Spona pro dědice. Морган Райс

nebo až později?“ zamyslel se. Bylo by snadné teď potlačit jakékoli povstání. Později ale… později budou mít na svojí straně víc lidí… a vlna smrti pak bude mnohem větší. Moci pak bude mnohem víc.

      Další vrána mu ukázala důvod, proč tu moc potřebuje. Viděl z výšky Kamenov. Krčil se za vysokými kameny rozestavěnými kolem něj. Ty sloužily jako kotva pro štít, který vyvolávali lidé uvnitř. Pán vran tam viděl víc lidí, než by se na takový prostor vešlo za normálních okolností. Byla tam nejméně polovina uprchlíků z Ashtonu, král Sebastian a…

      Dokonce i z takové výšky nebylo možné si nevšimnout jasné záře toho dítěte. Dcera Sophie Danse vyzařovala moc, která by mohla zastínit i slunce. Moc, která by možná zasytila i jinak nenasytné vrány. Moc, která by člověku mohla zajistit nesmrtelnost, aniž by musel dál zabíjet. Nemusel by už dál využívat černá křídla.

      Měl by dost moci na cokoli.

      Pán vran se vrátil do vlastního těla a obrátil se k pobočníkům, kteří postávali opodál. Bylo s nimi i několik jeho kapitánů. Působili nervózním dojmem. Takhle nervózní byli postupem času všichni jeho následovníci.

      „Jak jsme postoupili?“ zeptal se prudce. Slyšel svůj hlas, jak je hrubý a krákavý. Vždy, když strávil víc času v hlavách vran, bylo to o něco horší. Ukázal na jednoho náhodného kapitána, protože předpokládal, že by se mezi sebou dohadovali, kdo z nich půjde první. Nebo poslední.

      „Moji muži pokračují v lovu uprchlíků,“ odpověděl muž. „Lidé se dál skrývají v zapadlých uličkách, ve stokách a slumech, jsou jako krysy, ale—“

      „Další,“ přerušil ho Pán vran.

      „Okolí města už máme téměř kompletně pod kontrolou,“ zahlásil další kapitán. „Platí nové zákony a začali jsme—“

      „Další,“ řekl Pán vran.

      „Je tu šlechtic, který se prohlásil za krále a—“

      „Myslíš, že o něm nevím?“ obořil se na kapitána. Začínal být podrážděný. „Tohle všechno postupně vyřešíme, ale není to důležité.“

      „Odpusť nám, pane,“ pronesl jeden z pobočníků, „ale co od nás chceš vlastně slyšet?“

      „Chci slyšet o postupu útoku na Kamenov. Chci slyšet, že jste našli způsob jak se zbavit toho prokletého štítu, který ho chrání.“

      „Poslali jsme zákopníky, aby podkopali jejich zdi,“ řekl pobočník.

      Pán vran ho probodl pohledem. „A?“

      „A byli zmasakrováni hlídkami obránců. Objevila se mlha a—“

      „A když se zvedla, byli mrtví. Ano, ano,“ dokončil podrážděný Pán vran. „Co ještě?“

      „Děla proti štítu nic nezmůžou,“ pronesl jeden z kapitánů. „Stejně tak žádný fyzický útok.“

      „Neříkejte mi, co nefunguje,“ pronesl Pán vran. „Vím, že se má armáda nedostane skrz.“

      „Hledáme kohokoli, kdo by to mohl vyřešit,“ ujistil ho pobočník. „Ale nikdo se nehlásí, i když jsme slíbili peníze.“

      Samozřejmě, že ne. Kdokoli, kdo by tušil, jak si se štítem poradit, by v sobě nepochybně měl i jiskřičku nadání pro magii. A někdo takový by teď těžko pomáhal Nové armádě. Bál by se, co se s ním stane potom.

      „Projděte všechny záznamy,“ pronesl Pán vran. „Chci, abyste našli veškeré informace o magii. Chci, aby všichni, kdo umějí číst, každý pobočník, každý kapitán, který zrovna není v boji, procházel knihovny ve městě. Vypište odměnu. Jakýkoli muž či žena, kdokoli, kdo najde informace ohledně štítu obklopujícího Kamenov, bude ušetřen. Dostane množství zlata a místo v mojí armádě. I kdyby měl magické nadání, i kdyby sloužil Maskované bohyni, i kdyby byl šlechtic nebo cokoli jiného. Najděte mi řešení a já vše odpustím. Musím mít to dítě!“

      Vyrazil zpět k ashtonskému paláci, který teď byl stejně pokroucený a proměněný jako zbytek města. Pánovi vran nesešlo na průrazech ve zdech, ke kterým došlo v průběhu boje. Nezajímalo ho, že v bývalých šlechtických ložnicích jsou teď kanceláře a kasárna. Z jedné z místností, ve které pracovali jeho vyšetřovatelé, se ozval jekot služebné. Pán vran jen pokrčil rameny a šel dál. Bylo to nutné, potřeboval se o městě dozvědět co nejvíc.

      Na okamžik se zastavil před zdobeným zrcadlem. Krátce ho upoutal pohled na jeho vlastní odraz. Vysoká postava pod tmavým pláštěm s vranami na ramenou. Tohle vše bylo stále stejné. Jediné, co se změnilo a co ho skutečně zaujalo, byla rudá skvrna na jeho bledé kůži.

      Když se přiblížil k zrcadlu, dokázal stále ještě rozeznat otisk dětské dlaně. Byl teď stejně rudý jako ve chvíli, kdy se ho dotkla princezna Violet. Když se otisku nedotýkal, nepálil ho, ale pořád to byla připomínka toho, že princezna měla moc mu ublížit a to nebylo možné jen tak přejít.

      „Můj pane, můj pane!“ vykřikl sloužící a vrhl se k Pánovi vran. Ten na okamžik uvažoval, že by muže zabil za to, jak přerušil tok jeho myšlenek. Tohle drobné zrnko moci by ale ani zdaleka nenahradilo moc, která mu vyklouzla.

      „Co se děje?“ obořil se na sloužícího.

      „Pane, je tu muž, který s tebou chce mluvit. Prý je to naléhavé.“

      Pán vran znovu bojoval s nutkáním muže probodnout.

      „Já… myslím, že bys ho měl přijmout, můj pane,“ řekl muž.

      Pán vran se na sloužícího zadíval mrtvolným pohledem. „Tak dobrá. Zaveď mě k němu. Pokud to ale bude zbytečná cesta, počítej s tím, že skončíš v kleci.“

      Viděl, jak muž těžce polkl. „Ano, můj pane.“

      Sloužící ho zavedl do palácového tanečního sálu, ze kterého se teď stal trůnní sál. Většina zrcadel byla rozbitá a v jejich střepech se tak odrážely stovky odrazů lidí v místnosti. Po boku velké části z nich stáli vojáci Nové armády. Jeden přítomný ale udělal krok kupředu. Měl na sobě tmavé oblečení, hlavu oholenou. Chránil si myšlenky způsobem, který naznačoval, že má moc.

      „Tím, že jsi sem přišel, jsi hodně riskoval,“ pronesl Pán vran. „Měl bys mluvit rychle, ať jsi, kdo jsi.“

      „Ať jsem, kdo jsem?“ zeptal se muž. „Podívej se na mě pořádně.“

      Pán vran to udělal a v tu chvíli si uvědomil, s kým mluví. Tenhle obličej už dřív viděl, i když tehdy ho rámovaly vlasy. Navíc ho viděl vždy jen krátce – těsně před tím, než byly zabity jeho vrány.

      „Endi Skyddar,“ řekl. „Tak to riskuješ ještě víc, než jsem si myslel. Mluv, rychle. Proč bych tě měl nechat žít?“

      „Slyšel jsem, že máš problém,“ řekl Endi. „Narazil jsi na magický štít a nevíš, co s ním. I já mám problém. Nemám se svými muži kam jít. Možná si můžeme navzájem pomoct.“

      „A jak si můžeme navzájem pomoct?“ zeptal se Pán vran. „Nejsi tvůj bratr Oli, abys znal historii a podobné věci. Navíc jsi Skyddar, jeden z mých