielle,“ řekl Martin. „Podívej, dlužím ti fakt velkou omluvu za tu včerejší noc. A nejenom za to, že jsem tě tak chytl. Neměl jsem dělat vědu kolem svýho telefonu. Šlo prostě o to, že to teď v práci stojí za hovno. O tom byly ty smsky. Bylo mi to jasné, hned jak mi začaly chodit. A nechtělo se mi to včera večer řešit. Chápeš, jak to myslím?“

      „Chápu. Ale není mi jasné, proč jsi mi to včera prostě neřekl.“

      „Protože jsem blbec,“ řekl. „Nechtěl jsem, abys věděla, že mi v práci hrozí teď vyhazov. A pak, když jsi kolem toho začala vtipkovat, prostě jsem to celé nějak nezvládl. Danielle… já jsem ženský předtím nikdy neublížil. Prosím, věř mi. A to, co jsem udělal včera večer… bože, promiň mi to.“

      Nic na to neřekla. Na paži měla modřinu a včera se cítila trochu v nebezpečí. Ale na druhou stranu bylo vidět, že ho to teď opravdu mrzí.

      „Danielle?“

      „Jsem pořád na telefonu,“ řekla. „Ale prostě… mrzí mě, že jsi to neřekl na rovinu a došlo to tam, kam to došlo.“

      „Já vím. Prosím… odpustíš mi to?“

      Věděla, že mu odpustí. Jen přemýšlela, jak by z té situace mohla něco vytěžit pro sebe. V tu chvíli dostala nápad, a nemohla si pomoct, musela se nad tou myšlenkou usmát.

      „No, tenhle puberťácký přístup ke vztahu už musí skončit. Přijdeš dnes ke mně a budeme se líbat. Ještě se s tebou nevyspím, ale… chci, aby to bylo trochu vášnivější.“

      „No… dobře. S tím souhlasím,“ řekl, byl z toho zjevně zmatený, ale zároveň vděčný.

      „To není všechno. Moje sestra se teď přistěhovala zpátky do města. O tom jsem ti říkala, ne?“

      „Jo, říkala.“

      „No, pozvala mě na nějaký snobský večírek v jejich čtvrti. Bude to tento víkend a já chci, abys tam šel se mnou.“

      „Dobře teda. Můžu tam jít s tebou.“

      „Fajn,“ řekla. „Tak se uvidíme dnes večer.“

      A pak zavěsila. Líbilo se jí, že nevěděl, jak má na to všechno reagovat. A taky se jí líbilo, že teď nad ním měla moc – ne, že by toho chtěla nějak zneužívat, ale měla pocit, že se teď může cítit trochu víc v pohodě, když s ním bude.

      Cítila se už o něco lépe, i paranoia ji téměř přešla, a tak zamířila zpátky domů. Cítila se najednou fajn a těšila se na dnešní večer. Bylo to docela dlouhá doba, kdy naposledy toužila po tom, aby se jí nějaký muž dotýkal.

      To, že se na něho těšila, dohromady s faktem, že zmizela její paranoia, ji přivedlo k myšlence, že možná se k ní Martin přeci jen hodí. Zdálo se, že se kvůli němu měnila k lepšímu. I když, on o této její stránce nic nevěděl, snažila se to před ním skrývat, tak dlouho, jak to jen šlo.

      Jela domů a přitom přemýšlela, co si má vlastně obléct na takový večírek.

      Téměř to stačilo k tomu, aby to zahnalo tu paranoiu, která se jí od rána držela, a která ji pronásledovala i do obchodu s potravinami.

      Téměř.

      Vzala