Říše Stínů . Морган Райс

Všichni, které znala a milovala, byli mrtví. Cítila, že už nemá pro co žít a kam jít. Kam můžeš jít, když bylo tvé domovské město zničeno? Když tíha světa tě tíží?

      Dierdra zavřela oči a zatřásla zarmouceně hlavou, přála si aby to všechno zmizelo. Věděla, že někde tam je její mrtvý otec. Jeho vojáci byli všichni mrtví. Lidé, které znala a milovala celý svůj život, všichni byli mrtví díky těmto pandesianským stvůrám. Nyní už nikdo nezbyl, aby je zastavil. Jakou to všechno mělo podstatu?

      Dierdra začala plakat. Myslela na svého otce, padla na kolena a cítila se zničená. Plakala a plakala, sama tady chtěla zemřít, přála si, aby zemřela, proklínala nebe, že ji nechalo naživu. Proč se v té vlně neutopila? Proč nemohla být zabita s ostatními? Proč byla prokleta životem?

      Na svém rameni pocítila tišící ruku.

      “To bude dobré, Dierdro,” řekl Marco jemně.

      Dierdra sebou zostuzeně cukla.

      “Omlouvám se,” řekla nakonec v pláči. “Já jen že… můj otec… Nyní už nemám nic.”

      “Všechno jsi ztratila,” řekl Marco a jeho hlas byl také ztěžklý. “A já také. Také už nechci pokračovat. Ale my musíme. Nemůžeme zde ležet a zemřít. To by je zneuctilo. To by zneuctilo vše, pro co žili a bojovali.”

      V dlouhém tichu, které následovalo, se Dierdra pomalu postavila, uvědomila si, že má pravdu. A kromě toho, když se podívala do Marcových hnědých očí, které se na ni soucitně dívaly, uvědomila si, že někoho má. Má Marca. Také má duši svého otce, která se na ni divá, která ji pozoruje a pobízí ji, aby byla silná.

      Přinutila se to setřást. Musí být silná. Její otec by chtěl, aby byla silná. Sebelítost, uvědomila si, nikomu nepomůže. A její smrt také ne.

      Dívala se na Marca a viděla víc, než soucit – viděla v jeho očích také lásku k ní.

      Ani pořádně nevěděla, co vlastně dělá, Dierdra se s bušícím srdcem naklonila a nečekaně Marca políbila. Na okamžik se cítila přenesena do jiného světa a všechny její obavy zmizely.

      Pomalu se odtáhla a v šoku na něj hleděla. Marco vypadal stejně překvapeně. Vzal ji za ruku.

      To ji povzbudilo, naplnilo ji nadějí, znovu byla schopná jasně přemýšlet – a něco ji napadlo. Byl ještě někdo další, místo, kam mohli jít, osoba, na kterou se mohli obrátit.

      Kyra.

      Dierdra pocítila naději.

      “Vím, kam musíme jít,” řekla uspěchaně a rychle.

      Marco se na ni přemýšlivě podíval.

      “Kyra,” řekla. “Můžeme ji najít. Pomůže nám. Ať je kdekoli, bojuje. Můžeme se k ní přidat.”

      “Ale jak víš, že je naživu?” zeptal se jí.

      Dierdra zatřásla hlavou.

      “Nevím,” odpověděla. “Ale Kyra vždycky přežije. Je to ta nejsilnější osoba, jakou jsem kdy potkala.”

      “Kde je?” zeptal se.

      Dierdra přemýšlela a vzpomněla si na poslední okamžik, kdy Kyru viděla, směřovala na sever k Věži.

      “Věž Ur,” řekla.

      Marco se na ni překvapeně podíval; potom mu očima probleskla naděje.

      “Tam jsou Hlídači,” řekl. “Stejně jako ostatní bojovníci. Muži, kteří s námi mohou bojovat.” Vzrušeně pokýval. “Dobrá volba,” dodal. “V té věži budeme v bezpečí. A jestli je tam tvá přítelkyně, tak o to lépe. Je to den chůze odtud. Pojďme. Musíme sebou pohnout.”

      Vzal ji za ruku a bez dalšího slova oba vyrazili, Dierdra plná nové naděje, zatímco mířili k lesu a někam k horizontu za Věží Ur.

      KAPITOLA TŘETÍ

      Kyra se připravila vstoupit do ohnivého pole. Plameny sahaly do nebe a potom se stejně tak rychle snížily, měly různé barvy, laskaly ji, zatímco kráčela s rozpaženýma rukama. Cítila jejich intenzitu, cítila, jak ji obstupují a objímají ji. Věděla, že jde vstříc smrti, a přesto nemohla jít jinudy.

      K neuvěření necítila bolest. Cítila mír. Jako by její život končil.

      Rozhlédla se, podívala se skrz plameny a uviděla svou matku, která na ni čekala až na konci, na druhé straně pole. Cítila mír, když konečně věděla, že bude v náručí své matky.

      Já jsem zde, Kyro, zavolala. Pojď ke mně.

      Kyra se dívala do plamenů a jen matně rozeznávala obličej své matky, byl téměř průhledný, částečně schovaný za tyčící se zdí z plamenů. Kráčela hlouběji mezi praskající plameny, až ji ze všech stran obklopovaly, nebyla schopná zastavit.

      Najednou zazněl mocný výkřik, dokonce přehlušil i oheň a ona se podívala vzhůru a byla užaslá, když viděla nebe plné draků. Kroužili a pištěli a zatímco je sledovala, jeden ohromný drak zahřměl a vrhl se přímo po ní.

      Kyra cítila, že pro ni jde smrt.

      Jak se drak blížil, jeho pařáty se roztáhly, najednou se pod ní propadla zem a Kyra cítila, jak padá, řítí se dolů k zemi, zemi plné plamenů, místa, ze kterého nebude moci uniknout.

      Kyra otevřela překvapeně oči, zhluboka dýchala. Podívala se kolem sebe, přemýšlela, kde je, cítila bolest v každičkém kousku svého těla. Cítila bolest v obličeji, její tváře byly nateklé a pulzovalo v nich, těžko se jí dýchalo, byla hlavou v blátě. Uvědomila se, že leží obličejem v blátě, zabořila do něj dlaně a pomalu se odtlačila, otřela si z obličeje bláto a přemýšlela, co se stalo.

      Najednou zaznělo burácení a Kyra se podívala vzhůru a pocítila vlnu hrůzy, jak si všimla něčeho na nebi, co bylo velice skutečné. Vzduch byl plný draků všech tvarů, velikostí a barev, všichni kroužili, pištěli, plivali oheň, byli rozlícení. Zatímco je sledovala, jeden se vrhl střemhlav dolů a plivl sloupec ohně až k zemi.

      Kyra se ohlédla a podívala se kolem sebe a její srdce zabušilo, když si uvědomila, kde je: v Androsu.

      Najednou se rozpomněla. Letěla na Theonovi, spěchala zpět do Androsu, aby zachránila svého otce, když byli na nebi napadeni tímto hejnem draků. Objevili se zničeho nic, pokousali Theona, srazili je dolů k zemi. Kyra si uvědomila, že omdlela.

      Nyní se vzbudila do vlny horka, příšerného pištění, v chaotickém hlavním městě, rozhlédla se a viděla, že je hlavní město v plamenech. Všude lidé utíkali o život, křičeli, zatímco na ně padaly vlny ohně jako bouře. Vypadalo to, jako by přišel konec světa.

      Kyra slyšela namáhavé dýchání a její srdce zabolelo, když viděla blízko ležet Theona, byl na boku, zraněný, z jeho šupin tekla krev. Oči měl zavřené, jazyk mu visel z tlamy ven a vypadal, že je na pokraji smrti. Uvědomila si, že jediný důvod, proč byli stále naživu, bylo, že ona a Theon byli pod horou suti. Museli padnout na budovu, která se na ně zřítila. Alespoň jim poskytla úkryt mimo pohled draků vysoko nahoře.

      Kyra věděla, že musí ona i Theon odtud okamžitě pryč. Neměli moc času, než si jich všimnou.

      “Theone!” pobízela ho.

      Otočila se a nadzvedla se, tlačená sutí, konečně se jí