Vysílání . Морган Райс

to nevíš?“ zeptala se doktorka Yalestromová.

      „Snažil jsem se moc nepřemýšlet,“ odpověděl Kevin. „Udělal jsem něco špatně?“

      Doktorka Yalestromová zavrtěla hlavou. „Ne, Kevine, neudělal jsi nic špatně.“

      Natáhla ruku s kresbou. „Chtěl by ses podívat, co jsi vytvořil? Možná by ti to pomohlo něco pochopit.“

      Kresba byla přeložená a doktorka ji držela jen konečky prstů, jako by se jí nechtěla dotýkat víc, než bylo nutné. To Kevina trochu překvapilo. Co asi nakreslil, že dospělák reagoval zrovna takhle? Vzal si kresbu a rozevřel papír.

      Objevil se před ním obrázek kosmické lodi. Obrázek ale asi nebylo to správné slovo. Šlo spíš o kompletní plán, dotažený do nejmenšího detailu. Vzhledem k času, který měl Kevin na kreslení, nebylo možné, aby ho stihl. Navíc nikdy nic takového neviděl, ale přesto to tam bylo. Vypadalo to jako velký placatý kruh, jako město. Kolem se vznášely menší disky jako včelí dělnice kolem královny.

      Všechny ty detaily zachycovaly něco dokonalého, téměř klinicky čistého. Na způsobu, jakým to bylo nakresleno něco bylo. Na proporcích, které byly… divné. Byly tam úhly a hloubka, která by při normálním kreslení neměla být zachytitelná.

      „Ale tohle…“ Kevin nevěděl co říct. Copak to nebyl důkaz, že se něco děje? Copak si někdo mohl myslet, že by tohle nakreslil jen tak?

      Doktorka Yalestromová očividně nebyla úplně přesvědčená. Vzala si kresbu zpátky a opatrně ji složila. Jako by se na ni nechtěla znovu podívat. Kevin předpokládal, že doktorka nezvládá její podivnost.

      „Myslím, že je důležité se bavit o věcech, které vidíš,“ řekla. „Myslíš, že jsou to skutečné věci?“

      Kevin zaváhal. „Já… si nejsem jistý. Připadají mi skutečné, ale spousta lidí mi už řekla, že skutečné nejsou.“

      „To dává smysl,“ pronesla doktorka. „To, co cítíš, je naprosto běžné.“

      „Opravdu?“ To, co zažíval, mu vůbec běžné nepřipadalo. „Myslel jsem, že je moje nemoc výjimečná.“

      Doktorka Yalestromová znovu přešla ke stolu a vložila Kevinovu kresbu do složky. Vzala tablet a začala si zapisovat poznámky. „Záleží na tom, jestli ostatní zažívají to, co zažíváš ty, Kevine?“

      „Ne, nezáleží,“ pronesl Kevin. „Já jen, že doktor Markham tvrdil, že tuhle nemoc má jen pár lidí.“

      „To je pravda,“ souhlasila doktorka Yalestromová. „Ale přesto vídám lidi, kteří zažívají různé halucinace. Byť z jiných důvodů než ty.“

      „Myslíte si, že jsem šílený,“ hádal Kevin. Zdálo se, že ho tak vidí úplně všichni. A nejspíš i jeho matka, protože právě ona ho sem přivedla, když o tom začal mluvit. On sám si ale nemyslel, že šílí.

      „Takové slovo tu nerada slyším,“ pronesla doktorka. „Chci tím říct, že chování, které považujeme za šílené, je velmi často docela dobře zdůvodnitelné. Jde jen o to, že ty důvody jsou zřejmé pouze tomu, kdo se tak zrovna chová. Lidé se vždycky snaží vyhnout situacím, které jsou pro ně obtížně zvládnutelné. Situacím, kterou jsou… neobvyklé.“

      „Myslíte, že tohle dělám s tím, co vidím?“ zeptal se Kevin. Zavrtěl hlavou. „Nevymýšlím si. Skutečně to vidím.“

      „Můžu ti říct, co si myslím, Kevine? Podle mě se jedna tvoje část k těm – viděním – upíná, protože ti pomáhá říkat si, že tvoje nemoc se projevuje z nějakého důvodu, který souvisí s vyšším dobrem. Možná, že tyhle tvé vize dávají smysl tvé nemoci. Jejich projevy… ta divná místa, která nejsou z normálního světa. Nemohly by reprezentovat to, že se věci změnily?“

      „Možná,“ odpověděl Kevin. Doktorka ho ale nepřesvědčila. Věci, které viděl nesouvisely se světem, ve kterém by byl zdravý. Byly o úplně jiném místě, které vůbec neznal.

      „A ten pocit nevyhnutelné zkázy s ohněm a světlem,“ pokračovala doktorka. „Pocit, že se něco blíží ke konci. Dokonce máš i odpočet s čísly.“

      Čísla ale nebyla součástí odpočtu. Odpočet byl jen to pulzování, které se postupně zrychlovalo. Kevin se obával, že tohle už jí nevysvětlí. Když se dospělí rozhodli, že mají pravdu, nikdy se mu nepodařilo je přesvědčit o opaku.

      „Takže co můžu dělat?“ zeptal se Kevin. „Pokud předpokládáte, že to není skutečné, neměl bych se toho nějak zbavit?“

      „A ty se toho chceš zbavit?“ zeptala se doktorka.

      Kevin se zamračil. „Nevím. Řekl bych, že by to mohlo být důležité, ale nikoho jsem o to neprosil.“

      „Stejně jako jsi se neprosil o diagnózu degenerativního mozkového onemocnění,“ pronesla doktorka. „Možná, že jsou tyhle dvě věci propojené, Kevine.“

      Kevin už si nějakou dobu myslel, že jeho vidiny mají nějakou souvislost s jeho nemocí. Možná, že se jeho mozek změnil tak, že na ně byl citlivější. Nepředpokládal ale, že to psycholožka myslela zrovna takhle.

      „Tak co můžu dělat?“ zeptal se Kevin.

      „Jsou věci, které bys mohl udělat. Sice se jich nezbavíš, ale budeš je zvládat.“

      „A co třeba?“ zeptal se Kevin. Musel uznat, že při té myšlence trochu zadoufal. Nechtěl, aby se s jeho hlavou dělo něco tak divného. Neprosil se, aby jen on vnímal zprávy, kterým nikdo nerozuměl a kvůli kterým vypadal šíleně, když o nich jen promluvil.

      „Můžeš zkusit přijít na něco, co tě rozptýlí, když se objeví tvé halucinace,“ pronesla doktorka. Můžeš si zkusit připomenout, že nejsou skutečné. Pokud budeš pochybovat, najdi způsob, jak si to ověřit. Možná se zeptej někoho jiného, jestli vidí totéž, co ty. Pamatuj, že je v pořádku vidět to, co vidíš, ale jak zareaguješ, je na tobě.“

      Kevin předpokládal, že si to zapamatuje. I tak se mu ale nepodařilo utišit to neustálé, pomalu se zrychlující, pulzování odpočtu někde vzadu v hlavě.

      „A tuším, že bys to měl někomu říct,“ pronesla doktorka. „Není fér některé věci zamlčovat.“

      Měla pravdu.

      A byl tu někdo, kdo se o Kevinově stavu prostě musel dozvědět.

      Luna.

      KAPITOLA ČTVRTÁ

      „Takže,“ pronesla Luna, zatímco s Kevinem procházela cestičky rekreační oblasti Lafayette Reservoir. Vyhýbali se turistům i rodinám, které si vychutnávaly den v přírodě, „proč ses mi vyhýbal?“

      Jako obvykle, přímo k věci. To byla jedna z věcí, které se na ní Kevinovi líbily. Ne, že by se mu líbila přímo ona. Každý si to ale myslel. Nejspíš proto, že Luna byla hezká a blond, nejspíš by z ní byla super roztleskávačka, kdyby si nemyslela, že je to hloupost, všichni samozřejmě předpokládali, že spolu chodí. Takový už byl svět.

      Nechodili spolu. Luna byla jeho nejlepší kamarádka. Osoba, se kterou