Moc Zbraní . Морган Райс

vysoko do vzduchu, což jim všem dodalo odvahu.

      Zároveň díky tomu Godfreymu došla skutečná podstata toho, co právě řekl. Svůj projev si nepromyslel předem, prostě se nechal strhnout daným okamžikem. Teď si uvědomoval, že na sebe vzal závazek, a byl svými vlastními slovy šokován. Jeho vlastní odvaha vyplašila i jeho samotného.

      Zatímco muži vyskakovali do sedel, chystali si zbraně a připravovali se na závěrečný útok, Akorth a Fulton se přiblížili k němu.

      „Napiješ se?“ zeptal se Akorth.

      Godfrey shlédl a viděl, že jeho přítel k němu natahuje měch s vínem, a doslova mu ho vytrhl z ruky. Zaklonil hlavu a hltavě pil, dokud téměř všechno víno nevypil, sotva při tom popadal dech. Konečně si Godfrey otřel hřbetem ruky ústa a podal měch zpátky.

      Co jsem to udělal? pomyslel si. Vysílá sebe i ostatní bojovat do bitvy, kterou nemohou vyhrát. Přemýšlel vůbec?

      „Nemyslel jsem, že to v sobě máš,“ řekl Akorth a surově ho plácl do ramene ve chvíli, kdy Godfrey říhnul. „Pěkná řeč. Lepší než divadlo!“

      „Měli jsme prodávat lístky!“ vmísil se Fulton.

      „Řekl bych, že máš celkem pravdu,“ uznal Akorth. „Je lepší zemřít na nohou než na zádech.“

      „Ale zemřít na zádech taky nemusí bejt tak zlý, pokud jsi v posteli v nějakým bordelu,“ dodal Fulton.

      „Hele, hele!“ řekl Fulton. „A co teprve zemřít s korbelem piva v ruce a zakloněnou hlavou!“

      „To by rozhodně bylo fajn,“ řekl Akorth a napil se.

      „Ale řekl bych, že po nějaký době se to všechno omrzí,“ dodal Fulton. „Kolik korbelů může jeden chlap vypít, kolik ženských zvládne jeden chlap ojet?“

      „No, hodně, pokud to správně promyslíš,“ odpověděl Akorth.

      „Nicméně tím chci říct, že může být zábava umřít jiným způsobem, ne tím nudným.“

      Akorth si povzdechl.

      „No, jestli z tohohle všeho vyvázneme živí, budeme mít aspoň pořádný důvod se pořádně napít. Poprvé v životě si to zasloužíme!“

      Godfrey se odvrátil, snažil se nevnímat Fultonovo a Akorthovo neustálé tlachání. Potřeboval se soustředit. Nadešel čas, aby se stal mužem a hodil za hlavu bezstarostné žertování a hospodské vtipy. Musel učinit skutečné rozhodnutí, které ovlivní životy skutečných mužů ve skutečném světě. Cítil na sobě tíhu. Nemohl se zbavit myšlenek na to, zda se jeho otec cítil stejně. Zvláštním způsobem tak, jak toho muže nenáviděl, s ním zároveň začal sympatizovat. A dokonce ho, ke svému vlastnímu zděšení, začínal mít rád.

      Godfreyho přemohl nával sebedůvěry a zcela zapomněl na nebezpečí, které na něj čekalo. Náhle pobídl koně a s hlasitým výkřikem vyrazil dolů do údolí.

      Vzápětí se za ním ozval válečný pokřik tisíců mužů a Godfreyho uši naplnil zvuk kopyt jejich koní, kteří vyrazili za ním do útoku.

      Godfrey cítil závrať. S větrem ve vlasech a vínem rychle stoupajícím do hlavy uháněl vstříc jisté smrti a přemýšlel, do čeho se to, pro všechno na světě, vrhl.

      KAPITOLA PÁTÁ

      Thor seděl na koňském hřbetě, otec na druhém koni po jeho boku, McCloud na druhé straně a Rafi poblíž. Za nimi se nacházely desítky tisíc imperiálních vojáků, hlavní divize Andronicovy armády, skvěle disciplinované a vyčkávající na Andronicovy příkazy. Všichni seděli na vrcholu hřebenu a hleděli na Vysočinu, jejíž vrcholy byly pokryté sněhem. Na vrcholu Vysočiny bylo posazeno McCloudské město, Vysokohrad, a Thor cítil napětí, když sledoval tisíce vojáků vyjíždějících ven z města, kteří táhli proti nim a chystali se na bitvu.

      Nebyli to MacGilovi muži. Nebyli to ani imperiální vojáci. Měli na sobě brnění, které Thor matně rozpoznával. Pevněji sevřel jílec svého nového meče. Stále si nebyl jistý, kdo byli ti vojáci ani proč na ně útočili.

      „McCloudovci. Moji bývalí vojáci,“ vysvětloval McCloud Andronicovi. „Všichni dobří McCloudští vojáci. Všichni muži, které jsem dříve trénoval a po jejichž boku jsem bojoval.“

      „Ale teď se obrátili proti tobě,“ konstatoval Andronicus. „Shromáždili se, aby se s tebou utkali v bitvě.“

      McCloud se zamračil. Bez jednoho oka a s tváří označkovanou imperiální pečetí vypadal groteskně.

      „Je mi líto, můj pane,“ řekl. „Není to moje vina. To je práce mého chlapce, Bronsona. Obrátil můj vlastní lid proti mně. Kdyby nebylo jeho, všichni by se k nám teď přidali, aby bojovali za tvoji velkou věc.“

      „To není kvůli tvému chlapci,“ opravil ho Andronicus s ocelovým tónem v hlase a obrátil se k němu. „Je to kvůli tomu, že ty jsi slabý velitel a ještě slabší otec. Selhání ve tvém synovi je tvoje selhání. Měl jsem vědět, že nedokážeš zvládnout své vlastní lidi. Měl jsem tě zabít už dávno.“

      McCloud nervózně polkl.

      „Můj pane, můžeš také vzít v úvahu, že nebojují jen proti mně, ale také proti tobě. Chtějí Prsten osvobodit od Impéria.“

      Andronicus zavrtěl hlavou a pohrával si s náhrdelníkem ze scvrklých hlav.

      „Ale ty jsi teď na mé straně,“ řekl. „Takže bojovat proti mně znamená bojovat také proti tobě.“

      McCloud tasil meč a zachmuřeně se zahleděl na blížící se armádu.

      „Budu bojovat a zabiju každého jednotlivého muže z mé armády,“ prohlásil.

      „Já vím, že ano,“ řekl Andronicus. „Protože jestli ne, sám tě zabiju. Nepotřebuji tvoji pomoc. Moji muži dokáží napáchat mnohem větší škody, než jaké si vůbec dokážeš představit – zejména, když je vede můj vlastní syn, Thornicus.“

      Thor seděl na svém koni a jakoby vzdáleně k němu doléhala jejich konverzace, přesto z ní zároveň vůbec nic neslyšel. Byl jako ve snu. Jeho mysl se hemžila cizími myšlenkami, takovými, které nepoznával, myšlenkami, které pulsovaly v jeho mozku a neustále mu připomínaly oddanost, kterou dlužil svému otci, povinnost bojovat za Impérium. Jeho osud coby syna mocného Andronica. Takové myšlenky neustále vířily jeho myslí a bez ohledu na to, jak moc se snažil, nedokázal od nich svou mysl oprostit a jasně myslet, vytvářet vlastní myšlenky. Bylo to, jako kdyby se stal rukojmím ve svém vlastním těle.

      Jak Andronicus mluvil, každé jeho slovo se stalo v Thorově mysli návrhem, pak příkazem. A pak se nějak přeměnily v jeho vlastní myšlenky. Thor vedl vnitřní zápas. Malá část jeho já se snažila jakkoli zbavit takových cizích pocitů a dosáhnout místa, ve kterém bude zase vše jasné. Ale čím víc se snažil, tím to bylo těžší.

      Jak ze hřbetu svého koně sledoval blížící se armádu pádící přes planiny, cítil krev, která mu kolovala v žilách, a jediné, na co dokázal myslet, byla loajalita k jeho otci a nutkání zničit každého, kdo stál jeho otci v cestě. A jeho osudu vládnout Impériu.

      „Thornicu, slyšel jsi mě?“ strčil do