Rytířské Klání . Морган Райс

odpověděla a podívala se stranou. „Přeji si, aby hnili na slunci a byli požíráni těmi zvířaty. Chci, aby všichni viděli, co se stane těm, kdo se odváží vzdorovat velké Volusii.“

      Muž zhnuseně odvrátil zrak.

      „Jak si přeješ, bohyně,“ odpověděl.

      Volusia se zadívala na obzor, a tu se vedle ní objevil její čaroděj Koolian. Na sobě měl černou kápi a plášť, zpod které zářily zelené oči a bradavicemi zhyzděná tvář. Byl to tvor, který pomáhal zosnovat vraždu její vlastní matky a jeden z mála členů jejího nejbližšího kruhu poradců, kterým mohla bezmezně důvěřovat. Teď se postavil vedle ní a rovněž se zahleděl do dálky.

      „Víš, že tam venku stále jsou,“ připomenul jí. „Že si pro tebe přicházejí. I teď cítím, jak se blíží.“

      Volusia se na něj ani nepodívala.

      „Já také,“ odpověděla však po chvíli.

      „Rytíři Sedmi jsou velmi mocní, má bohyně,“ pokračoval Koolian. „Mají celou armádu mágů a vojáků tolik, že se s nimi ani ty samotná nemůžeš měřit.“

      „A nezapomínejme na Romulovy muže,“ dodal Rory. „Zprávy říkají, že už se blíží k našim břehům. To je milion mužů.“

      Volusia dlouhou chvíli neříkala vůbec nic. Jediným zvukem byl vítr a krákání supů, nepřestávajících ani na vteřinu hodovat.

      Rory se nakonec rozhodl pokračovat:

      „Sama víš, že nemůžeme toto místo ubránit. Zůstávat zde pro nás znamená smrt. Co přikazuješ, abychom udělali, bohyně? Měli bychom opustit Kapitol? Nebo se snad vzdát?“

      Teprve teď se na něj Volusia otočila se sladkým úsměvem.

      „Měli bychom slavit,“ odpověděla.

      „Slavit?“ zeptali se oba dva najednou šokovaně.

      „Ano, měli bychom slavit,“ trvala na svém. „Až do úplného konce. Posilte brány a znovu otevřete velkou arénu. Vyhlašuji sto dní slavností a gladiátorských her. Možná, že na konci této války všichni zemřeme, ale pořád to ještě můžeme udělat s plnými žaludky a úsměvy na tvářích.“

      KAPITOLA ŠESTÁ

      Godfrey se hnal ulicemi Volusie, následován Ariem, Merekem a Akorthem s Fultonem. Spěchali k městské bráně než bude příliš pozdě. Stále ještě byli v povznesené náladě z toho, jak se jim podařilo sabotovat dění v aréně. Povedlo se jim otrávit toho slona a také najít Draye a pustit jej do arény zrovna ve chvíli, kdy ho Darius nejvíce potřeboval. Díky jejich pomoci, a také pomoci oné Finiánky jménem Silis, nakonec Darius zvítězil. Zachránili tak život svého přítele a alespoň trochu zmírnili vlastní vinu na tom, co se v ulicích Volusie stalo s Dariovým povstáním. Samozřejmě, Godfreyho role byla jenom podpůrná. Stál ve stínu, kde byl odjakživa nejlepší, a bez Dariovy udatnosti a bojových schopností by k tomu vítězství nikdy nedošlo. Godfrey však přesto věděl, že tentokrát jsou jeho zásluhy nemalé.

      Jenže potom se všechno zhatilo. Godfrey Daria po zápase očekával u hlavní brány z arény, a měl v plánu jej další akcí osvobodit, jenže vůbec nečekal, že Darius bude vyveden zadní bránou ve vší tichosti a urychleně eskortován pryč z města. Po jeho vítězství se totiž zvedla ohromná vlna ovací. Dav přihlížejících nepřestával skandovat jeho jméno a otrokáři se této neočekávané a náhlé popularity zalekli. Neúmyslně vytvořili hrdinu a nakonec se rozhodli jej raději vyvést v tichosti z města předtím, než mohl obdiv přerůst v soucit nad jeho údělem a nakonec v povstání.

      Teď s ostatními běželi k bráně a zoufale se snažili Dariovu eskortu dohnat, ale vypadalo to, že už bylo příliš pozdě. Cesta do Kapitolu byla dlouhá, většinou vedla liduprázdným krajem nebo dokonce přímo Velkou pustinou a navíc jistě budou cestovat za velmi silného vojenského doprovodu. Jakmile by Darius opustil město, nebyl by už žádný způsob, jak by mu Godfrey mohl ještě pomoci. Takže jej museli zachránit teď, jinak bude všechno jejich úsilí k ničemu.

      Těžce oddechujíce probíhali ulicemi. Akorth s Fultonem museli být dokonce občas Merekem s Ariem popoháněni. Jejich pivní břichy opravdu nebyly stavěné na podobné sportovní výkony.

      „Nezastavuj se!“ křičel Merek na Fultona a chytil jej za paži. Ario jednoduše udeřil Akortha loktem do zad, až hekl. Dělal to tak pokaždé, když muž začínal zpomalovat.

      Godfrey cítil, jak mu po zádech stékají potůčky potu a proklínal sám sebe, že se většinu života zaobíral především pitím piva. Myšlenka na Daria však nepřestávala nutit jeho bolavé nohy zůstávat v pohybu a probíhat jednou ulicí za druhou. Nakonec se všichni vynořili z dlouhého kamenného podloubí a vběhli na náměstí. Ani ne sto metrů od nich byla městská brána. Byla to impozantní stavba vysoká dobrých patnáct metrů. Godfrey se rozhlédl a sevřel se mu žaludek, protože spatřil, že křídla brány jsou otevřena dokořán.

      „NE!“ vykřikl, zapomínaje na to, že má zůstat nepozorován.

      Zmocnila se jej panika, protože spatřil vězeňský vůz, tažený několika páry koní a hlídaný početnou imperiální stráží. Byla to vlastně velká železná klec na kolech a mířila branou ven z města.

      Godfrey přidal do kroku s takovým odhodláním, že to jeho nohy nakonec přestaly stíhat a on málem upadl.

      „To nestihneme,“ řekl Merek, který jej doběhl a chytil za paži.

      Ten jej ale nevrle setřásl. Sám věděl, že je vše ztraceno – vůz byl příliš daleko, nabíral rychlost a navíc byl velmi silně hlídán. Godfrey navíc už opravdu nemohl udělat ani krok.

      Teď zůstal stát uprostřed náměstí, opřel se rukama o kolena a zhluboka oddechoval.

      „Nemůžeme ho nechat odjet!“ sípal mezi nádechy.

      Ario zakroutil hlavou a přišel k nim.

      „Už je pryč,“ řekl. „Teď musíme zachránit sebe. Bojovat proti nim můžeme zase někdy jindy.“

      „Osvobodíme ho při příští příležitosti,“ přidal se Merek.

      „Jak!?“ rozkřikl se Godfrey rozzlobeně.

      Nikdo z nich mu nedokázal odpovědět. Všichni tam jenom stáli a dívali se, jak se železná křídla brány zase zavírají a šance na záchranu mizí.

      Dariův vůz vyrazil na svou cestu a s každým okamžikem byl dál a dál v poušti. Brzy po nich nezůstane nic víc než jenom oblak prachu, a i ten posléze zmizí. Godfrey cítil, jak jej bodá u srdce. Nemohl se zbavit pocitu, že zklamal i toho posledního člověka na světě, kterému ještě mohl být co platný. Ztratil poslední naději na své vykoupení.

      Tu bylo najednou nastalé ticho přerušeno zdivočelým psím štěkotem. Godfrey se podíval odkud zvuk přicházel a spatřil Draye přibíhajícího z jedné z uliček. Pes štěkal a vrčel jako šílený. Pelášil napříč náměstím. I on byl zoufalý a chtěl svého pána zachránit. Když doběhl k veliké železné bráně, vyskočil na ni a začal zuřivě hryzat její mříže. Úspěch samozřejmě nemohl přijít.

      Godfrey s hrůzou spatřil, jak jeden z imperiálních vojáků, kteří stáli na stráži, na Draye pohlédl a