Rebel, Pěšec, Král . Морган Райс

– mají jen své oběti a patolízaly.

      Když zjistil, kam mají namířeno, bylo těžké mlčet. Dehtové jámy byly jedním z nejtěžších trestů, které Impérium mělo. Byly tak nebezpečné a nepříjemné, že ti, kteří tam byli posláni, měli štěstí, když přežili první rok. Bylo to horké a smrtící místo. Ze země tam trčely kosti dávno mrtvých draků a stráže tam přemýšlely jen nad tím, kdy konečně budou moct zase hodit nějakého nemocného nebo kolabujícího vězně do dehtu.

      Sartes se pokusil rozpomenout, jak se sem dostal. Dělal zvěda rebelům, snažil se zjistit, kterou branou by bylo možné dostat dovnitř Ceres a muže lorda Westa. Našel tu pravou. Dokázal si vybavit i radost, jakou v tu chvíli cítil, protože to byl opojný pocit. Pak vyrazil zpět, aby o svém objevu informoval ostatní.

      Už byl tak blízko, když na něj zaútočila maskovaná postava. Byl tak blízko, že přímo cítil přítomnost ostatních rebelů. Měl pocit, že je konečně v bezpečí, a v tu chvíli ho z něj někdo vytáhl.

      „Paní Stephania posílá pozdravy.“

      Ta slova rezonovala Sartovi v paměti. Byla to poslední slova, která slyšel, než upadl do bezvědomí. Současně díky nim zjistil, kdo za tím stojí, a také to, že selhal. Nechali ho dojít až téměř k cíli a pak ho zajali.

      Kvůli nim zůstala Ceres a ostatní bez informací, které se Sartovi podařilo získat. Uvědomil si, že má strach o sestru i o otce, o Anku a ostatní rebely. Netušil, co se s nimi dál dělo, když nevěděli, kterou bránu mají otevřít. Mohlo se jim podařit získat město i bez jeho pomoci?

      Muselo se jim to podařit, opravil se Sartes. Protože právě teď, ať už tak nebo tak, muselo být po všem. Museli najít jinou bránu nebo jinou cestu do města, že ano? Museli to nějak dokázat, protože to byla jediná další možnost.

      Sartes nad tím nechtěl přemýšlet, ale bylo nemožné ty myšlenky potlačit. Jedinou další možností totiž bylo, že selhali. Přinejlepším si Ceres mohla uvědomit, že není žádná cesta dovnitř, aniž by se zmocnila brány, a díky tomu zjistit, že je i se svými muži v pasti mezi městem a blížící se armádou. A přinejhorším… už mohli být všichni mrtví.

      Sartes zavrtěl hlavou. Tomu nechtěl věřit. Nemohl tomu věřit. Ceres by si našla způsob, jak se s tím vyrovnat a jak zvítězit. Anka byla vynalézavější než kdokoli jiný, s kým se kdy Sartes setkal. Otec byl silný a ostatní rebelové měli odhodlání, které plynulo z vědomí, že bojují za správnou věc. Najdou způsob, jak zvítězit.

      Sartes si také musel připomenout, že to, co se děje s ním, je rovněž pouze dočasné. Rebelové zvítězí, což znamenalo, že zajmou Stephanii a ona jim bude muset říct, co udělala. Přijdou si pro něj. Stejně, jako ho Anka a otec vysvobodili, když ho drželi v armádním táboře.

      Ale na jaké místo to mířil? Sartes ucítil, že rytmus pohybu vozu se změnil. Vyhlédl skrz škvíru v prknech a zjistil, že rovná krajina se změnila v krajinu posetou krátery a skalisky, v jámách bublala horká jezírka tekuté temnoty. Dokonce i ze svého místa cítil ostrý, hořký zápach dehtu.

      Viděl pracující lidi stojící v řadách. Sartes viděl řetězy, které poutaly vždy dva muže k sobě. Nabírali dehet do věder a předávali je ostatním, aby ho dopravili dál. Viděl strážné s biči, kteří na vězně dohlíželi. Také viděl, jak se jeden vězeň kvůli bičování zhroutil. Strážný ho osvobodil z pout a skopnul ho do nejbližší jámy. Dehtu trvalo neskutečně dlouhou dobu, než zadusil jeho řev.

      Sartes se nutil odvrátit zrak, ale nedokázal to. Nemohl odtrhnout oči od hrůzy, která se před ním odehrávala. Od klecí, které očividně sloužily jako ubikace pro vězně. Od strážných, kteří se k vězňům chovali hůř než ke zvířatům.

      Sledoval to tak dlouho, až vůz zastavil. Otevřeli ho vojáci, kteří vždy měli v jedné ruce zbraň a v druhé řetězy.

      „Vězni, vystoupit,“ vykřikl jeden. „Nebo ten vůz zapálíme i s vámi uvnitř, šmejdi!“

      Sartes s ostatními se vyšoural do slunečního světla a teprve teď si uvědomil skutečnou hrůzu, kterou tohle místo na všechny působilo. Výpary tu byly tak husté, až ho téměř omráčily. Dehtové jámy kolem bublaly v podivném nepředvídatelném rytmu. Zatímco se Sartes díval, okraj jedné jámy se zřítil a sesunul přímo do dehtu.

      „Tohle jsou dehtové jámy,“ oznámil voják, který je předtím vyháněl z vozu. „Ani se na ně nesnažte zvykat. Všichni budete mrtví dřív, než se vám to podaří.“

      Nejhorší na tom je, pomyslel si Sartes, zatímco mu připínali pouta ke kotníku, že má možná pravdu.

      KAPITOLA PÁTÁ

      Thanos vytáhl člun na kamenitou pláž a odvracel přitom zrak od pout pod linií přílivu. Pokračoval vzhůru po pláži a s každým krokem měl pocit, že si ho určitě musí někdo všimnout. Nebyl vůbec krytý. Bylo příliš snadné ho tu zahlédnout a Thanos rozhodně nechtěl, aby ho někdo viděl na místě, jako bylo tohle.

      Vyškrábal se na stezku a zastavil se. Ke znechucení, které cítil, se přidal ještě vztek, když si všiml, co se nachází po obou stranách cesty. Byly tam těsné klece pro vězně, kůly, lámací kola a šibenice. Všechno očividně určené k tomu, aby přinášelo co nejméně příjemnou smrt odsouzencům. Thanos už samozřejmě o Ostrovu vězňů hodně slyšel, ale i tak ho pohled na všechno kolem znechucoval. Nejraději by celý ostrov smetl z povrchu světa.

      Držel se stezky a přemýšlel, jaké to je pro ty, které tudy vodí. Být obklopen skalními stěnami a vědět, že jediné, co na konci čeká, je smrt. Opravdu Ceres skončila na tomhle místě? Už jen z té myšlenky se Thanovi svíral žaludek.

      Kdesi vepředu uslyšel Thanos výkřiky, skřeky a nářky, které zněly tak, že mohly pocházet od zvířete stejně, jako od člověka. Něco v tom zvuku ho přinutilo zastavit se, podvědomí mu řeklo, aby se připravil na násilí. Rychle sešel z cesty a snažil se nahlédnout přes skalisko, které mu bránilo ve výhledu.

      To, co uviděl, mu vyrazilo dech. Viděl běžícího muže, jehož bosé nohy nechávaly na kamenitém povrchu krvavé stopy. Měl na sobě rozedrané šaty, jeden rukáv volně visel z ramene. Na zádech měl tržnou ránu. Vlasy i vousy měl neudržované a zacuchané. Jen to, že jeho rozedrané šaty byly vyrobené z hedvábí, naznačovalo, že původně pochází z vyšší vrstvy.

      Muž, který ho pronásledoval, vypadal ještě divočeji. Něco v jeho vzhledu či pohybu způsobovalo, že si Thanos připadal jako kořist. Pronásledovatel byl oblečený do směsi koženého oblečení. Vypadalo, jako by ho nakradl od různých lidí, navíc bylo podivným způsobem zabahněné a ušpiněné. Thanos předpokládal, že to tak bylo schválně, aby se muž mohl v lese lépe maskovat. V jedné ruce svíral biják a v druhé krátkou dýku. Skřeky, které vydával, zatímco pronásledoval prvního muže, způsobovaly, že se Thanovi ježily vlasy na hlavě.

      Bez přemýšlení vyrazil kupředu. Nemohl jen tak přihlížet a sledovat, jak jeden člověk vraždí druhého. Dokonce ani tady ne, na místě, kde všichni spáchali nějaký zločin, protože jiná možnost, jak se sem dostat, neexistovala. Překonal hřeben a spěchal dolů na místo, kolem kterého oba muži museli proběhnout. První z nich se mu vyhnul a proběhnul kolem. Druhý se zastavil a vycenil na něj ostré zuby.

      „Tak tu máme další kořist,“ pronesl a vrhl se na Thana.

      Thanos