Ještě Než Požehná . Блейк Пирс

řečeno, na skupinu speciálních agentů, o které se jí zmínil McGrath, když konečně vyřešili ten strašný případ vražd. Stále sice nevěděla, co to přesně znamená, ale to na jejím nadšení nijak moc neubíralo.

      Jejich skupinka se brzy rozdělila, když se všichni vydali vlastní cestou. Mackenzie se nemohla zbavit pocitu, který už docela dlouho neznala. Byl to pocit, že budoucnost byla stále ještě příliš vzdálená, mimo dosah a stále ještě se rozvíjející. Teď však poprvé za hodně dlouhou dobu cítila, že nad tím vším získává jakous takous kontrolu.

      *

      Mackenzie se dívala na modřinu na Harryho hrudi a věděla, že její základní emoce by se měla jmenovat soucit, ale přitom se naopak nemohla ubránit smíchu. Místo, kde jej zasáhla, bylo krvavě rudé a jako kořeny stromů od něj do stran táhla fialová modřina. Vypadalo to vlastně docela jako rána od obrovského včelího žihadla, ale zcela jistě to bolelo mnohem více.

      Stáli v její kuchyni a ona pro něj balila do utěrky pytel s ledem. Když bylo hotovo, podala mu jej a on si jej potom trochu komicky přidržel u těla. Bylo vidět, že je mu trapně, ale zároveň je potěšen, že jej pozvala k sobě, aby se ujistila, že mu nic není.

      „Omlouvám se,“ řekla konečně upřímně. „Ale víš, možná, že tě za tu výhru budu moct pozvat na kafe.“

      „To bude teda sakra dobrý kafe,“ odpověděl Harry. Odsunul led z hrudi a zachmuřil se, když spatřil svoji ránu.

      Mackenzie se na něj dívala a teprve teď si uvědomila, že, i když už byl v jejím bytě více než tucetkrát, a při několika příležitostech se přitom líbali, tohle bylo poprvé, kdy si u ní doma sundal triko. Také to bylo od Zacka prvně, co se ocitla v bezprostřední blízkosti takto polovičatě oděného muže. Možná, že to byl ještě dozvuk adrenalinu z té přestřelky, radost z vítězství v ní, anebo vzrušení z toho, co má přijít zítra, ale jednoduše se jí to líbilo.

      Přistoupila blíže a přiložila dlaň na nezraněnou polovinu jeho hrudi. Padla přesně na srdce. „Bolí to ještě?“ přistoupila ještě blíže.

      „Teď zrovna ne,“ odpověděl a trochu nervózně se ušklíbl.

      Pomaloučku přejela rukou k ráně a jemně se jí dotkla. A potom, řízena pouze ženskými instinkty, které již dlouho úspěšně potlačovala, se k němu přitáhla a políbila jej. Pocítila, jak celé jeho tělo ztuhlo. Její ruka sjela k jeho boku a přitáhla jej blíže. Políbila jej na klíční kost, potom trapéz a nakonec na krk. Teď už se k ní tlačil sám.

      Bylo pro ně už docela obvyklé, že se vzájemně líbali tak dlouho, až už nakonec ani jeden z nich nevěděl, co vlastně dělá. Stalo se to tedy zatím jenom čtyřikrát, ale pokaždé to přišlo jako nějaká tajemná vlna ze samotné přírody, zcela neočekávaně a bez varování.

      Trvalo méně než deset vteřin, než byla jemně natlačena na kuchyňskou linku. Její ruce zkoumaly jeho hruď, zatímco jeho levačka odhalila způsob, jak jí nadzvednout tričko. Srdce jí divoce tlouklo a každý sval v těle křičel, že to chce a že už je na to dokonale připravená.

      Takhle blízko už se dostali předtím – vlastně hned dvakrát. V obou případech však k ničemu nedošlo. Tedy, byla to ona, kdo nakonec couvnul. Poprvé se mu vysmekla v okamžiku, kdy začal zápolit s knoflíkem na jejích kalhotách. Podruhé byl až příliš opilý a ona až příliš střízlivá. Ani jeden z nich nikdy nic neřekl, ale váhavost ohledně spaní spolu, přišla jako výsledek vzájemného respektu a nejistoty toho, co jim budoucnost přinese. Navíc na Harryho myslela mnohem více, než aby jej byla schopná jenom tak použít jako nějakou sexuální hračku. Líbil se jí víc a více, ale sex byl stále ještě příliš osobní záležitostí. Před Zackem poznala jenom dva muže, z nichž jeden ji spíše napadl, než aby šlo o vzájemně opravdu plně chtěný sex.

      Všechno tohle jí teď proletělo hlavou, zatímco se s Harrym líbala a příliš pozdě si stačila uvědomit, že se její ruce už nacházejí mnohem níže, než jen v oblasti hrudníku. On si toho očividně povšiml také, protože jeho tělo ztuhlo ještě více a navíc začal dýchat mělčeji.

      Tu najednou odstrčila ruce a vymanila se z polibku. Sklopila zrak v obavě, že pokud se na něj podívá, spatří v jeho očích zklamání.

      „Počkej,“ řekla. „Harry…promiň…já nemůžu…“

      „Já vím,“ odpověděl hlasem, kterému se nedařilo zakrýt frustraci. „Já vím, že je to…“

      Mackenzie se zhluboka nadechla a potom od něj poodstoupila. Nedokázala se na něj ani podívat. Zmatení zračící se v jeho očích, bylo v tu chvíli příliš. „Nemůžeme. Já nemůžu. Omlouvám se.“

      „To je v pořádku,“ řekl jako když chápe, ale nechápavým hlasem. „Zítra je velký den a je pozdě. Takže já teďka už půjdu, než budu mít čas přemýšlet nad tím, že sem byl zase sestřelenej.“

      Podívala se na něj a přikývla. Ten poslední ostnatý komentář ji nerozhodil. Nechala to plavat. Svým způsobem si ho vlastně i zasloužila.

      „To bude asi nejlepší,“ řekla.

      Harry si opatrně oblékl triko zcela zamazané od barvy a pomalu se vydal ke dveřím.

      „Dobrá práce dnes v noci,“ řekl při odchodu. „Ani na chvilku jsem nepochyboval, že to nakonec vyhraješ.“

      „Díky,“ řekla Mackenzie nepřítomně. „A Harry…opravdu, je mi to líto. Já nevím, co mě vždycky zastaví.“

      Pokrčil rameny a otevřel dveře. „To nic,“ řekl. „Jenom…já už tohle moc dlouho dělat nevydržím.“

      „Já vím,“ řekla smutně.

      „Dobrou, Mac.“

      Zavřel za sebou dveře a Mackenzie osaměla. Nehybně stála v kuchyni a dívala se na hodiny na zdi. Bylo 1:15 a ona se ani necítila unavená. Možná, že ta malá hra na parkovišti napumpovala do její krve až příliš mnoho adrenalinu.

      Přesto však učinila pokus jít do postele, ale výsledek byl, že většinu noci strávila převracením se a přemýšlením. Občas se jí zdály sny a ona si jich díky nepříliš hlubokému spánku byla vědoma. V jednom z nich například spatřila tvář svého otce. Usmíval se, jako kdyby byl pyšný, že se ve svém snažení už dostala tak daleko – že už zítra absolvuje akademii FBI.

      Kromě toho úsměvu však viděla i něco dalšího. Byly tam všechny ostatní věci, které sny o něm běžně provázely. Mrtvolný svit v jeho očích i všechna ta krev.

      KAPITOLA DRUHÁ

      I když Mackenzie nastavila budík na osmou ráno, byla probuzena vibrováním mobilu už v 6:45. Zasténala a podívala se směrem k telefonu. Pokud je to Harry a chce se omluvit za něco, co ani neudělal, tak ho zabiju, pomyslela si. Stále víceméně v polospánku sáhla po telefonu a pokusila se zaostřit na displej.

      Naštěstí to nebyl Harry, ale Colby.

      Mackenzie zmateně svraštěla obočí a zvedla to. Colby rozhodně nepatřila k ranním ptáčatům a navíc už spolu nemluvily déle než týden. Nejspíše byla prostě jenom nervózní kvůli promocím a nejistotě, která se rozprostírala hned za nimi. Colby byla jedinou ženskou kamarádkou, kterou Mackenzie tady v Quanticu měla, takže