Vysílání . Морган Райс

světů… je ještě něco, co jsi mi neprozradil?“

      „Jenom ta čísla,“ odpověděl Kevin.

      Luna se na něj podrážděně podívala. „Chápeš, že teď jsi měl říct, že ne?“

      „Chtěl jsem ti říct úplně všechno,“ prohlásil Kevin, i když mu došlo, že už je na to trochu pozdě. „Promiň.“

      „Dobře,“ pronesla Luna. Kevin měl znovu pocit, že se snaží se vším vyrovnat. „Čísla?“

      „Taky je vidím,“ doplnil Kevin. Zpaměti je zopakoval. „23h 06m 29.283s, −05° 02′ 28.59.“

      „Dobře,“ zopakovala Luna. Našpulila rty. „To by mě zajímalo, co znamenají.“

      Že by neznamenaly nic ji asi ani nenapadlo. Tohle na ní měl Kevin rád.

      Vytáhla telefon. „Na poznávačku to je moc dlouhé, heslo to taky asi nebude. Co by to mohlo být?“

      Kevin nad tím nikdy nepřemýšlel, nebo ne s takovou přímostí, jakou aplikovala Luna.

      „Možná je to nějaké číslo součástky nebo čárového kódu?“ napadlo Kevina.

      „Ale vždyť v tom jsou hodiny a minuty,“ dumala dál Luna. Zdálo se, že se úplně ponořila do úvah. „Co dál?“

      „Možná místo a čas doručení?“ zkusil to znovu Kevin. „Ta druhá část vypadá jako nějaké souřadnice.“

      „Na určení místa to nevypadá,“ prohlásila Luna. „Ale zkusím to vygooglit… wow, hustý.“

      „Co?“ zajímal se Kevin. Jeden pohled na Lunin výraz stačil, aby věděl, že něco našla.

      „Když to zadáš do vyhledávače, týkají se výsledky jen jedné věci,“ pronesla Luna. Náhle zněla sebejistě. Natočila mobil ke Kevinovi, aby si mohl prohlédnout úhledný sloupec výsledků. „Hvězdná soustava Trappist 1.“

      Kevin cítil, jak se mu rozbušilo srdce. A co víc, cítil novou naději. Naději, že by to všechno opravdu mohlo mít nějaký smysl. Že to všechno nebylo jen jeho nemocí, ať už všichni říkali, co chtěli. Doufal, že se neplete.

      „Proč ta čísla ale vidím?“ nechápal.

      „Možná proto, že soustava Trappist je jedna z těch, ve kterých by mohl existovat život?“ tipovala Luna. „Podle toho, co se tu píše, je tam několik planet, které by mohly být v obyvatelné zóně.“

      V jejím podání to všechno znělo tak samozřejmě. Zpráva o planetách, na kterých by mohl být život, když Kevin ten život přímo viděl, to nemohla být náhoda. Tedy, viděl prostě nějaký podivný život.

      „Musíš si o tom s někým promluvit,“ vyhrkla Luna. „Ty jsi… jsi první důkaz kontaktu s mimozemšťany nebo tak něco. Co to bylo za lidi, jak hledali mimozemšťany? Ti vědci. Viděla jsem o nich pořad v televizi.“

      „SETI?“ napověděl jí Kevin.

      „Jo, to je ono,“ přikývla Luna. „Nesídlí náhodou v San Franciscu, San Jose nebo tak někde?“

      To Kevin nevěděl, ale čím víc nad tím přemýšlel, tím víc se mu ta myšlenka zamlouvala.

      „Musíš tam jít, Kevine,“ prohlásila Luna. „Musíš si s nimi alespoň promluvit.“

      ***

      „Ne,“ odmítla ho rezolutně matka a postavila přitom kávu na stůl tak prudce, až vyšplíchla. „Ne, Kevine, tohle rozhodně ne!“

      „Ale mami—“

      „Nepovezu tě do San Francisca jen aby sis mohl popovídat s bandou cvoků,“ zavrtěla hlavou matka.

      Kevin k ní natáhl ruku s telefonem, aby jí ukázal informace o SETI. „Nejsou to cvoci,“ hájil se. „Jsou to vědci.“

      „I vědci můžou zcvoknout,“ prohlásila matka. „A celá ta myšlenka… Kevine, nemůžeš se prostě smířit s tím, že vidíš věci, které neexistují?“

      A to byl ten problém. Smířit se s tím by bylo až příliš snadné. Bylo by snadné si říct, že nic z toho neexistuje, ale stále ho hlodala myšlenka, že pokud by se s tím smířil, nebylo by to správně. Odpočet pořád tikal a Kevin měl pocit, že si s někým musí promluvit dřív, než bude pozdě.

      „Mami, ta čísla, o kterých jsem ti říkal… ukázalo se, že jsou to souřadnice hvězdné soustavy.“

      „Existuje spousta hvězd a jsem si docela jistá, že jakákoli náhodná číselná řada by se na některou z nich hodila,“ odporovala matka. „Buď by to byla nějaká hvězdokupa nebo… nebo… nevím toho o hvězdách dost, ale určitě by se vždycky něco našlo.“

      „Tak to není,“ bránil se Kevin. „Byly to úplně přesné souřadnice. Luna je vyhledala a objevil se systém Trappist 1. Je to jediná věc, která se objevila.“

      „Mohlo mě napadnout, že za tím bude Luna,“ povzdechla si matka. „Mám tu holku ráda, ale má až příliš divokou představivost.“

      „Prosím, mami,“ škemral Kevin. „Vážně je to tak.“

      Matka mu položila ruce na ramena. Kevin si uvědomil, že je vyšší než ona? Kdy vlastně tak vyrostl? „Není to tak, Kevine. Doktorka Yalestromová mi řekla, že máš problém se s tím vším smířit. Musíš pochopit, co se děje a já ti musím pomoct se s tím smířit.“

      „Já vím, že umírám, mami,“ pronesl Kevin. Neměl to říkat takhle napřímo, protože už zase viděl, jak se matce hrnou slzy do očí.

      „Vážně? Protože tohle—“

      „Najdu způsob, jak se tam dostat,“ prohlásil Kevin. „Pojedu autobusem, když budu muset. Nebo vlakem a pak pěšky. Musím si s nimi alespoň promluvit.“

      „Vždyť se ti vysmějou,“ odtáhla se od něj matka. Ani se mu nepodívala do očí. „Chápeš, že přesně to se stane, že, Kevine? Snažím se tě chránit.“

      „Já vím, o co se snažíš,“ přikývl Kevin. „A vím, že se mi nejspíš vysmějou, ale musím to alespoň zkusit, mami. Mám pocit, že je to vážně důležité.“

      Chtěl toho říct víc, ale měl pocit, že by to možná právě teď ničemu nepomohlo. Jeho matka ztichla a on tušil, že přemýšlí. V nic lepšího ani teď nemohl doufat. Přemýšlela a bubnovala přitom prsty na kuchyňskou linku. Pak se rozhodla.

      Kevin slyšel její hluboký povzdech.

      „Tak dobře,“ řekla. „Udělám to pro tebe. Vezmu tě tam, ale jen proto, že kdybych to neudělala, nejspíš by mi brzy volala policie, že můj syn zkolaboval někde na autobusové zastávce.“

      „Díky, mami,“ usmál se Kevin a objal ji.

      Věděl, že mu nevěří, ale svým způsobem to jen dokazovalo, jak moc ho má ráda.

      KAPITOLA PÁTÁ

      Cesta z Walnut Creek do SETI institutu v Mountain View trvala zhruba hodinu, ale Kevin měl pocit, jako by to byla celá věčnost.