Moře Štítů . Морган Райс

velmi dobře vedl Silesii, byl loajálním mužem Reecova otce a ještě loajálnější k jeho sestře. Vidět Sroga a jeho tvrdé vousy, široká ramena a přátelský úsměv, to vždy vyvolávalo v Reecovi vzpomínky na otce, na starou dobu.

      Srog se zaklonil a obří rukou sevřel Reecovi rameno.

      „Čím jsi starší, tím víc mi připomínáš svého otce,“ řekl vřele.

      Reece se usmál.

      „Doufám, že to je dobře.“

      „To rozhodně,“ odpověděl Srog. „Nikdy jsem nepotkal lepšího muže. Prošel bych kvůli němu ohněm.“

      Srog se obrátil a vedl Reece skrz široký sál. Ostatní muži je pomalu následovali.

      „Jsi tou nejvítanější tváří, kterou jsem na tomhle zoufalém místě mohl spatřit,“ řekl Srog. „Jsem tvojí sestře vděčný, že tě sem poslala.“

      „Zdá se, že jsem si pro návštěvu nevybral nejlepší den,“ odpověděl Reece, když procházeli kolem otevřeného okna, za kterým bylo vidět prudký déšť jen stopu od nich.

      Srog se ušklíbl.

      „Tady není žádný den dobrý,“ odpověděl. „Ale i tak se všechno může rychle změnit. Říká se, že na Horních ostrovech probíhají všechna čtyři roční období během jednoho dne – a když jsem sem přišel, zjistil jsem, že to je skutečně pravda.“

      Reece vyhlédl na malé prázdné nádvoří, na kterém bylo jen několik starobylých kamenných stavení, šedých, starých, vypadajících jako by se rozpouštěly v dešti. Venku bylo jen pár lidí, všichni měli proti větru a dešti skloněné hlavy a odněkud někam spěchali. Ostrov se zdál být osamělým a pustým místem.

      „Kde jsou všichni lidé?“ zeptal se Reece.

      Srog si povzdechl.

      „Ostrované zůstávají doma. Jsou to v podstatě samotáři. Jsou rozptýlení. Tohle místo není jako Silesie nebo Králův Dvůr. Lidé tu žijí rozptýleně po celých ostrovech. Nestahují se do měst. Jsou to podivní, odtažití lidé. Tvrdohlaví a zatvrzelí – tak jako zdejší počasí.“

      Srog provedl Reece dolů chodbou, zahnuli za jeden z rohů a vešli do hlavní haly.

      V místnosti seděl tucet Srogových mužů, vojáků s oblečenou zbrojí. Seděli se zachmuřenými pohledy kolem stolu nedaleko ohně. Kolem ohniště spali psi, zatímco muži jedli kusy masa a házeli jim zbytky. Se zabručením pohlédli na Reece.

      Srog ho odvedl k ohni. Reece si v teple ohně vděčně zamnul ruce. Bylo příjemné moct se ohřát.

      „Vím, že nemáš moc času, než odpluješ,“ řekl Srog. „Ale chtěl jsem, abys měl alespoň nějaké teplé a suché šaty.“

      Přišel k nim jeden ze sluhů a předal Reecovi suché oblečení a zbroj přesně v jeho velikosti. Reece pohlédl na Sroga pohledem plným překvapení a vděčnosti. Sundal si mokré oblečení a převlékl se do suchého.

      Srog se usmál. „O naše se tu staráme dobře,“ řekl. „Vzhledem k tomuhle místu jsem předpokládal, že je budeš taky potřebovat.“

      „Děkuji,“ odpověděl Reece, kterému už teď bylo mnohem lépe. „Nikdy jsem to nepotřeboval víc.“ Popravdě se obával cesty po moři v mokrém oblečení a tohle bylo přesně to, co potřeboval.

      Pak začal Srog mluvit o politice. Byl to dlouhý monolog, v jehož průběhu Reece jen ze slušnosti přikyvoval a tvářil se, že poslouchá. Ale hluboko uvnitř byl Reece úplně jinde. Pořád se musel zaobírat myšlenkami na Staru, nedokázal ji dostat z hlavy. Nedokázal přestat myslet na jejich setkání a pokaždé, když na ni pomyslel, rozbušilo se mu srdce vzrušením.

      Také nemohl přestat myslet na úkol, který ho čekal, až se vrátí na pevninu. Úkol, který ho děsil. Musel říct Selese – a stejně tak všem ostatním – že svatba se ruší. Nechtěl ji ranit, ale neviděl žádnou jinou možnost.

      „Reeci?“ opakoval Srog.

      Reece zamrkal a podíval se na něj.

      „Slyšel jsi mě?“ zeptal se Srog.

      „Promiň,“ řekl Reece, „co jsi říkal?“

      „Říkal jsem, že předpokládám, že tvoje sestra obdržela moje zprávy?“ zeptal se Srog.

      Reece souhlasně přikývl a snažil se soustředit.

      „Přesně tak,“ odpověděl Reece. „To je taky důvod, proč mě sem poslala. Požádala mě, abych se s tebou sešel a z první ruky vyslechl, co se děje.“

      Srog si povzdechl a hleděl do plamenů.

      „Už jsem tu šest měsíců,“ řekl, „a můžu ti říct, že ostrované vůbec nejsou jako my. MacGilovci jsou to jen jménem. Nemají přednosti tvého otce. Nejsou jen tvrdohlaví – nejsou důvěryhodní. Každý den sabotují královniny lodě. Popravdě sabotují všechno, co tu děláme. Nechtějí nás tady. Nechtějí nic z pevniny. Pokud na ni zrovna nedělají invazi, samozřejmě. Život v harmonii, jak jsem vypozoroval, to není nic, co by chtěli.“

      Srog si znovu povzdechl.

      „Ztrácíme tu čas. Tvoje sestra by se měla stáhnout. Nechat je jejich osudu.“

      Reece poslouchal a souhlasně přikyvoval. Mnul si ruce před ohněm, když tu náhle skrz mraky prorazilo slunce a mokré počasí se změnilo přímo do jasného, slunečného letního dne. Z dálky zazněl roh.

      „Tvoje loď!“ vykřikl Srog. „Musíme jít. Musíš odplout, než se vrátí špatné počasí. Vyprovodím tě.“

      Srog pak odvedl Reece postranními dveřmi pevnosti a Reece byl ohromen jasem dne, když do něj vstoupili. Bylo to, jako by se vrátil perfektní letní den.

      Reece i Srog pochodovali rychle bok po boku, následovala je skupina Srogových mužů, kameny jim křupaly pod botami, když procházeli skrz hory a hledali cestu po svíjejících se cestičkách ke vzdálenému pobřeží dole. Procházeli kolem šedivých kamenů a dlouhých horských hřebenů i pahorků. Horské stráně byly posety kozami, které vypadaly, jako by k nim doslova přirostly, a pásly se na trávě. Jak se blížili k pobřeží, naplnil se vzduch zvukem zvonů z pobřeží, varoval lodě před zvedající se mlhou.

      „Z první ruky tu vidím podmínky, se kterými se musíš vyrovnávat,“ pronesl konečně Reece za pochodu. „Není to jednoduché. Udržel jsi tu věci pohromadě mnohem déle, než by to dokázal kdokoli jiný, tím jsem si jistý. Vedl sis dobře. Rozhodně o tom řeknu královně.“

      Srog přikývl, cenil si Reecových slov.

      „Těší mě, že to říkáš,“ pronesl.

      „Co stojí za nespokojeností těch lidí?“ zeptal se Reece. „Konečně jsou přece volní. Nechceme jim nijak ubližovat. Vždyť jsme jim přinesli zásoby a ochranu.“

      Srog zavrtěl hlavou.

      „Nedají pokoj, dokud nebude Tirus na svobodě. Věznění jejich vůdce berou jako osobní urážku a hanbu.“

      „To můžou být rádi, že jen sedí ve vězení a nebyl za svoje zrádcovství popraven.“

      Srog přikývl.

      „To