Říše Stínů . Морган Райс

se na horizont, prohlížel si černé vody Zátoky Smrti a něco se nad ní vznášelo, něco, co bránilo tomu, aby byl plně uspokojen. Jak si prohlížel horizont, v dáli si všiml jediné malé loďky s bílými plachtami, která plula podél Zátoky Smrti. Plula na západ, směrem od Ďáblova Prstu. A jak ji sledoval, věděl, že něco není v pořádku.

      Vesuvius se otočil zpět a pohlédl vzhůru na Věž vedle sebe. Byla prázdná. Její dveře zůstaly otevřené. Meč tam na něj čekal. Ti, kteří jej hlídali, jej opustili. Bylo to příliš snadné.

      Proč?

      Vesuvius věděl, že vrah Merk se hnal za Mečem; sledoval ho přes celý Ďáblův Prst. Proč by ho tedy opustil? Proč plul pryč odtud, přes Zátoku Smrti? Kdo byla ta žena, která plula s ním? Hlídala snad tuto věž? Jaká tajemství ukrývala?

      A kam mířili?

      Vesuvius se podíval dolů na páru, která stoupala z oceánu a potom zpět na horizont a v žilách mu to vřelo. Nemohl si pomoci a cítil, že byl oklamán. Že mu bylo úplné vítězství upřeno.

      Čím více o tom Vesuvius přemýšlel, tím více si uvědomoval, že něco není v pořádku. Bylo to všechno příliš výhodné. Prohlížel si divokou vodu pod sebou, vlny narážely na skály, stoupající páru a uvědomil si, že pravdu nikdy nezjistí. Nikdy se nedozví jestli Ohnivý Meč skutečně dopadl až na dno. Jestli je něco, čeho si nevšiml. Jestli to byl vůbec ten pravý meč. A také jestli Plameny zůstanou sníženy.

      Vesuvius hořel pobouřením a došel k rozhodnutí: musí se za nimi vydat. Nikdy nezjistí pravdu, pokud to neudělá. Je ve věži ještě nějaké tajemství? Další meč?

      A i kdyby nebyl, i kdyby dosáhl všeho, čeho chtěl, Vesuvius byl proslavený tím, že nenechal žádné oběti naživu. Vždycky pronásledoval na smrt každičkého muže a stát zde a sledovat ty, kteří unikli jeho dosahu, mu nesedělo. Věděl, že je nemůže nechat jen tak jít.

      Vesuvius se podíval dolů na tucty lodí, stále přivázaných na pobřeží, opuštěných, divoce se pohupujících na vlnách, jako by na něj čekaly. A došel k okamžitému rozhodnutí.

      “K lodím!” přikázal své armádě skřítků.

      Jako jeden se škrábali, aby splnili jeho přání, spěchali dolů po kamenném pobřeží, naskakovali na lodě. Vesuvius je následoval a nalodil se na záď poslední lodi.

      Otočil se, svou halapartnu vysoko pozvedl a odsekl provaz.

      Za okamžik plul pryč a všichni skřítci s ním, všichni namačkáni na lodích a pluli po legendární Zátoce Smrti. Někde na horizontu plul Merk a ta dívka. A Vesuvius se nezastaví, ať už má plout kamkoli, dokud oba nebudou mrtví.

      KAPITOLA OSMÁ

      Merk se chytil zábradlí, zatímco stál na přídi malé lodi, dcera bývalého Krále Tarnise stála vedle něj, oba byli ztraceni ve svém vlastním světě, zatímco si s nimi pohrávaly drsné vody Zátoky Smrti. Merk hleděl na černou vodu, bičovanou větrem, posetou bílými čepičkami a nemohl si pomoci a přemýšlel o ženě, která byla vedle něj. Tajemství, které jí oplývalo se ještě prohloubilo od momentu, kdy opustili Věž Kosu, vydali se touto lodí směrem k záhadnému místu. Jeho mysl oplývala otázkami o ní.

      Tarnisova dcera. Merk tomu nemohl uvěřit. Co tady dělá, na konci Ďáblova Prstu, zašitá ve Věži Kosu? Schovává se? Je v exilu? Je tady chráněná? A před kým?

      Merk cítil, že ona, s jejíma průzračnýma očima, její příliš bledou kůží a vždy vyrovnaná, byla jiné rasy. A jestli ano, pak kdo byla její matka? Proč byla ponechána o samotě, aby chránila Ohnivý Meč a Věž Kosu? Kam odešli všichni lidé?

      A ze všeho nejvíc se podivoval nad tím, kam je teď veze?

      S jednou rukou na směrovém kormidlu, navigovala loď hlouběji do zátoky, směrem k destinaci na horizontu, o které mohl Merk jen dumat.

      “Stále jsi mi neřekla, kam plujeme,” řekl a hovořil hlasitěji, aby ho přes hučení větru slyšela.

      Následovalo dlouhé ticho, tak dlouhé, že si nebyl jistý, zda mu vůbec odpoví.

      “Alespoň mi tedy řekni své jméno,” dodal, protože si uvědomil, že mu ho nikdy nepověděla.

      “Lorna,” odpověděla.

      Lorna. To se mu líbilo.

      “Tři Dýky,” dodala a otočila se k němu. “Tam plujeme.”

      Merk se zamračil.

      “Tři Dýky?” zeptal se překvapeně.

      Ona se ale jen dívala přímo před sebe.

      Merk ale byl, na druhou stranu, těmi zprávami zasažen. Nejvzdálenější ostrovy v celém Escalonu, Tři Dýky byly tak hluboko v Zátoce Smrti, že neznal nikoho, kdo tam kdy doplul. Knossos, legendární ostrov a tvrz, seděl samozřejmě na posledním z nich a legenda vyprávěla, že ukrývá nejzuřivější bojovníky Escalonu. Byli to muži, kteří žili na opuštěném ostrově nedaleko od opuštěné pevniny, v nejnebezpečnější části vod, jaká existovala. Byli to muži, o kterých se povídalo, že jsou tak tvrdí, jako moře, které je obklopuje. Merk nikdy žádného osobně nepotkal. Nikdo je nepotkal. Byli více legendou než skutečností.

      “Tak tam odjeli vaši Hlídači?” zeptal se.

      Lorna kývla.

      “Nyní na nás čekají,” řekla.

      Merk se otočil a pohlédl zpět přes rameno, chtěl naposledy spatřit Věž Kosu a jak to udělal, jeho srdce se najednou zastavilo, když to uviděl: na horizontu je pronásledoval tucet lodí s nataženými plachtami.

      “Máme společnost,” řekl.

      K jeho překvapení se Lorna ani neotočila a jen pokývala.

      “Ti nás budou pronásledovat až na samotný konec světa,” řekla klidně.

      Merk byl zmaten.

      “I když mají Ohnivý Meč?”

      “Nikdy netoužili po Meči,” opravila ho. “Toužili po destrukci. Destrukci nás všech.”

      “A když nás chytí?” zeptal se Merk. “Nemůžeme sami bojovat proti armádě skřítků. A ani malý ostrov bojovníků, ať jsou jakkoli silní.”

      Neohromeně pokývala.

      “Možná zemřeme,” odpověděla. “Ale dojde k tomu ve společnosti našich přátel Hlídačů, budeme bojovat za pravdu. Je ještě mnoho tajemství, které je nutno strážit.”

      “Tajemství?” zeptal se.

      Ale ona ztichla a hleděla na vodu.

      Chystal se jí znovu zeptat, když najednou náhlý poryv větru málem převrhl loď. Merk padl na břicho, narazil do boku trupu lodi a pozvolna padal přes okraj.

      Visel, držel se za zábradlí jako o život a jeho nohy byly ve vodě, voda byla tak ledová, že cítil, že by v ní zmrznul. Visel tam za jednu ruku, téměř ponořen a jak se podíval dolů přes rameno, jeho srdce zabolelo, protože viděl hejno rudých žraloků, kteří se najednou blížili. Pocítil příšernou bolest, jak se mu do lýtka zaryly zuby a viděl ve vodě krev, věděl, že je jeho.

      Za okamžik Lorna přistoupila a udeřila do vody svou holí; v ten okamžik se na hladině rozzářilo bílé světlo a žraloci odplavali. Ve stejném pohybu ho chytila za ruku a vytáhla