Polibek pro královny. Морган Райс

rychlostí.

      „Neříkej mi, co musím udělat,“ řekl. „To už zkoušela moje matka.“

      „Nejsem tvoje matka,“ odpověděla Angelica a snažila se přitom nechvět. „Ale ráda bych před západem slunce byla tvojí ženou. Myslela jsem, že jsme se o tom bavili, Ruperte. Myslela jsem, že to je to, co chceš.“

      Rupert uvolnil sevření. „Já nevím. Já… jsem nic takového neplánoval.“

      „Vážně ne?“ zeptala se Angelica. „Plánoval ses zmocnit trůnu. Jistě jsi věděl, jaké oběti to bude obnášet. I když si myslím, že sňatek se mnou není až tak hrozná věc.“

      Ustoupila od něj. „Pokud si to přeješ, ještě není pozdě vše odvolat. Řekni mi, ať odejdu a já odejdu z Ashtonu na rodinné panství. Řekni, že počkáme a počkáme. Samozřejmě pak nebudeš mít k dispozici moc mojí rodiny, ani jejích spojenců. A nikdo ti nepomůže zvládnout všechny ty… podivné zvěsti.“

      „Vyhrožuješ mi?“ obořil se na ni Rupert. Angelica věděla, jak nebezpečnou hru právě hraje. I tak v ní ale hodlala pokračovat, protože skutečná hra, kterou hrála, byla mnohem nebezpečnější.

      „Jen ukazuji výhody, které získáš tím, že budeš se mnou, lásko,“ pronesla Angelica. „Ožeň se se mnou a já ti dokážu vše velice usnadnit. Raději ať se to stane ještě dnes než za měsíc. Když budu tvojí ženou, budu mít důvod tě chránit před světem.“

      Rupert několik okamžiků nehnutě stál. Angelica si už začínala myslet, že ho špatně odhadla. Že ji nakonec přeci jen pošle pryč. Pak prudce přikývl.

      „Dobrá tedy,“ řekl. „Pokud ti na tom záleží, uděláme to ještě dnes. Teď si zajdu na vzduch a seženu spojence.“

      Otočil se a odešel. Angelica předpokládala, že si spíš sežene víno než spojence, ale na tom nezáleželo. Možná to tak bude lepší. Už brzy jim bude ona jménem svého manžela říkat, co mají dělat.

      Zazvonila na zvonek a přivolala služebnou.

      „Šaty, ve kterých dorazil princ Rupert, je potřeba spálit,“ řekla dívce, která vešla do místnosti. „Pak přiveď kněžku Maskované bohyně a pozvi členy vdoviny vnitřní rady ke schůzi do paláce. A pošli někoho k mojí švadleně. Měly by tam čekat mé svatební šaty.“

      „Má paní?“ nechápala dívka.

      „Nemluvím snad dost jasně?“ zeptala se Angelica. „Ke švadleně. Jdi.“

      Dívka odešla. Zvláštní, jak hloupí někdy lidé byli. Služka očividně předpokládala, že Angelica nepodnikla žádné přípravy na svoji svatbu. Ona ale začala s odesíláním zpráv v podstatě okamžitě, co ji napadlo, že by si ji Rupert mohl vzít. Bylo důležité, aby jejich svatba vypadala co nejnormálněji. A nebylo moc času.

      Škoda, že nebude čas na větší obřad později. Tomu bránila jedna zásadní věc: Rupert tou dobou bude mrtvý.

      Dnešek jasněji než kdy dřív ukázal, že je to nutnější, než by Angelica čekala. Myslela si, že se Rupert dokáže ovládat stejně jako ona sama. On byl ale jako plášť ve větru. Ne, plán, který uvedla do chodu, musel proběhnout. Ruperta si vezme ještě dnes. Do rána ho zabije a ještě než jeho tělo skončí v zemi, nechá se korunovat královnou.

      Ashton bude mít královnu, kterou potřebuje. Angelica bude vládnout a království se povede lépe. Všechno se podaří. Cítila to v kostech.

      KAPITOLA TŘETÍ

      Zatímco se flotila blížila k Ashtonu, mohla Sophia jen čekat. Zatímco se její flotila blížila k Ashtonu. Dokonce i tady a teď, po tom všem, co se stalo, bylo těžké nezapomínat, že tohle vše patří jí. Každý člověk na každé lodi, každý lord, který poslal své muže, každá část země, ze které pocházeli. O to vše se teď musela starat.

      „To je spousta starostí,“ zašeptala Sophia k Sienne, lesní kočce předoucí a otírající se jí o nohy. I na ní se projevovala netrpělivost.

      Už když vypluli z Ishjemme, putovala s celou flotilou lodí. Od té doby se k nim ale přidávalo víc a víc plavidel z ishjemmského pobřeží nebo malých ostrůvků, které cestou míjeli. Dokonce se přidávaly i lodě z vdovina království. Byli na nich ti, kdo byli loajální k Sophii a chtěli ji podpořit při útoku.

      Měla teď k dispozici množství vojáků. Dost vojáků, že by možná mohla i zvítězit v téhle válce. Dost vojáků na to, aby smazala Ashton z mapy světa, kdyby se tak rozhodla.

      Bude to dobré, poslal k ní Lucas myšlenku, očividně cítil její neklid.

      Budou umírat lidé, odpověděla mu.

      Ti tu ale jsou, protože se tak rozhodli, odpověděl Lucas. Přešel k ní a položil jí ruku na rameno. Ucti je tím, že jejich životy nepromarníš, ale nesnižuj jejich oběť tím, že se budeš držet zpátky.

      „To se asi snadněji řekne, než udělá,“ pronesla Sophia nahlas. Bezmyšlenkovitě se sklonila a podrbala Sienne mezi ušima.

      „Asi,“ uznal Lucas. Zdálo se, že je na válku připravený víc než Sophia. Na boku se mu houpal meč a za pasem měl zastrčené pistole. Sophia předpokládala, že sama musí působit naprosto nepatřičně. Prostě tam jen tak stála, břicho obtěžkané nenarozeným dítětem, byla neozbrojená a beze zbroje.

      Ale nejsi nepřipravená, poslal k ní Lucas. Pokynul k zádi lodi. „Naši velitelé čekají.“

      Šlo hlavně o její bratrance a strýce. Byli ve všem zapojení téměř stejnou měrou jako Sophia. Byli tam ale i další muži: náčelníci klanů a nižší lordi. Drsní muži, kteří se klaněli procházející Sophii, jejímu bratrovi i lesní kočce po jejím boku.

      „Jsme připravení?“ zeptala se a zadívala se na strýce. Snažila se přitom vypadat jako královna, kterou všichni potřebovali.

      „Je nutné rozhodnout několik věcí,“ pronesl Lars Skyddar. „Víme, o co nám jde, ale musíme určit, jak přesně to provedeme.“

      „Co je třeba rozhodnout?“ nechápal Ulf. „Shromáždíme muže, rozbijeme hradby děly a pak zaútočíme.“

      „To vysvětluje způsob, jakým lovíš,“ pronesla Ulfova sestra Friga s vlčím úsměvem. „Měli bychom město obklíčit. Uzavřít ho ve smyčce a pak proniknout dovnitř.“

      „Musíme se připravit na obléhání,“ prohlásil Hans, opatrný jako vždy.

      Zdálo se, že všichni mají vlastní představu o tom, jak by mělo vše proběhnout. Sophia si částečně přála, aby mohla ustoupit do pozadí a nechat vše na povolanějších. Na těch, kteří válce rozuměli. Věděla ale, že to udělat nemůže. Že, kdyby jim to dovolila, by se její příbuzní handrkovali celou věčnost. To znamenalo, že bude muset určit, co podniknou.

      „Kdy dorazíme k městu?“ zeptala se a snažila se přitom přemýšlet.

      „Nejspíš za soumraku,“ odpověděl její strýc.

      „Na přímý útok bude tedy pozdě,“ pronesla a vzpomněla si na noci, které ve městě strávila. „Znám ashtonské ulice. Věřte mi, že když zkusíme útočit v noci, nedopadne to dobře.“