Cíl Zero. Джек Марс

kukátkem a ověřím, jestli je to někdo, koho znám. Pokud ne, zavolám pana Thompsona a nechám ho, aby to nejdřív prověřil.“

      „A pokud to je někdo, koho znáš?“ pobídl ji.

      „V takovém případě,“ drmolila Maya dál, „se podívám bočním oknem – opatrně – a zkontroluju, jestli s nimi není ještě někdo. Pokud ano, zavolám pana Thompsona, aby to prověřil.“

      „A pokud se sem někdo bude snažit dobývat?“

      „V takovém případě půjdeme do sklepa a schováme se v posilovně,“ recitovala. Jednou z prvních renovací, které Reid udělal, když se přistěhovali, bylo to, že nechal dveře, které vedly do malé místnosti ve sklepě, vyměnit za nové s ocelovým jádrem. Měly tři těžké zámky a panty z hliníkové slitiny. Byly neprůstřelné a protipožární a technik ze CIA, který jim je nainstaloval, tvrdil, že vydrží minimálně tucet ran beranidlem. Efektivně tak proměnily malou posilovnu v nouzový bunkr.

      „A pak?“ zeptal se.

      „Nejdřív zavoláme pana Thompsona,“ řekla, „a pak na tísňovou linku. Pokud si s sebou zapomeneme vzít telefony nebo se k nim nemůžeme dostat, ve sklepě je pevná linka s předprogramovaným číslem.“

      „A pokud se někdo dostane do domu a vy nebudete moct do sklepa?“

      „V takovém případě se pokusíme doběhnout k nejbližšímu východu,“ drmolila Maya. „Jakmile budeme venku, uděláme co největší povyk.“

      Thompson měl spoustu vlastností, ale chabý sluch k nim nepatřil. Jednoho večera se Reid s děvčaty díval v televizi na akční film. Měli zesílený zvuk a pan Thompson přiběhl k nim v domnění, že slyšel výstřely ze zbraně s tlumičem.

      „Ale vždycky bychom u sebe měly mít telefony pro případ, že budeme muset zavolat, jakmile se dostaneme z domu a někam do bezpečí.“

      Reid souhlasně přikývl. Odrecitovala mu celý únikový plán – až na jeden malý, ačkoliv zásadní detail. „Na něco jsi zapomněla.

      „Ne, nezapomněla,“ zamračila se.

      „Jakmile budete někde v bezpečí a potom, co zavoláte panu Thompsonovi a na tísňovou linku…?“

      „Aha, jasně. Pak ihned zavoláme tobě a řekneme ti, co se stalo.“

      „Dobře.“

      „Dobře?“ Maya pozvedla obočí. „Dobře, jako že nás aspoň jednou necháš samotné?“

      Pořád se mu to nelíbilo. Ale bylo to jen na pár hodin a Thompson bude hned vedle. „Ano,“ řekl nakonec.

      Maya si odlehčeně vydechla. „Děkuju. Budeme v pohodě, přísahám.“ Znovu ho letmo objala. Otočila se a zamířila ke schodům dolů, ale pak ji něco napadlo. „Mohla bych se zeptat ještě na jednu otázku?“

      „Jistě. Ale nemůžu ti slíbit, že na ni odpovím.“

      „Plánuješ zase začít… cestovat?“

      „Aha.“ Opět ho její otázka zaskočila. CIA mu znovu nabídla jeho práci – ve skutečnosti se sám ředitel Národní zpravodajské služby dožadoval toho, aby byl Kent Steele povolán do své funkce – ale Reid jim zatím neodpověděl a agentura se zatím odpovědi nedožadovala. Po většinu času se na to snažil vůbec nemyslet.

      „Já… skutečně rád bych řekl, že ne. Ale pravda je taková, že ještě nevím. Zatím jsem se tak úplně nerozmyslel.“ Na chvíli se odmlčel a pak se zeptal: „Co by sis myslela o tom, kdybych začal?“

      „Chceš znát můj názor?“ zeptala se překvapeně.

      „Ano, chci. Upřímně jsi jedna z nejchytřejších lidí, které znám a na tvém názoru mi hodně záleží.“

      „No, myslím… na jednu stranu je to dost cool, vzhledem k tomu, co teď vím –“

      „Co si myslíš, že víš,“ opravil ji Reid.

      „Ale taky je to dost děsivý. Vím, že existuje celkem velká možnost, že tě můžou zranit nebo… nebo hůř.“ Maya byla dlouhou chvíli zticha. „Líbí se ti to? Pracovat pro ně?“

      Reid jí neodpověděl přímo. Měla pravdu; to martyrium, kterým si prošel, bylo děsivé, a víc než jednou mu šlo o holý život, ale taky šlo o život jeho dvěma dcerám. Nedokázal by se vypořádat s tím, kdyby se jim něco stalo. Ale tvrdá pravda – a taky jeden z větších důvodů, proč se snažil v poslední době tak zaměstnat – byla, že se mu to líbilo a chybělo mu to. Kent Steele toužil po akci. Určitou dobu, když to všechno začalo, tuhle svou část považoval za úplně jinou osobu, ale to nebyla tak docela pravda. Kent Steele bylo krycí jméno. On po tom toužil. Jemu to chybělo. Bylo to jeho součástí, stejně jako učení a vychovávání jeho dvou dcer. Ačkoliv byly jeho vzpomínky zamlžené, bylo to součástí jeho samého, jeho identity, a kdyby tuhle část neměl, cítil by se jako profesionální sportovec, který utrpěl zranění, jež mu ukončilo kariéru: a spolu s tím přicházela i otázka: Kdo bez toho jsem?

      Nemusel odpovídat nahlas. Maya to dokázala vyčíst v jeho nepřítomném pohledu.

      „Jak že se jmenuje?“ zeptala se najednou a změnila tak téma.

      Reid se ostýchavě usmál. „Maria.“

      „Maria,“ zopakovala zamyšleně. „Dobře. Užij si rande.“ Maya zamířila po schodech dolů.

      Než ji Reid následoval, probleskla mu hlavou ještě jedna myšlenka. Otevřel horní šuplík svého šatníku a zašátral v něm, dokud nenašel, co hledal – starou lahvičku drahé kolínské, kterou nepoužil už dva roky. Kate ji měla ráda. Přičichl si k rozprašovači a ucítil, jak mu po páteři přeběhl mráz. Byla to známá, silná vůně, která s sebou přinesla záplavu vzpomínek.

      Šplíchl si trochu na zápěstí a poklepal si jím krk. Vůně byla silnější, než jak si ji pamatoval, ale příjemná.

      Pak – mu zorným polem proběhla další vzpomínka.

      Kuchyně ve Virginii. Kate se zlobí, ukazuje na něco na stole. Není jen naštvaná – je vyděšená. „K čemu máš tohle, Reide?“ ptá se vyčítavě. „Co kdyby to našla některá z holek? Odpověz!“

      Zatřepal hlavou, aby se té vzpomínky zbavil dřív, než se stačila proměnit v migrénu, ale ani tak nebyla o nic méně znepokojivá. Nedokázal se rozpomenout, kdy nebo proč se tahle hádka odehrála; s Kate se hádali jen zřídka a v jeho vzpomínce vypadala vystrašeně – buď z toho, o čem se hádali, nebo přímo z něj. Nikdy jí nezavdal jediný důvod, aby z něj měla strach. Alespoň ne podle toho, co si pamatoval…

      Najednou si uvědomil další věc a ruce se mu roztřásly. Nemohl si tuhle vzpomínku vybavit, což znamenalo, že mohla být jedna z těch, které potlačil paměťový supresor. Proč by ale jakoukoliv vzpomínku na Kate mazali společně s těmi na agenta Zero?

      „Tati!“ zavolala na něj Maya zezdola. „Přijdeš pozdě!“

      „Jasně,“ zabručel, „už jdu.“ Bude se muset smířit s faktem, že buď najde řešení svého problému, nebo se mu budou vzpomínky čas od času nečekaně, a ne zrovna snadno, vracet a mást ho.

      S takovým faktem se ale bude moct smířit později. V danou chvíli