Předurčená . Морган Райс

věčnost….Jak to všechno začalo?

      Jako první si pamatuju ty bodavé bolesti. Jak jsem nerozuměla tomu, co znamenají. Jonah. Carnegie Hall. Moje první krmení. Moje nevysvětlitelná proměna na upíra. Volali mě míšenec. Chtěla jsem zemřít. Vše, co jsem kdy chtěla, bylo být jako všichni ostatní.

      A pak tady byl Caleb. Zachránil mě před tím ďábelským sabatem, vyslobodil mě. Jeho sabat v klášteře. Ale oni mě vyhodili, protože vztahy mezi člověkem a upírem byly zakázané. Znovu jsem byla sama za sebe—tedy, než mě Caleb znovu zachránil.

      Mé pátrání po mém otci, po mýtickém meči, který může uchránit lidskou rasu před válkou upírů, vedlo Caleba a mě všude možně, z jednoho historického místa na druhé. Našli jsme meč a pak nám ho vzali. Jako vždycky Kyle čekal, aby mohl všechno zničit.

      Ale ne dřív, než jsem měla čas si uvědomit, co se ze mě stává. A ne dřív, než jsme Caleb a já měli čas najít jeden druhého. Po tom, co ukradli meč, po tom, jak mě pobodali, když jsem umírala, on mě proměnil a zase mě jednou zachránil.

      Ale nevyvinulo se to tak, jak jsem si myslela. Viděla jsem Caleba s jeho exmanželkou Serou a představovala jsem si to nejhorší. Mýlila jsem se, no bylo už příliš pozdě. On odjel, daleko ode mně a do nebezpečí. Na Pollepelu jsem se zotavila a trénovala, a taky jsem si našla přátele—upíry—bližší než jsem měla kdy předtím. Zejména Polly. A Blake—tak záhadný, tak nádherný. Téměř se mu podařilo ukrást mé srdce. Ale přišla jsem k rozumu právě včas. Zjistila jsem, že jsem těhotná a uvědomila jsem si, že musím najít a zachránit Caleba před válkou upírů.

      Šla jsem zachránit Caleba, no už bylo příliš pozdě. Můj vlastní bratr Sam nás podvedl. Zradil mě, donutil mě myslet si, že je někým jiným. To kvůli němu jsem si myslela, že Caleb není opravdu Caleb a zabila ho, mou lásku. Mečem. Mýma vlastníma rukama. Pořád si to nedokážu odpustit.

      Ale přinesla jsem Caleba zpátky na Pollepel. Pokoušela jsem se ho oživit, přivést ho zpátky, jestli tady byla nějaká možnost. Řekla jsem Aidenovi, že udělám cokoliv, obětuju cokoliv. Zeptala jsem se ho, jestli nás může poslat zpátky v čase.

      Aiden mě varoval, že to nemusí fungovat. A i pokud bude, my nemusíme být spolu. Ale já trvala na svém. Musela jsem.

      A teď jsem tady. Sama. Na cizím místě a v cizím čase. Moje dítě je pryč. A možná i Caleb je pryč.

      Udělala jsem chybu, že jsem se vrátila?

      Vím, že musím najít mého otce, najít štít. Ale bez Caleba po mém boku nevím, jestli budu mít dost síly jít dál.

      Cítím se tak zmateně. Nevím, co mám dál dělat.

      Prosím, Bože, pomoz mi….

      *

      Jak slunce vyrostlo do obrovské koule nad obzorem, Caitlin utíkala ulicemi New Yorku. Byla to apokalypsa. Auta byly obrácené, všude leželi těla a všechno bylo zpustošené. Utíkala a utíkala, přes ulice, které vypadali, že nikdy neskončí.

      Jak běžela, zdálo se, že se svět točí kolem své osi; když se to dělo, vypadalo to, jako by mizli celé budovy. Panorama se změnila, ulice se měnili na cesty z bláta, beton se měnil na vlnité kopce. Cítila, že utíká zpátky v čase, z moderní doby do jiného století. Cítila, že pokud bude utíkat rychleji, může najít svého otce, svého pravého otce, někde na obzoru.

      Běžela přes malé vesničky, které se pak taky vytratily.

      Brzy všechno co zůstalo, bylo pole s bílými kytkami. Když přes ně utíkala, s nadšením viděla, že tam byl, na obzoru, čekal na ní. Její táta.

      Jako vždycky bylo proti slunci vidět jenom jeho siluetu, no tentokrát se zdálo, že je blíž jako obvykle. Tentokrát viděla jeho tvář, jeho výraz. Usmíval se, čekal na ní a ruky měl roztažené a připravené na objetí.

      Přišla k němu. Objala ho a on ji taky pevně objal.

      “Caitlin,” řekl a z jeho hlasu vyzařovala velká láska. “Víš vůbec, jak jsi blízko? Víš vůbec, jak moc tě miluju?”

      Předtím než stihla odpovědět, všimla si něčeho stranou a viděla, že na opačné straně pole stojí Caleb. Natahoval ruku směrem k ní.

      Udělala několik kroků směrem k němu, pak se zastavila a podívala se na svého tátu.

      On taky natahoval ruku.

      “Najdeš mě ve Florencii,” řekl její otec.

      Otočila se na Caleba.

      “Najdeš mě v Benátkách,” řekl Caleb.

      Podívala se na jednoho, pak na druhého a netušila, kterým směrem se má vydat.

      *

      Caitlin se s trhnutím probudila a posadila se vzpřímeně na postel.

      Dezorientovaně se rozhlížela kolem po svém malém pokoji.

      Nakonec si uvědomila, že to byl jenom sen.

      Slunce vycházelo, ona přistoupila k oknu a podívala se ven. Assisi v ranním světle bylo tak klidné, tak nádherné. Všichni byli ještě pořád vevnitř a z některých komínů pomalu stoupal dym. Ranní mlha visela mezi nad krajinou jako oblak a lámala světlo.

      Caitlin se náhle otočila, protože uslyšela praskání a připravila se, když viděla, že se její dveře začínají pomalu otevírat. Zaťala pěsti a očekávala na nečekaného návštěvníka.

      No když se dveře pootevřeli o něco víc, podívala se dolů a její oči se doširoka otevřeli radostí.

      Byla to Růže, která tlačila do dveří svým čenichem.

      “Růže!” křičela.

      Růže zatlačila do dveří, otevřela je dokořán, utíkala a skočila Caitlin do náručí. Olízala jí celý obličej, zatímco Caitlin brečela radostí.

      Caitlin ji přitáhla k sobě a prohlédla si ji. Zakulatila se a vyrástla.

      “Jak jsi mě našla?” zeptala se Caitlin.

      Růže ji znovu olízala a kňučela.

      Caitlin seděla na kraji postele, hladila ji a silně přemýšlela, snažila se vyčistit si hlavu. Pokud se Růži podařilo vrátit se, tak Calebovi zřejmě taky. Cítila velké povzbuzení.

      Rozum jí říkal, že musí jít do Florencie. Pokračovat v hledání. Věděla, že klíč k nalezení jejího tátu, štít, se nachází právě tam.

      Ale její srdce ji táhlo do Benátek.

      Pokud existovala sebemenší šance, že by tam mohl být Caleb, musela to zjistit. Prostě musela.

      Rozhodla se. Pevně stiskla Růži ve svém objetí, rozběhla se a vyletěla ven z okna.

      Věděla, že už je uzdravená a její křídla se rozprostřou.

      A opravdu se tak stalo.

      V průběhu okamihu Caitlin letěla přes ranní vzduch, ponad kopce Umbrie a směřovala na sever, na cestu do Benátek.

      KAPITOLA PÁTÁ

      Kyle procházel úzkými uličkami staré římské čtvrti. Všude kolem něj lidé zavírali obchody a chystali se na odpočinek. Západ slunce byl vždycky jeho oblíbenou částí dne, časem, kdy se začínal cítit nejsilnější. Cítil, že jeho