Stíny minulosti. Блейк Пирс

si stoupla a šla zpátky na místo, kde jste na koberci pod schody objevila krev. Potřebuji, abyste se vrátila pár hodin v čase. Ale pořád se přitom všem dívejte na ty tkaničky. Můžete to udělat?“

      Chloe věděla, že není v hypnóze, ale přitom jí ty instrukce připadaly velmi přímočaré. Byly jasné a jednoduché. Ve svých představách si stoupla a šla zpátky do bytu. Když do něj vešla, uviděla krev, a také svou matku.

      „Máma leží hned dole pod schody,“ řekla. „Je tam hodně krve. Danielle někam šla a brečí tam. Táta chodí dokola po místnosti.“

      „Dobře. Ale pořád se dívejte na ty tkaničky bot,“ řekl jí Skinner. „A pak se vraťte ještě kousek v čase. Můžete to udělat?“

      „Jo. Je to jednoduché. Jsem s Beth… svojí kamarádkou. Právě jsme se vrátily z kina. Její máma nás tam vzala. Odvezla mě pak domů a počkala u cesty, dokud jsem nešla dovnitř. Dělávala to tak vždycky, že počkala, až jsem byla doma, než odjela,“ popisovala Chloe.

      „Šla jsem dovnitř a pak do druhého patra, kde byl náš byt. Když jsem vytahovala klíčky, abych si odemkla, uslyšela jsem uvnitř tátu. A tak jsem vešla. Zavřela jsem za sebou dveře a zamířila jsem do obýváku, ale uviděla jsem po cestě mámino tělo. Leželo dole pod schody. Pravé rameno měla zkroucené pod sebou. Vypadalo to, že má rozbitý nos a všude kolem byla spousta krve. Celý její obličej byl od ní potřísněný. Taky byla všude na koberci, hned dole pod těmi schody. Myslím, že táta se snažil to tělo nějak posunout…“

      Chloe se v tu chvíli trochu ztratila. Připadalo jí teď těžké soustředit se na ty staré tkaničky. Najednou se jí začala celá ta událost vybavovat a nedokázala to ignorovat.

      „Danielle tam teď stojí přímo u toho. Má krev na svých rukou a na oblečení. Táta něco nahlas povídá do telefonu, říká, aby rychle přijeli, že se stala nehoda. Když zavěsí, tak se podívá na mě a začne brečet. Hodí mobilem přes místnost a ten se roztříští o zeď. Přijde ke mně a sestře a obejme nás. Říká, že ho to mrzí… a že sanitka je už na cestě. Pak se podívá na Danielle, něco říká, ale sotva jsme mu přes ty slzy rozuměly. Říká Danielle, aby šla nahoru. Že se musí převlíct,“ vypráví Chloe.

      „Nakonec jde Danielle nahoru a já s ní. Ptám se jí, co se stalo, ale nechce mi to říct. Ani nebrečí. Za chvíli slyšíme už sirény. Sedíme tam s tátou a čekáme, až nám řekne, co se teď bude dít. Ale on nic neříká. Dorazí sanitka a pak i policie. Nějaký milý policista nás bere ven na chodník a je tam s námi, zatímco táty odvádí v želízkách. A pak vynesou mámino tělo…“

      Najednou už před sebou nedokázala vidět ty tkaničky. Byla zpátky na tom obrubníku a čekala na svou babičku, až si je vyzvedne. Byl tam i ten obtloustlý policista, a i když ho neznala, tak se díky němu cítila v bezpečí.

      „Jste v pořádku?“ zeptal se Skinner.

      „Ano,“ odpověděla a lehce se usmála. „To, jak táta hodil tím telefonem… na to jsem úplně zapomněla.“

      „A jak se teď cítítě, když jste si na to vzpomněla?“

      Byla to složitá otázka. Její otec byl vždycky trochu cholerik, ale když se jí vybavilo, jak reagoval na to, co se stalo jejich matce, tak při tom působil spíše slabě a zranitelně.

      „Je mi ho líto.“

      „Vinila jste ho předtím vždycky ze smrti své matky?“ zeptal se Skinner.

      „Upřímně řečeno, jak kdy. Pokaždé jsem to viděla trochu jinak.“

      Skinner přikývl a zvedl se ze židle. Stoupl si k ní a usmál se.

      „Myslím, že to pro dnešek stačilo. Zavolejte mi, pokud zase budete mít nějaké potíže při řešení případů. A rád bych vás opět brzy viděl. Můžeme se domluvit na dalším sezení?“

      Chloe se nad tím na chvíli zamyslela a pak přikývla. „Ano, můžeme, ale brzy mě čeká svatba a mám toho teď hodně, musím zajít do květinářství a do cukrárny zařídit objednávky… je to otrava. Můžu vám proto zavolat později ohledně data?“

      „Samozřejmě. A do té doby… poslouchejte agenta Greena. Je to dobrý chlap. Je dobře, že vás za mnou poslal. A to, že jste přišla na terapii hned na začátku své kariéry nic neznamená. Nemá to nic společného s tím, jak jste schopná.“

      Chloe přikývla. Sice si to sama uvědomovala, ale bylo příjemné to slyšet i od Skinnera. Vstala a poděkovala mu za jeho čas. Když vycházela ze dveří do čekárny, pořád měla před očima svého otce, jak hází telefon o zeď. Ale pak ji zarazil ještě ten jeho komentář – ten, na který až dodneška zapomněla.

      Podíval se tehdy na Danielle a naléhavým hlasem řekl: „Danielle, zlatíčko… běž se převléct. Nemáme moc času, než sem přijedou.“

      Chloe nad tou poznámkou přemýšlela celý zbytek odpoledne, běhal jí z toho mráz po zádech a říkala si, jak na to mohla posledních sedmnáct let zapomenout.

      KAPITOLA SEDMÁ

      Danielle se vzbudila v osm ráno a měla pocit, jako kdyby ani nespala. Z práce přišla domů asi ve třičtvrtě na tři a do postele se dostala krátce po třetí. Jindy neměla problém spát až do jedenácti – a někdy i déle – ale když se ten den vzbudila v osm ráno, tak už nedokázala znovu usnout. Popravdě, nedařilo se jí moc spát od té doby, co věděla, že se Chloe vrátí zpátky do města. Měla pocit, jako by ji její minulost pronásledovala, a že ji jednoho dne celou pohltí.

      Danielle se cítila rozmrzele a unaveně, šla si dát sprchu a pak snědla něco ke snídani. Během toho v pozadí hrálo album Too Dark Park od kapely Skinny Puppy. Jak dávala nádobí do dřezu, uvědomila si, že bude dnes muset jít nakoupit do obchodu. Většinou jí nakupování nevadilo. Ale čas od času se jí vůbec nechtělo mezi lidi… měla pocit, že ji všichni sledují a čekají, až zase něco podělá a budou si na ni moci ukazovat.

      Taky se bála, že pokaždé když jde ven, může ji sledovat pisatel těch vzkazů. Říkala si, že možná si s ní jednoho dne přestane pohrávat a prostě ji zabije.

      Možná už dneska.

      Jela autem do obchodu s potravinami. Už teď věděla, že to bude prostě jeden z těch dní… takový, při kterém má ze všeho strach. Jeden ze dní, kdy má pořád potřebu se ohlížet přes rameno. Jela rychle, dokonce projela na červenou, jen aby už tu cestu měla za sebou.

      Od té doby, co Danielle začaly chodit vzkazy pod jejími dveřmi, měla pocit úzkosti pokaždé, když musela trávit delší dobu na veřejném místě plném lidí. Snadno si dokázala představit, že ji pisatel těch vzkazů tajně mezi nimi sleduje. I v práci často přemýšlela, jestli ten člověk sedí třeba u baru anebo jestli mu někdy už nalívala drink. Nebo když šla pro jídlo do restaurace, sledoval ji také? Čekal, až půjde zpátky k autu, aby ji mohl napadnout?

      Měla obavy i ve chvíli kdy dojela na parkoviště, spěchala do obchodu s potravinami a projížděla mezi regály s vozíkem, kterému vrzalo kolečko. Pisatel vzkazů by tu mohl být s ní, sledovat ji z vedlejší uličky, možná si ji prohlíží, jak vybírá sýry a maso.

      Dnes měla opravu strach, zvlášť po všech těch překvapivých událostech s Martinem. Její paranoia se prohloubila, chodil raději se svěšenou hlavou a skleslými rameny. Pokud by jí někdo chtěl vidět do obličeje, musel by se opravdu snažit, zastavit ji a shrbit se dolů.

      Iritovalo ji, že je taková. Vždy musela čelit podobným