Rytířské Klání . Морган Райс

kroků se rozléhala a nějakou chvíli ani jeden z nich nepromluvil. Gwendolyn si prohlížela vysoké klenuté stropy, erby vyobrazené podél stěn, gobelíny, trofeje, zbraně a brnění .... Vskutku obdivovala reprezentativnost tohoto místa. Zdejší větev rodu MacGilů si skutečně potrpěla na okázalosti rytířské výzdoby. Sál jí velice připomínal ten, který byl v jejím domovském hradě v Prstenu.

      Procházeli se sálem, a když potom dorazili na jeho vzdálený konec, prošli dalšími dvoukřídlými velice starobylými a bytelnými dveřmi a dostali se na kamenný balkon. Přiléhal přímo k trůnnímu sálu, byl dobrých třicet metrů široký a podobná byla i výška jeho umístění nad zemí. Obklopovala jej balustráda.

      Následovala krále na čerstvý vzduch. Ten se opřel rukama o hladké mramorové zábradlí a rozhlédl se. Pod nimi se rozkládalo překrásné královské město, plné zeleně, ale i krásných domů s břidlicovými střechami, postavenými blízko jeden ke druhému. Na první pohled bylo vidět, že se město po staletí vyvíjelo svým vlastním životem a mnohé čtvrti nebyly při výstavbě nijak plánovány. Domy rostly živelně tak, jak to jejich obyvatelé zrovna potřebovali. Se všemi svými věžemi a věžičkami město vypadalo jako z pohádky. Zejména když se na pozadí třpytily modré vody jezera a za nimi monumentální Útes.

      To místo bylo tak dobře skryto a chráněno před okolním světem, že bylo jenom ztěží uvěřitelné, že by se tu mohlo stát něco zlého.

      Král si však povzdechl.

      „Není snadné si uvědomit, že toto místo umírá,“ řekl, jako kdyby jí četl myšlenky.

      „Stěží uvěřit,“ dodal, „že já sám brzy nebudu žít.“

      Gwendolyn se na něj účastně a zároveň tázavě podívala. Přemýšlela, zda mu může nějak pomoci.

      „Na jakou nemoc, můj králi?“ zeptala se. „Určitě to nemůže být tak hrozné, aby to léčitelé nedokázali vyléčit.“

      Král pomalu zakroutil hlavou.

      „Už mě viděl každý z nich,“ odpověděl. „Ti nejlepší v celém království. Nic nevymysleli. V mém těle rostou zhoubné tkáně a pomalu mě požírají.“

      Znovu si povzdechl a zadíval k obzoru. Gwen se topila ve smutku. Proč to bylo na světě tak zařízeno, že dobří lidé byli často sužováni všemožnými obtížemi, zatímco padouchům se vždy podařilo nějak uniknout?

      „O sebe si starosti nedělám,“ dodal král. „Je to můj osud a já ho přijímám. Co mi však nedá spát, je můj odkaz. Moje děti a moje království. To je vše, na čem mi záleží. Svou vlastní budoucnost ovlivnit nemohu, ale jejich ano.“

      Podíval se na ni.

      „Právě proto jsem s tebou chtěl mluvit.“

      Gwen byla už teď odhodlána udělat všechno, co bude v jejích silách, aby mu pomohla, ale:

      „I když si to velice přeji,“ odpověděla, „přesto nevidím způsob, jak bych ti mohla být prospěšná. Máš k dispozici celé království. Cožpak ti já mohu dát něco, co jiní nemohou?“

      Smutně si povzdechl.

      „Máme stejné cíle,“ začal vysvětlovat. „Ty si přeješ porážku Impéria – já také. Ty si přeješ zabezpečit budoucnost pro svou rodinu a svůj lid a zajistit jim bezpečí před imperiálními nájezdy – i v tom se shodujeme. Samozřejmě, prozatím nám Útes bezpečí a dostatek všeho v hojné míře poskytuje. Jenže to není skutečná svoboda. Svobodní lidé mohou jít kamkoliv – to my nemůžeme. Dokud se schováváme, nemůžeme být skutečně svobodní. Je to velmi důležitý rozdíl.“