Předurčená . Морган Райс

nebo jestli je vůbec naživu.

      Caitlin vždycky snila o tom, že navštíví Benátky. Viděla obrázky kanálů, gondola a vždy si představovala, že tam jednou půjde, možná s někým, koho miluje. Dokonce si představovala, že ji na jedné z těch gondol ta osoba požádá o ruku. No nikdy nečekala, že to bude takové.

      Jak letěla a letěla, dostávala se pořád blíž, napadlo ji, že Benátky, které se teď chystá navštívit, v roku 1790, můžou být velmi rozdílné od Benátek, kterých obrázky viděla v 21. století. Pravděpodobně, jak si představovala, budou menší, méně rozvinuté, více venkovské. Také si představovala, že nebudou tak přeplněné.

      No brzy si uvědomila, že se nemohla více mýlit.

      Když Caitlin konečně dorazila na předměstí Benátek, i z této výšky byla šokovaná tím, že město pod ní vypadalo překvapivě podobně jako na obrázcích z moderní doby. Rozeznávala historickou, slavnou architekturu, rozeznávala všechny ty malé mosty, rozeznávala ty samé uličky a zákruty vedoucí ke kanálům. Byla vskutku šokovaná z toho, že Benátky v roku 1790 nebyli, alespoň z vnějšího pohledu, natolik rozdílné od Benátek 21. století.

      Čím více nad tím přemýšlela, tím větší smysl to dávalo. Benátská architektura nebyla jenom 100 nebo 200 let stará: byla stará stovky a stovky let. Pamatovala si hodinu historie, na jedné z její mnoha středních škol, na které se učili o Benátkách, o některých z jejich kostelů, vybudovaných v 12. století. Teď si přála, aby tehdy poslouchala o něco pozorněji. Benátky pod ní, zastavěná, rozlehlá masa budov, nebyly úplně novým městem. Byli, dokonce i v roku 1790, staré několik stovek let.

      Caitlin tento fakt potěšil. Představovala si, že rok 1790 bude jako z jiné planety a ulevilo se jí, když zjistila, že některé věci se ve skutečnosti až tak moc nezměnili. Vypadalo to tak, že tohle je v podstatě stejné město, jaké by mohla navštívit i v 21. století. Jediný rozdíl, který okamžitě postřehla byl, že na vodních cestách nebyla, samozřejmě, jediná motorová loď. Nebyly tam žádné rychlé čluny, žádné velké trajekty, žádné výletní lodě. Místo toho byly vodní cesty plné obrovských plachetnic, kterých stěžně se šplhali do výšky několika desítek stop.

      Caitlin byla taky překvapená z davů. Zletěla níž, jenom několik stovek stop nad město a dokonce i teď, v brzkém ránu, mohla vidět, že ulice byly totálně přecpané lidmi. A že vodní cesty byly absolutně zaplněné lodní dopravou. Byla v šoku. Tohle město bylo více přeplněné než Times Square. Vždy si představovala, že návrat v historii by znamenal méně lidí, menší davy. Hádala, že v tom se taky mýlila.

      Jak letěla ponad to všechno, kroužila znovu a znovu, věc, která ji překvapila nejvíc, byla ta, že Benátky nebyly jenom jedno město, jenom jeden ostrov—byli roztahané po mnoha ostrovech, desítky ostrovů roztahujících se do každého směru, každý měl své vlastní stavby, své vlastní malé město. Ostrov, na kterém Benátky sídlili, měl očividně nejvíc budov a byl nejzastavěnější. Ale desítky dalších ostrovů se všechny zdály být propojeny, byly životně důležitou částí města.

      Další věcí, která ji překvapovala, byla barva vody: zářící, modrá voda. Byla tak světlá, tak neskutečná, ten druh vody, kterou by očekávala někde v Karibiku.

      Jak kroužila ponad ostrovem, znovu a znovu, a snažila se zorientovat, přijít na to, kde by bylo vhodné přistát, litovala, že Benátky nikdy v 21. století nenavštívila. No, alespoň teď měla šanci.

      Caitlin byla taky trochu ohromena. Vypadalo to být tak velké a rozrůstající se místo. Netušila, kde sesednout, kde vůbec začít hledat lidi, které jednou znala—pokud tady vlastně byli. Pošetile si představovala, že Benátky budou menší, malebnější. I odsud však mohla říct, že přes tohle město může chodit celé dny a neprojde z jednoho konce na druhý.

      Uvědomila si, že na samotném ostrově Benátky nenajde místo, na kterém by mohla bez podezření přistát. Byl příliš přeplněný a neexistovala možnost, jak se k němu přiblížit a nevyvolat otázky. Nechtěla na sebe přitáhnout takový druh pozornosti. Netušila, jaké jiné sabaty byly tam dolů a jak byly teritoriální; netušila, jestli byly laskavé nebo nenávistné; a neměla ponětí, jestli se zdejší lidé, tak jako v Assisi, měli na pozoru před upíry a honili by je. Poslední věc, kterou potřebovala, byl další dav.

      Caitlin se rozhodla přistát na pevnině, daleko od ostrova. Všimla si obrovské lodě plné lidí, které vyráželi od pevniny a uvědomila si, že by to bylo nejlepší místo na sestoupení na zem. Lodě ji alespoň vemou přímo do srdce města.

      Caitlin nenápadně přistála za lesíkem na pevnině, ne tak daleko od lodí. Posadila Růži na zem a ta se okamžitě rozeběhla k nejbližšímu keři a ulevila si. Když byla hotová, podívala se Růže na Caitlin a zakňučela. Caitlin jí viděla v očích, že má hlad. Soucítila s ní: ona ho měla taky.

      Létání ji unavilo a Caitlin si uvědomila, že se ještě pořád kompletně nezotavila. Taky si uvědomila, že má velký apetít. Chtěla se krmit. A ne jídlem určeným pro lidi.

      Rozhlédla se kolem sebe a v dohledu neviděla žádného jelena. Neměla čas na hledání. Z lodi se ozvalo hlasné hvízdání a ona věděla, že se chystá odplout. S Růží budou muset vydržet a vyřešit to později.

      Zároveň s bodavými bolestmi se Caitlin taky stískalo po domově, chybělo jí bezpečí a pohodlí Pollepelu, chyběl jí pocit být po Calebovém boku, to, jak ji učil lovit, jak ji vedl. Po jeho boku vždycky cítila, že bude všechno v pořádku. Teď, sama za sebe, si tím nebyla tak jistá.

      *

      Caitlin se s Růží po svém boku vybrala k nejbližší lodi. Byla to velká plachetnice s dlouhou rampou vedoucí na pobřeží a když se podívala nahoru, viděla, že je kompletně naplněná lidmi. Poslední pasažeři právě kráčeli po rampě a Caitlin se i s Růží náhlila, aby se dostala dovnitř ještě předtím, jak rampu odstraní.

      Byla překvapená velkou, tlustou rukou, která ji tvrdě plácla po hrudi, chytla ji a zastavila.

      “Lístek,” ozval se hlas.

      Caitlin se rozhlédla a všimla si svalovce, který se na ni mračil. Vypadal neohrabaně, byl neoholený a dokonce i odsud bylo cítit, jak smrdí.

      Hněv v Caitlin narůstal. Už tak byla kvůli hladu na pokraji a nelíbilo se jí, jak ji zastavil svou rukou.

      “Žádný nemám,” odvrkla Caitlin. “Nemůžete nás prostě nechat projít?”

      Muž tvrdě zatočil hlavou a otočil se. Ignoroval ji. “Žádný lístek, žádná jízda,” řekl.

      Její hněv dosáhl dalšího bodu a ona se přinutila myslet na Aidena. Co by jí řekl? Zhluboka dýchej.Uklidni se. Použij svou mysl, ne tělo. Připomenul by jí, že je silnější, než tenhle člověk. Řekl by jí, aby se soustředila. Aby použila svůj vnitřní dar.

      Zavřela oči a snažila se soustředit na svůj dech. Zkoušela si shromáždit své myšlenky, nasměrovat je na tohoto muže.

       Ty nás pustíš na loď, říkala v duchu. Uděláš to bez toho, abychom ti zaplatili.

      Caitlin otevřela oči a očekávala, že on tam bude stát a nabízet jí přechod. No na její zklamání tomu tak nebylo. Pořád ji ignoroval a odmotával poslední z lan.

      Nefungovalo to. Buď ztratila své schopnosti ovládání mysle, nebo se ještě úplně nevrátili. Nebo možná byla příliš vyčerpaná a dostatečně se nesoustředila.