Tíha Cti . Морган Райс

nemohl dovolit, aby měli čas se seskupit.

      “OŠTĚPY!” zavelel.

      Duncan si sám jeden vzal a vrhl jím, potom dalším a dalším, a zaútočil ohromnou zásobou zbraní, která byla zanechána zde nahoře na cimbuří, připravená, aby odradila útočníky na Andros.

      Jak začali Pandesiané váhat, Duncan věděl, že musí udělat něco jednoznačného, aby s nimi skoncoval.

      “KATAPULTY!” vykřikl.

      Jeho muži spěchali ke katapultům, které byly zanechány zde na vršku a zatáhly za ohromné provazy, točili klikami, dokud je nedostali do pozic. Dovnitř umístili balvany a čekali na jeho příkaz. Duncan kráčel tam a zpět podél linie a upravoval pozice tak, aby balvany minuly Kavosovy muže a našly správný cíl.

      “VYSTŘELIT!” zakřičel.

      Do vzduchu vyletěl tucet balvanů a Duncan s uspokojením sledoval, jak padají a ničí kamenné kasárny, zabíjí tucty Pandesiánů v momentě, kdy vybíhají ven jako mravenci, aby bojovali s Kavosovými muži. Hluk se ozýval po celém nádvoří a ohromil Pandesiany a jejich panika ještě zesílila. Jak se zvedala oblaka prachu a suti, točili se dokola, nebyli si jistí, jakým směrem mají bojovat.

      Kavos, bojovník veterán, využil jejich zaváhání. Shromáždil své muže a zaútočili s novou silou, a zatímco Pandesiané váhali, prosekávali si cestu jejich řadami.

      Těla padala doleva a doprava a v pandesiánském táboře vládl chaos, a brzy se otočili a utíkali všemi směry. Kavos se za každičkým hnal. Byly to jatka.

      Když slunce plně vysvitlo, všichni Pandesiané leželi bez života na zemi.

      Jak vše utichlo, Duncan se ohromeně rozhlédl, byl plný probouzejícího se pocitu vítězství, protože si uvědomil, že se jim to podařilo. Převzali vládu nad hlavním městem.

      Jak jeho muži všude kolem něj pokřikovali, brali ho za ramena, provolávali slávu a objímali se, Duncan si z očí setřel pot, stále zhluboka dýchal, a začalo mu to docházet: Andros byl osvobozen.

      Hlavní město patřilo jim.

      KAPITOLA SEDMÁ

      Alec zaklonil hlavu a pohlédl vzhůru, byl oslněn, jak procházel tyčícími se oblouky bran Uru, postrkován masami lidí po obou stranách. Jak jimi procházel, s Marcem vedle sebe, jejich obličeje byly stále špinavé od jejich nekonečné cesty Trnovou planinou a on se podíval vzhůru na tyčící se mramorový oblouk, který se zdál být sto stop vysoko. Podíval se na prastaré žulové zdi chrámu, které měl po obou stranách a udivilo ho, že prochází výřezem v chrámu, který zároveň slouží jako vstup do města. Alec uviděl mnoho věřících, kteří před zdmi klečeli, vzláštní směs se vším tím ruchem a shonem zdejšího obchodování, a přinutilo ho to uvažovat. Jednou se modlil k bohům Escalonu – ale dnes se už nemodlil k nikomu. Který žijící bůh mohl jen nechat jeho rodinu zemřít? Jediný bůh, kterému nyní mohl sloužit, byl bůh pomsty – a to byl bůh, kterému byl odhodlaný sloužit celým svým srdcem.

      Alec byl ohromený děním všude kolem něj, hned viděl, že toto město je jiné, než kdy kde byl, tak odlišné od malé vesnice, kde jednou vyrostl. Poprvé od smrti své rodiny cítil, že se vrací zpět k životu. Toto místo bylo tak děsivé, tak oživlé, bylo těžké sem vstoupit a nebýt rozptýlen. Ucítil, že má povinnost, když si uvědomil, že mezi těmito branami byli ostatní stejní jako on, stejně myslící přátelé, jako byl Marco, zaměření na odplatu Pandesii. Hleděl na to všechno s úžasem, všichni lidé měli jiný způsob odívání a chování a byli jiné rasy, všichni spěchali ve všech směrech. Bylo to skutečné kosmopolitní město.

      “Zůstaň nenápadný,” zasyčel na něj Marco, jak procházeli kolem východní brány a přidávali se k davu.

      Marco do něj dloubl.

      “Tam.” Marco kývl směrem ke skupině pandesianských vojáků. “Kontrolují obličeje. Jsem si jistý, že hledají ten tvůj.”

      Alec reflexivně stiskl ruku na dýce a Marco se natáhl a pevně ho uchopil za zápěstí.

      “Tady ne, příteli,” varoval ho Marco. “Toto není vesnice, ale válečné město. Zabij dva Pandesiany u brány a přiběhne celá armáda.”

      Marco se na něj intenzivně díval.

      “Zabil bys raději dva?” tlačil na něj. “Nebo dva tisíce?”

      Když si Alec uvědomil moudrost ve slovech jeho přítele, uvolnil stisk na dýce, dal dohromady všechnu svou vůli, aby potlačil touhu po odplatě.

      “Budeš mít ještě mnoho příležitostí, příteli,” řekl Marco, zatímco pokračovali davem se sklopenou hlavou. “Mám zde své přátele a odpor je silný.”

      Vynořili se v davu, který procházel bránou a Alec sklopil oči, aby je Pandesiané neviděli.

      “Hej ty!” vyštěkl Pandesian. Alecovi se rozbušilo srdce, zatímco měl hlavu sklopenou.

      Spěchali jeho směrem a jeho sevření na dýce zesílilo, připravoval se. Ale místo něho zastavili chlapce vedle, hrubě ho chytili za rameno a kontrolovali jeho obličej. Alec se zhluboka nadechl a ulevilo se mu, že nešli po něm a rychle prošel bez povšimnutí branou.

      Konečně vstoupili na náměstí a Alec si stáhl kapucu a pohlédl doprostřed města, byl užaslý nad tím, co před sebou viděl. Před sebou uviděl rozprostřenou veškerou architektonickou nádheru shonu Uru. Město se zdálo být oživlé, pulsující, zářilo slunce a zdálo se, jako by se skutečně třpytilo. Nejprve nemohl Alec pochopit, proč, a potom si to uvědomil: voda. Všude byla voda, město bylo propletené kanály, modrá voda se třpytila v ranním slunci a vytvářela ve městě atmosféru, jako by bylo součástí moře. Kanály byly přeplněné všemi druhy plavidel – veslovými čluny, kánoi, plachetnicemi – dokonce lesklými černými válečnými loděmi, které nesly žluté a modré vlajky Pandesie. Kanály byly ohraničeny kočičími hlavami, prastarým kamenem, který byl užíváním hladký, po kterém přešly tisíce lidí v každém možném oděvu. Alec spatřil rytíře, vojáky, civilisty, obchodníky, rolníky, žebráky, žongléře, kupce, farmáře a mnoho dalších lidí, všichni se mísili. Mnozí měli na sobě barvy, jaké Marco nikdy nespatřil, zjevně to byli návštěvníci ze zámoří, návštěvníci z celého světa, kteří navštívili Ur, mezinárodní přístav Escalonu. A vskutku, jasné cizí barvy a znaky byly na různých lodích, které se na sebe mačkaly v kanále, jako by se celý svět setkal na jednom místě.

      “Útesy, které obklopují Escalon, jsou tak vysoké a kvůli nim je naše země nedobytná,” vysvětloval Marco za chůze. “Ur má jedinou pláž, jediný přístav pro velké lodě, které chtějí na pláž. Escalon má další přístavy, ale žádný z nich není tak dobře přístupný. Takže když nás chtějí navštívit, všichni musí přijít sem,” dodal s mávnutím ruky a díval se přitom na všechny ty lidi a lodě.

      “Je to dobrá a zároveň špatná věc,” pokračoval. “Přináší nám to obživu a obchod ze všech rohů království.”

      “A ta špatná?” zeptal se Alec, zatímco se prodírali davem a Marco se zastavil, aby koupil kus masa.

      “Ur je vystaven útoku z moře,” odpověděl. “Je to přirozené místo k útoku.”

      Alec v úžasu sledoval obrys města, všímal si všech věžiček, nekonečné řady vysokých budov. Nikdy nic takového neviděl.