Moc Zbraní . Морган Райс

syn, nás v této bitvě povede. Budete ho následovat tak, jako byste následovali mě. Položíte za něj své životy, jako byste je položili za mě. Pokud zradíte jeho, zradíte mě!“

      „THORNICUS!“ zakřičel Andronicus.

      „THORNICUS!“ zazněl jako ozvěna sbor deseti tisíc hlasů imperiálních jednotek za nimi.

      Thor, povzbuzen, zvedl vysoko nad hlavu svůj nový meč, meč Impéria, ten, který mu věnoval jeho milovaný otec. Cítil sílu, kterou mu meč dodával, sílu jeho rodu, jeho národa, všeho, čím mu bylo souzeno být. Konečně byl zpátky doma, opět se svým otcem. Pro svého otce by Thor udělal cokoli. Položil by za něj život.

      Thor vyrazil válečný pokřik, pobídl koně a vyrazil jako první do bitvy směrem dolů do údolí. Za ním se ozval mohutný bojový pokřik a desítky tisíc mužů vyrazily za ním, všichni připraveni následovat Thornica až k jejich smrti.

      KAPITOLA ŠESTÁ

      Mycoples ležela schoulená, zamotaná v ohromné akdonové síti, a nemohla se protáhnout ani rozprostřít křídla. Byla spoutaná na palubě imperiální lodi, a i když zápasila se sítí, nedokázala zvednout hlavu, hýbat končetinami nebo vysunout pařáty. Nikdy v životě se necítila tak hrozně. Nikdy necítila takový nedostatek svobody a sil. Byla schoulená do klubíčka, pomalu sklíčeně mrkala. Více ztrápená Thorovým osudem než svým vlastním.

      Mycoples dokázala vnímat Thorovu energii dokonce i na takto nezměrnou vzdálenost, dokonce i když její loď plula přes moře a houpala se nahoru a dolů po obrovských vlnách. Tělo jí stoupalo a klesalo, když se vlny převalovaly přes palubu. Mycoples cítila, že se Thor mění, stává se někým jiným, přestává být tím mužem, kterého kdysi znala. Lámalo jí to srdce. Nemohla si pomoct, připadala si, jako by ho zklamala. Ještě jednou zkusila zabojovat se sítí, tak moc se k němu chtěla dostat a zachránit ho. Ale nedokázala se osvobodit, síť každý její nápor vydržela.

      Ohromná vlna se roztříštila o palubu a zpěněné vody Tartuviánu se dostaly pod síť. Voda Mycoples odnesla o kus dál až k dřevěnému lodnímu trupu, o který se zastavila, když do něj narazila hlavou. Mycoples se přikrčila a smutně zavrčela. Už neměla sílu ani elán, který mívala dřív. Podřídila se svému novému osudu, věděla, že ji vezou někam daleko, kde ji zabijí, nebo hůř, odsoudí k životu v zajetí. Bylo jí jedno, co se s ní stane. Chtěla jen, aby byl Thor v pořádku. A chtěla šanci, aspoň jednu poslední šanci pomstít se útočníkům.

      „Tady je! Sklouzla se přes polovinu paluby!“ vykřikl jeden z imperiálních vojáků.

      Mycoples pocítila náhlou bodavou bolest na citlivých šupinách hlavy a když vzhlédla, uviděla dva imperiální vojáky s kopími dlouhými třicet stop, jak ji z bezpečné vzdálenosti pošťuchují skrz síť. Zkusila vyrazit jejich směrem, ale byla spoutaná příliš dobře. Zlobně vrčela, když ji znovu a znovu pošťuchovali, ale vojáci se očividně dobře bavili.

      „Teď nepůsobí tak děsivě, že ne?“ zeptal se jeden voják druhého.

      Druhý se zasmál a bodl ji kopím těsně pod oko. Mycoples uhnula hlavou v poslední vteřině a uchránila se tak před slepotou.

      „Je bezmocná jako moucha,“ řekl jeden.

      „Slyšel jsem, že ji vystaví v novém imperiálním kapitolu.“

      „Já jsem slyšel něco jiného,“ odpověděl druhý. „Slyšel jsem, že jí utrhnou křídla a budou ji mučit za všechno, co provedla našim mužům.“

      „Přál bych si, abych tam byl a mohl se dívat.“

      „Opravdu ji musíme doručit v jednom kuse?“ zeptal se jeden.

      „Máme rozkazy.“

      „Ale nevidím důvod, proč bychom ji nemohli trochu zmrzačit. Konec konců, skutečně nepotřebuje obě oči, že ne?“

      Druhý se zasmál.

      „Když to podáš takhle, tak máš asi pravdu,“ odpověděl. „Jdi na to. Užij si to.“

      První z mužů postoupil blíž a pozvedl kopí.

      „Teď se nehýbej, holčičko,“ řekl voják.

      Mycoples sebou trhla, ale byla bezmocná. Voják se rozběhl a chystal se vrazit dlouhé kopí do jejího oka.

      Náhle na palubu dopadla další vlna. Voda vojákovi podrazila nohy a smetla ho přímo směrem k Mycoples. Oči se mu rozšířily hrůzou, když si uvědomil, co se děje. Mycoples s vypětím všech sil pozvedla jeden pařát jen tak vysoko, aby pod něj mohl voják vklouznout a když se pod něj dostal, spustila pařát dolů a přišpendlila vojáka skrz hrdlo k palubě.

      Ječel a všude cákala krev mísící se s vodou. Během okamžiku byl voják mrtvý. Mycoples pocítila aspoň malý pocit uspokojení.

      Zbývající imperiální vojáci se otočili a utíkali pryč, volali o pomoc. Během chvilky se objevil tucet dalších vojáků, všichni byli vyzbrojeni dlouhými kopími.

      „Zabijte tu bestii!“ zařval jeden z nich.

      Všichni postupovali kupředu a chystali se ji zabít. Mycoples si byla jistá, že se jim to tentokrát povede.

      Pak pocítila, jak v ní hoří náhlý příval zlosti. Takový, jaký ještě nikdy necítila. Zavřela oči a modlila se k Bohu, aby jí dodal ještě poslední kapku sil.

      Cítila, jak se jí celým tělem rozlévá ohromný žár, který se jí soustředí do břicha a postupuje jí dál do hrdla. Otevřela tlamu a zařvala. K jejímu překvapení se společně s řevem vyvalily i plameny.

      Plameny proletěly skrz síť, a i když akron nezničily, zahalila plamenná stěna celý tucet mužů, který k ní pochodoval.

      Všichni ječeli, když jejich těla vzplála. Většina se jich zhroutila na palubu. Ti, kteří nezemřeli okamžitě, se rozběhli a skákali přes palubu do moře. Mycoples se usmála.

      Objevily se tucty dalších vojáků, tentokrát ozbrojené kyji a palcáty. Mycoples se pokusila znovu vyvolat oheň.

      Tentokrát to ale nefungovalo. Bůh vyslyšel její modlitby a pro jednou jí projevil přízeň. Teď už nebylo nic, co by mohla dělat. Byla tedy vděčná aspoň za to, co mohla provést.

      Tucty vojáků se na ni vrhly a tloukly ji kyji i palcáty. Mycoples cítila, jak se pomalu propadá níž a níž, oči se jí zavíraly. Rezignovaně se choulila do těsného klubíčka a přemýšlela, jestli tímto končí čas, který jí byl vymezen na tomto světě.

      Brzy se její svět ponořil do temnoty.

      KAPITOLA SEDMÁ

      Romulus stál u kormidla své ohromné lodi. Trup měla natřený černou a zlatou, na stožáru nesla vlajku Impéria – symbol lva s orlem v tlamě – která se hrdě vlnila ve větru. Romulus stál s rukama zapřenýma v bok, jeho široká svalnatá postava tak působila ještě širší, jako by byla vrostlá přímo do paluby. Sledoval převalující se světélkující vlny Ambreku. V dáli, jen pomalu se objevující v dohledu, bylo pobřeží Prstenu.

      Konečně.

      Když jeho pohled poprvé dopadl na Prsten, naplnilo se Romulovo srdce očekáváním. Přímo s ním na lodi plulo několik tuctů jeho nejlepších, pečlivě vybraných mužů. Za nimi