Žalozpěv pro Prince . Морган Райс

nadání, aby ji chránila před mocí, která se ji pokoušela ovlivnit.

      Ne, pojď ke mně, pobízelo ji to stvoření, ale teď už znělo jen jako vzdálená ozvěna.

      Cora se na něj podívala, teď viděla, jak skutečně vypadá. Také viděla vířící vodu kolem něj. Všimla si proudů, které by utopily každého, kdo by byl tak hloupý, aby se jimi pokoušel proplavat. Vzpomněla si na staré příběhy o říčních duších, kelpiích, o nebezpečné magii, kterou ovlivňovaly svět kolem.

      Všimla si, jak se voda pod koraklem pohnula a uvědomila si, co se děje. Proud je táhl kupředu.

      „Emeline!“ vykřikla. „Táhne nás k sobě!“

      Emeline stála zapřená o okraj člunu a třásla se námahou, očividně se snažila zabránit tomu, aby je stvoření obě ovlivnilo. Takže to bylo na Coře. Chopila se pádla a vší silou začala pádlovat proti proudu.

      Zdálo se, že to není k ničemu. Proud byl příliš silný, kelpie se je vší silou snažila dostat k sobě. Cora si uvědomila, o co jde a došlo jí, že nemůže pádlovat proti proudu. Neměla na to dost sil. Mohla se jen snažit, dostat je mimo hlavní tok. Silou vůle bojovala s vodou a snažila se dostat člun ke břehu.

      Neskutečně pomalu začal korakl měnit směr. Díky Cořině pádlování se začal blížit ke břehu.

      „Rychle,“ vydechla Emeline. „Nevím, jak dlouho to ještě zvládnu.“

      Cora pokračovala a korakl se sice pohyboval jen kousek po kousku, ale přeci jen to byl pohyb. Byl stále blíž a blíž ke břehu, až konečně Cora dosáhla na rákosí. Chopila se ho a přitáhla jejich malé plavidlo ke břehu. Pak vyskočila a chytila Emeline za paži.

      Vytáhla ji na břeh a pak jen sledovala, jak se koraklu zmocnil proud. Cora viděla kelpii, jak se postavila na zadní a ve vzteku člun rozbila na malé kousky.

      Jakmile stanula na pevné zemi, ucítila Cora úlevu. Tlak na její mysl ustal. Emeline vydechla a roztřásly se jí nohy. Zdálo se, že mimo řeku na ně kelpie nemá vliv. Znovu se vzepjala a pak se vrhla pod hladinu. Zmizela jim z dohledu.

      „Myslím, že jsme v bezpečí,“ pronesla Cora.

      Viděla, jak Emeline přikývla. „Myslím… možná, že se budeme chvíli držet mimo řeku.“

      Zněla vyčerpaně, takže jí Cora podepřela a pomáhala jí jít dál. Chvíli jim trvalo, než našly stezku, ale když na ni narazily, připadalo jim příhodné ji využít.

      Pokračovaly po cestě. Potkávaly víc lidí než na severu. Cora si všimla rybářů přicházejících od řeky, farmářů s vozy plnými zboží. Viděla lidi mířící všemi směry s náklady látek nebo stády dobytka. Jeden muž dokonce popoháněl hejno kachen.

      „Někde tu musí být trh,“ pronesla Emeline.

      „Měly bychom tam zajít,“ navrhla Cora. „Možná tam bude někdo vědět o Kamenovu.“

      „A možná nás budou považovat za čarodějnice ve chvíli, kdy se na něj zeptáme,“ podotkla Emeline.

      I tak ale zamířily stejným směrem jako ostatní, a nakonec uviděly tržiště. Bylo na malém ostrůvku mezi řekami, vedlo na něj tucet přístupových cest. Na ostrůvku byly stánky a místa k prodeji zboží i dobytka. Cora byla ráda, že tam dnes neprodávali žádného sirotka.

      S Emeline zamířily k ostrovu, využily přitom jeden z brodů. Snažily se nepřitahovat pozornost a co nejvíc splynout s davem. Zvlášť, když si Cora všimla maskované postavy – kněžky, která žehnala lidem v okolí.

      Coru přitahovalo místo, na kterém herci právě hráli představení Tanec svatého Cuthberta. Nešlo o tak vážnou verzi, kterou občas viděla v paláci. Tady šlo mnohem víc o košilatý humor a souboje. Herci očividně věděli, jaké mají publikum. Když skončili, všichni se uklonili a lidé začali vykřikovat názvy her, které by podle nich měli herci zahrát.

      „A o Kamenovu jsme pořád nic nezjistily,“ zašeptala Emeline. „A nezjistíme, pokud k sobě nechceme přitáhnout tu kněžku.“

      Coru to taky trápilo, ale pak ji něco napadlo.

      „Když na něj bude někdo myslet, poznáš to, že ano?“ zeptala se.

      „Možná,“ odpověděla Emeline.

      „Tak zajistíme, ať na něj myslí,“ usmála se Cora. Obrátila se k hercům. „Co třeba Kameníkovy dcery?“ vykřikla a doufala, že na ni díky davu nebylo vidět.

      K jejímu překvapení to zabralo. Možná i proto, že to bylo troufalé, dokonce nebezpečné – šlo o hru, o kameníkových dcerách, které byly čarodějnice a našly útočiště někde daleko od všech nepřátel. Byla to hra, kvůli které by na některých místech herci skončili v žaláři.

      Tady ji ale odehráli se vší parádou. Maskovaní herci předváděli kněží, kteří pátrali po mladých dívkách představovaných namaskovanými mladíky.

      „Tak co, myslí někdo z nich na Kamenov?“ zeptala se.

      „Ano, ale to neznamená… počkej,“ vydechla Emeline a ohlédla se. „Vidíš toho muže prodávajícího vlnu? Myslí na dobu, kdy tam obchodoval. Tamhle ta žena… její sestra tam šla.“

      „Takže už víš, kudy kam?“ zeptala se Cora.

      Emeline přikývla. „Myslím, že ho najdeme.“

      Měly alespoň malou naději. Kamenov na ně čekal a s ním i vyhlídka na bezpečné útočiště.

      KAPITOLA ČTVRTÁ

      Shora vypadala invaze jako pohybující se křídlo, které se ovíjelo kolem země, které se dotklo. Pán vran si to užíval. Zřejmě jen on měl možnost si vychutnat pohled, který se mu při plavbě k pobřeží naskýtal díky jeho vranám.

      „Možná, že jsou tu i jiní pozorovatelé,“ zamumlal. „Možná, že stvoření na tomto ostrově tuší, co se k nim blíží.“

      „Co jsi říkal, pane?“ zeptal se mladý důstojník. Byl celý napjatý a měl světlé vlasy. Uniformu upravenou, naleštěné knoflíky se leskly.

      „Nic, co by tě mělo trápit. Připravit k vylodění.“

      Mladík odběhl. V jeho pohybech se zračila touha po akci. Možná si myslel, že je nezranitelný, protože bojuje za Novou armádu.

      „Nakonec z nich stejně bude potrava pro vrány,“ zamumlal Pán vran.

      Dnes to ale nebude. Místa k vylodění vybral pečlivě. Za Ostrovodou byla místa, kde lidé stříleli vrány, sotva si jich všimli. Tady s tím ale ještě nezačali. Jeho ptáci tak létali kolem a ukazovali mu místa, kde si obránci připravili děla a barikády a kde byli připravení na invazi. Místa, kde byli ukryté posádky vojáků a opevněné vesnice. Připravili obrannou síť, která by útočníky dokonale zastavila. Pán vran v ní ale viděl díry.

      „Začněte,“ přikázal a v tu chvíli se ozvaly trumpety. Zvuk se nesl nad vlnami. Z lodí se na hladinu snášely vyloďovací čluny. V nich se na pobřeží dostala první vlna mužů. Většina přesunu probíhala potichu, protože dobrý hráč svému soupeři neodkrýval karty. Muži se rozptýlili a připravovali děla i zásoby. Pohybovali se rychle.

      Pak to propuklo