Moře Štítů . Морган Райс

Nelíbí se mi to, co tu vidím. Cítím, že se chystá nějaké povstání.“

      „Přesto máme ale více mužů i lodí.“

      Srog zavrtěl hlavou.

      „To je jen zdání,“ řekl. „Jsou dobře organizovaní. My jsme na jejich půdě. Znají milion nenápadných způsobů sabotáží, které nedokážeme předpokládat. Sedíme tu jako v hadím hnízdě.“

      „Ale Matus takový není,“ řekl Reece.

      „Pravda,“ odpověděl Srog. „Ale on je jediný.“

      Je tu ještě někdo, pomyslel si Reece. Stara. Ale svoje myšlenky si nechal pro sebe. Když tohle všechno slyšel, přemýšlel nad tím, jak Staru zachránit. Jak ji z tohoto místa odvézt tak rychle, jak to jen bude možné. Přísahal si, že to udělá. Ale nejprve musel odplout pryč a dořešit své záležitosti. A pak se pro ni bude moct vrátit.

      Když došli na písek, vzhlédl Reece vzhůru a přímo před sebou uviděl loď i se svými muži, jak už na něj čekají.

      Zastavil se před ní, obrátil se ke Srogovi a vroucně mu sevřel rameno.

      „Sdělím to všechno Gwendolyn,“ řekl Reece. „Řeknu jí o tvých obavách. Přesto ale vím, že má s těmito ostrovy nějaké plány. Bere je jako součást širší politické strategie Prstenu. Alespoň prozatím tu musíš udržovat klid. Ať to stojí cokoli. Co potřebuješ? Víc lodí? Víc mužů?“

      Srog zavrtěl hlavou.

      „Ani všichni muži a lodě světa by nedokázaly tyhle ostrovany změnit. Jediná věc, která by to dokázala, je ostří meče.“

      Reece na něj s hrůzou pohlédl.

      „Gwendolyn by nikdy nenechala zmasakrovat nevinné,“ řekl.

      „To vím,“ odpověděl Srog. „A to je taky důvod, proč si myslím, že zemře mnoho našich mužů.“

      KAPITOLA DEVÁTÁ

      Stara stála na ochozu matčiny pevnosti. Pevnost měla čtvercový půdorys a byla stejně prastará jako ostrov, na kterém stála. Bylo to místo, kde Stara žila už od doby, kdy zemřela její matka. Stara došla k okraji a byla ráda, že se slunce konečně prodralo skrz mraky. Byl to dramatický den a Stara sledovala horizont. Dnes byla neobyčejně dobrá viditelnost a tak mohla sledovat Reecovu loď, jak mizí v dáli. Viděla, jak se odděluje od zbytku flotily a jak se s každou další vlnou stále vzdaluje.

      Mohla by Reecovu loď pozorovat celý den, když věděla, že na ní je. Nelíbil se jí pocit, že ho musí nechat odejít. Cítila se, jako kdyby s ním odcházela část jejího srdce, část jí samotné.

      Konec konců, po všech těch letech na osamoceném, hrozném, pustém ostrově cítila Stara zase radost. Díky setkání s Reecem se zase cítila naživu. Vyplnil prázdnotu, o které ani nevěděla, že v ní celé ty roky byla. Teď, když věděla, že Reece odvolá svatbu, že se pak pro ni vrátí a že se sami vezmou, připadalo jí, že všechno bude zase v pořádku. Těšila se, že už zůstanou navždy spolu. Všechno utrpení, které v životě zažila, bude mít konečně nějaký smysl.

      Musela samozřejmě uznat, že se částečně cítila provinile. Bylo jí líto Selese. Stara nikdy nechtěla zranit něčí city. A přesto současně Stara cítila, že je v sázce celý její život, její budoucnost, její manžel. A také cítila, že takto je to správné. Nakonec je to přeci tak, že ona, Stara, znala Reece celý život, už od dětství. To ona byla Reecova první a jediná láska. Ta nová dívka, Selese, Reece mohla za tak krátkou chvíli jen stěží poznat. Určitě ho neznala tak, jak ho znala Stara.

      Stara si uvědomila, že Selese se přes to časem přenese a najde si někoho jiného. Ale Stara, kdyby Reece ztratila, by se s tím nikdy nevyrovnala. Reece byl její život. Její osud. Byli si souzeni. Už od malička si byli souzeni. Staře patřil Reece mnohem dříve a jak to Stara viděla, Selese jí ho kradla. Stara si jen brala zpět to, co jí po právu náleželo.

      Ani kdyby Stara chtěla, nemohla by se rozhodnout jinak. I když jí rozum říkal, že to, co dělá, není správné, že to může být chyba, nikdy neposlouchala. Celý její život jí všichni kolem říkali, že není správné, aby spolu byli takto příbuzní lidé, i když jí to říkal její vlastní rozum, nebrala to na vědomí. Nikoho neposlouchala. Naprosto Reece milovala a zbožňovala. Vždycky to tak bylo. A ať by kdokoli řekl nebo udělal cokoli, nemohl to nijak změnit. Musela být s ním. Žádná jiná volba pro ni nebyla.

      Jak tam Stara stála a sledovala Reecovu loď zmenšující se na horizontu, uslyšela náhle kroky. Někdo další byl na ochozu pevnosti. Obrátila se a uviděla svého bratra, Matuse, jak k ní rychle kráčí. Byla ráda, že ho vidí. Vždy z toho měla radost. Stara a Matus byli po celý život v podstatě nejlepší přátelé. Oba byli pro zbytek rodiny vyvrženci, stejně tak pro všechny ostrovany. Stara i Matus opovrhovali svými sourozenci i otcem. Stara si o sobě i Matusovi myslela, že jsou lepší, než zbytek rodiny, vznešenější. Zbytek rodiny považovala za zrádce a intrikány. S Matusem si připadala, jako by měli vlastní malou rodinu uvnitř cizí velké rodiny.

      Stara a Matus žili každý v jiném patře matčiny pevnosti, odděleně od ostatních, kteří žili v Tirově hradě. Teď, když byl otec ve vězení, se jejich rodina ještě víc rozdělila. Jejich dva bratři – Karus a Paulus – je obviňovali ze zrady. Stara ale vždy mohla věřit Matusovi, že je na něj spoleh. A stejně tak se on vždy mohl spolehnout na ni.

      Společně se často a dlouze bavili o tom, že opustí Horní ostrovy, odejdou na pevninu a přidají se k druhým MacGilům. A teď, po všech těch dlouhých rozhovorech se zdálo, že by se to mohlo uskutečnit. Obzvlášť po všech těch sabotážích, které ostrované prováděli na královniných lodích, si Stara nedokázala představit, že by měla na ostrovech strávit ještě další roky.

      „Bratříčku,“ pozdravila Stara vesele Matuse.

      Matusův výraz byl ale neobvykle vážný. Stara okamžitě poznala, že ho něco trápí.

      „Copak se děje?“ zeptala se. „Něco je špatně?“

      Matus nesouhlasně zavrtěl hlavou.

      „Myslím, že víš, co je špatně, sestřičko,“ odpověděl. „Náš bratranec. Reece. Co se mezi vámi dvěma stalo?“

      Stara zrudla a obrátila se zády k Matusovi. Znovu se zahleděla na oceán. Snažila se ještě v dálce zahlédnout Reecovu loď, ale ta už byla pryč. Zalila ji vlna hněvu, promeškala šanci ji ještě naposledy zahlédnout.

      „Do toho ti nic není,“ vyštěkla.

      Matus nikdy nesouhlasil s jejím a Reecovým vztahem. A ona už toho měla dost. Byla to věc, o které se často přeli, a hrozilo, že se kvůli ní nadobro rozhádají. Staře bylo jedno, co si Matus – nebo kdokoli jiný – myslí. Co se Stary týkalo, nikomu do jejích záležitostí nic nebylo.

      „Víš o tom, že se má ženit, nebo ne?“ zeptal se jí Matus obviňujícím hlasem a přistoupil k ní.

      Stara zavrtěla hlavou, jako by tu hrozivou představu chtěla vytřást.

      „On si ji nevezme,“ odpověděla.

      Matus vypadal překvapeně.

      „A jak to můžeš vědět?“ vyptával se dál.

      Stara se na něj odhodlaně obrátila.

      „Řekl