Lovení. Блейк Пирс

      Když už pomalu klimbala, věděla s jistotou jen jednu věc.

      Zítra jedu do Quantica.

      Usnula ještě před tím, než stihla promyslet, co se stane potom.

      KAPITOLA DRUHÁ

      Lehké zasténání ženy ho potěšilo. Věděl, že už se probírá k vědomí. Přesně tak. Všiml si, že už trochu pootevřela oči.

      Ležela na boku na hrubě otesaném dřevěném stole v malé místnosti se špinavou podlahou, zdmi z tvárnic a nízkým trámovým stropem. Byla schoulená a pevně svázaná lepicí páskou. Nohy měla zcela skrčené a pevně přivázané k hrudníku a rukama si objímala holeně. Do strany nakloněnou hlavu měla položenou na kolenou.

      Připomínala mu obrázky lidských plodů, které viděl. A také mu připomínala embrya, která občas našel v čerstvých vejcích od slepic, které choval. Svázaná žena vypadala tak slabě a nevinně, pohled na ni ho téměř dojímal.

      Nejvíc mu samozřejmě připomínala jinou ženu – pokud si dobře pamatoval, jmenovala se Alice. Nejprve si myslel, že Alice bude jediná, které způsobí něco takového. Jenže čas s ní si tak užil… a v životě nemá příliš mnoho požitků… nemohl jen tak přestat.

      „To bolí,“ zamumlala žena jakoby ze spaní. „Proč to bolí?“

      Věděl, že bolest způsobilo množství ostnatého drátu, na kterém ležela. Krev už kapala na povrch stolu a na neošetřeném dřevu, tak zůstanou další skvrny. Ale na tom nezáleží. Ten stůl byl starší než on sám a nikdo další ho nikdy neuvidí.

      Sám byl také zraněný a tekla mu krev. Poranil se o ostnatý drát v autě, do kterého se ji snažil dostat. Dostat ji do auta bylo těžší, než předpokládal, protože se bránila a to s mnohem větším nasazením než ta druhá.

      Než začal účinkovat po domácku vyrobený chloroform, tak se zmítala a snažila se mu vykroutit. Ale postupně její úsilí ochabovalo, a nakonec si ji zcela podmanil.

      Beztak mu poranění způsobené ostny drátu nevadilo. Tyhle rány se hojí poměrně rychle, s tím měl už vlastní nepěkné zkušenosti. Horší je, že po sobě nechávají ošklivé jizvy.

      Sklonil se a podíval se jí zblízka do tváře.

      Oči měla skoro až nepřirozeně vytřeštěné. Duhovky se jí míhaly sem a tam, jak se marně snažila snést pohled na něj.

      Ani teď se na mě nezvládne podívat, uvědomil si.

      Všichni se k němu všude chovali stejně. Nedával jim za vinu, že předstírají, že je neviditelný, nebo že vůbec neexistuje. Občas se také podíval do zrcadla a představoval si, že se umí zneviditelnit.

      Najednou žena opět zamumlala…

      „To bolí.“

      Byl si jistý, že kromě ran po těle ji také silně bolí hlava z obrovské dávky doma vyrobeného chloroformu. Když ho poprvé vyráběl, sám málem odpadl a ještě několik dní poté ho třeštila hlava. Přípravek ale fungoval skvěle, a tak ho dál používal.

      Teď už byl připravený na další krok. Na sobě měl tlusté pracovní rukavice a silnou prošívanou bundu. Nemá v plánu se znovu poranit, až bude dokončovat své dílo.

      Jako první potřeboval štípací kleště, aby se popasoval s připravenou hromadou ostnatého drátu. Následně z hromady vytáhl kus drátu a pevně ho obtočil ženě kolem těla a konce zahnul tak, aby vytvořily provizorní uzel a drát se nikam neposunul.

      Žena silně zanaříkala a snažila se vykroutit ze sevření pásky. Dosáhla ovšem jediného – ostny jí potrhaly kůži a oblečení.

      Pracoval dál a řekl: „Nemusíš být potichu. Klidně křič, jestli chceš – jestli ti to pomůže.“

      Rozhodně se nebál, že by ji mohl někdo slyšet.

      Naříkala hlasitěji a vypadalo to, že se snaží křičet, ale hlas měla slabý.

      Potichu se zasmál. Věděl, že takhle svázaná – s nohama u hrudníku – se nemůže nadechnout natolik, aby mohla pořádně zakřičet.

      Omotal kolem ní další kus ostnatého drátu a pevně ho utáhl. Vychutnával si pohled na to, jak z každé rány, kde se jí ostny přes oblečení zapíchly do masa, kape krev, prosakuje oblečením a nechává na něm větší skvrny, než jsou samotné rány.

      Kousek po kousku kolem ní dál omotával ostnatý drát, dokud nebyla celá ovázaná jako obrovský ostnatý kokon, který už ani vzdáleně nepřipomínal člověka. Kokon vydával různé zvuky - kvílel, skučel, lapal po dechu, naříkal a sténal. Sem tam krev vytékala, sem tam kapala, až byl nakonec celý stůl nasáklý krví.

      Nakonec poodstoupil, aby mohl obdivovat své vlastnoruční dílo.

      Zhasl stropní světlo, které mu svítilo nad hlavou, vyšel ven do tmy a zavřel za sebou těžké dřevěné dveře.

      Obloha byla jasná a posetá hvězdami. Jediné, co rušilo naprosté ticho noci, byl cvrkot cvrčků.

      Dlouze a pomalu se nadechl čerstvého vzduchu.

      Dnešní noc mu připadala obzvláště krásná.

      KAPITOLA TŘETÍ

      Riley se akorát rovnala do řady s ostatními stážisty, aby se vyfotili na společnou oficiální závěrečnou fotografii, když zaslechla, jak se otevřely dveře od recepce.

      Srdce jí poskočilo a plná očekávání se otočila, aby se podívala, kdo přišel.

      Ale byl to jen Hoke Gilmer, vedoucí výcviku z programu pro stážisty, který se na chvíli vzdálil a teď se vracel zpět.

      Riley potlačila povzdechnutí. Dopředu věděla, že tu dnes nebude agent Crivaro. Včera jí gratuloval k dokončení stáže a řekl, že se chce vrátit zpět do Quantica. Zřejmě neměl žádnou zálibu v ceremoniích a oficialitách.

      Jejím tajným přáním bylo, že se tu Ryan z čista jasna objeví, aby s ní oslavil úspěšné dokončení letního programu.

      Ve skutečnosti samozřejmě nepředpokládala, že by se to opravdu stalo.

      Nemohla si pomoci, ale i s vědomím tohohle si představovala, jak Ryan změní názor, na poslední chvíli přijede, omluví se za svoje odtažité chování včera v noci a konečně nahlas vysloví, co chtěla slyšet.

      „Chci, abys jela studovat na akademii. Chci, abys následovala své sny.“

      Ale to se samozřejmě nestane.

      A čím dřív se zbavím téhle představy, tím líp.

      Stážisti se na focení zformovali do tří řad – jedna řada seděla za dlouhým stolem a dvě řady stály za nimi. Stážisti se seřadili podle abecedy, takže Riley stála v zadní řadě mezi dalšími dvěma stážisty, jejichž příjmení začínalo na S - Naomi Strongová a Rhys Seely.

      Ani jednoho z nich neznala příliš dobře.

      To by ovšem mohla říct i téměř o všech ostatních stážistech. Už od prvního dne 10 týdenního programu pro stážisty cítila, že mezi ostatní nezapadá. Jediný student, se kterým se za celou dobu sblížila, byl John Welch, od kterého ji dělilo několik studentů nalevo od ní.