Žalozpěv pro Prince . Морган Райс

čas na správném místě, přišel o svoji lásku a porazila ho nějaká holka.“

      Sebastian by se na něj možná zase vrhnul, ale vojáci ho stále drželi na místě, jako by to čekali. Možná, že to svým způsobem dělali i kvůli jeho ochraně.

      „Ano,“ pronesl Rupert, „jsi mnohem lepší tragickou než násilnickou postavou. Právě teď vypadáš jako ztělesnění zármutku.“

      Sebastian věděl, že to jeho bratr nikdy skutečně nepochopí. Nikdy nepochopí bolest, která stravovala jeho srdce. Bolest, která byla mnohem silnější než ta, kterou mu způsobovala jeho zranění. Nikdy nepochopí smutek pramenící ze ztráty někoho, koho miloval, protože Sebastian si byl jistý, že Rupert nikdy nemiloval nikoho jiného než sám sebe.

      Sebastian miloval Sophii a jen díky tomu, že ji ztratil, pochopil, jak silná láska to byla. Ve chvíli, kdy ji viděl bez hnutí ležet na podlaze, si uvědomil, o co všechno přišel. Měl pocit, že je teď jako roztřesená věc ze starých pověstí – prázdná tělesná schránka, ve které je jen smutek.

      Jediný důvod, proč nebrečel, byl ten, že si připadal příliš prázdný i na tohle. Vlastně i kvůli tomu, že nechtěl poskytnout zadostiučinění svému bratrovi, který by si jeho bolest nepochybně vychutnal. Sebastian by byl vlastně rád, kdyby ho Rupert zabil, protože by tím alespoň ukončil bolest, kterou cítil.

      „Nastal čas, aby ses vrátil domů,“ pronesl Rupert. „Budeš tam, až ohlásím matce, co všechno se stalo. Poslala mě, abych tě přivedl zpět, a to taky udělám. Pokud to bude nutné, přivážu tě ke koni.“

      „Nebude to nutné,“ odpověděl Sebastian. „Půjdu.“

      Pronesl to tichým hlasem, ale i tak to na Rupertově tváři vyvolalo vítězoslavný úsměv. Rupert si myslel, že vyhrál. Pravdou ale bylo, že Sebastianovi už na ničem nezáleželo. Bylo mu všechno jedno. Počkal, až mu vojáci přivedou koně, naskočil do sedla a ztuhlýma nohama ho pobídl do chůze.

      Vrátí se domů, do Ashtonu, a bude z něj takový princ, jakého z něj chtěla mít jeho rodina. Stejně už to bylo všechno jedno.

      Sophia byla mrtvá, a tak už na ničem nezáleželo.

      KAPITOLA TŘETÍ

      Cora byla víc než vděčná, když kopcovitá krajina znovu začala přecházet v rovinaté pláně. Měla pocit, jako by s Emeline pochodovaly už celou věčnost, ačkoli na její přítelkyni únava znát nebyla.

      „Jak to, že pořád vypadáš, jako bys ani nebyla unavená?“ zeptala se Cora, zatímco Emeline znovu kráčela v čele jejich dvoučlenné družiny. „Může za to magie?“

      Emeline se ohlédla. „Nemůže za to magie, jen… většinu života jsem strávila na ashtonských ulicích. Když tam člověk ukázal slabost, ostatní ho považovali za kořist.“

      Cora se pokusila si to představit. Žít někde, kde hrozí nebezpečí každému, kdo vypadá slabý. Uvědomila si, že si to vlastně nemusí ani představovat.

      „V paláci byl Rupert a jeho poskoci,“ řekla, „a dvořanky, které si myslely, že můžou člověku ubližovat jen proto, že je něco rozčílilo.“

      Viděla, jak Emeline naklonila hlavu ke straně. „Čekala bych, že v paláci to bude lepší,“ pronesla. „Alespoň, že jsi nemusela utíkat před gangy a otrokáři. Nemusela ses v noci choulit ve sklepích s uhlím, aby tě nikdo nenašel.“

      „Protože mě koupili už předtím,“ podotkla Cora. „Dokonce jsem ani neměla postel. Všichni předpokládali, že si najdu nějaký kout, ve kterém se vyspím. Buď tak, nebo že si mě do postele vezme některý ze šlechticů.“

      Coru překvapilo, když ji Emeline objala. Jestli Cora při jejich cestách něco zjistila, bylo to, že Emeline obvykle nedávala najevo své city.

      „Pár šlechticů jsem viděla ve městě,“ pronesla Emeline. „Myslela jsem, že budou lepší a vznešenější než gangy, které jsem potkávala. Pak jsem se ale dostala blíž a viděla, jak jeden z nich mlátí muže do bezvědomí jen proto, že mohl. Jsou všichni stejní.“

      Bylo zvláštní mít společné to, jak nebezpečné byly jejich životy. Cora ale měla pocit, že je teď Emeline blíž než kdy dřív. Nešlo jen o to, že prošly tím samým. Urazily společně dlouhou cestu a nejspíš je čekala ještě spousta mil.

      „Kamenov určitě najdeme,“ řekla Cora a snažila se přesvědčit Emeline stejně, jako samu sebe.

      „Najdeme,“ souhlasila Emeline. „Sophia ho viděla.“

      Bylo zvláštní vkládat do Sophiiných vizí tolik důvěry, ale pravdou bylo, že jí Cora naprosto věřila. Na to, co Sophia viděla, by klidně vsadila svůj život a s nikým by necestovala raději než s Emeline.

      Pokračovaly v cestě a čím víc na západ se dostávaly, tím více řek potkávaly. Byly jako drobné žilky napojující se na větší žíly. Brzy se zdálo, že je kolem stejné množství pevniny jako vodních ploch. Dokonce i pole byla napůl zaplavená. Lidé hospodařili na pozemcích, které hrozily, že se změní v bažinu. Déšť téměř neustával, a i když se Cora s Emeline občas choulily někde pod stromem, než se přežene nejhorší nečas, většinou prostě pokračovaly dál.

      „Podívej,“ pronesla Emeline a ukázala k břehu jedné říčky. Cora nejprve viděla jen rákosí, které tu a tam rozechvíval pohyb drobných zvířat. Pak si všimla převráceného koraklu, malého kulatého člunu, který vypadal jako schránka nějakého obrněného zvířete.

      „Ale ne,“ vydechla Cora, když si uvědomila, co má Emeline v plánu.

      Emeline jí položila ruku na rameno. „Neboj, s čluny to umím. Pojď, bude se ti to líbit.“

      Zamířila ke koraklu a Cora nemohla dělat nic jiného než ji následovat. Doufala jen, že tam nebudou vesla. Na místě ale bylo pádlo a Emeline vypadala, že nic víc nepotřebuje.

      Během chvilky byla ve člunu a Cora musela skočit za ní, jinak by musela po svých podél řeky.

      Cesta po řece byla rychlejší než chůze, to musela Cora uznat. Jejich člun poskakoval po řece jako oblázek vržený nějakou obří rukou. Bylo to téměř tak uklidňující jako jízda na voze. Vlastně víc, protože s vozem strávily poloviny času tím, že se ho snažily vyprostit, když zapadl do díry po kameni nebo uvízl v bahně. Zdálo se, že Emeline kormidlování skutečně baví. Užívala si změny, kdy řeka přecházela z prudkého proudu do klidného širokého koryta a pak zase zpět.

      Cora si všimla okamžiku, kdy se změnil říční proud, stejně jako Emelinin výraz.

      „Něco… něco tam je,“ pronesla Emeline. „Něco mocného.“

      Copak to tu máme? ozval se hlas v Cořině mysli. Dvě čerstvé, mladé věcičky. Pojďte blíž, zlatíčka, pojďte blíž.

      Před nimi uviděla Cora… vlastně si ani nebyla jistá, co přesně vidí. Nejdřív to vypadalo jako žena stvořená z vody, o moment později to ale vypadalo jako kůň. Potřeba zamířit k němu byla ohromující. Cora měla pocit, jako by v blízkosti toho stvoření byla v bezpečí před celým světem.

      Ne, bylo to ještě něco víc, měla pocit, jako by ji tam čekal domov. Domov, který vždy chtěla, teplý krb, rodina, bezpečí…