Ještě Než Požehná . Блейк Пирс

      „To nebude nutné,“ odmítla.

      „Máte už nějakou teorii?“ zeptal se Smith.

      „Skutečná vražda se odehrála jinde a tady bylo tělo jenom pohozeno,“ řekla Mackenzie zčásti spíše sama pro sebe. „Ale proč tady? Jsme skoro míli od hlavní silnice a na tomhle místě není vůbec nic zvláštního. To musí znamenat, že ten, kdo má tohle na svědomí, tuhle oblast dobře zná.“

      Vysloužila si tím pár přikývnutí, ale přesto se zdálo, že většina z nich o jejích závěrech pochybuje anebo jim ani nevěnuje pozornost.

      Podívala se na Bryerse.

      „Stačí vám to tu?“ zeptala se.

      Přikývl.

      „Děkujeme, pánové.“

      Všichni se na ni v tichosti dívali. Clements vypadal, že zvažuje, jestli jí má věřit.

      „No, tak tedy pojďme,“ řekl po chvíli. „Odvezu vás zpátky k autu.“

      „Ne, to je v pořádku,“ řekla Mackenzie trochu drze. „Myslím, že půjdu raději pěšky.“

      S Bryersem po boku se vydala zpátky lesem ve směru, kterým tušili hlavní silnici.

      Jakmile zmizeli z dohledu všech těch policistů, Clementse a dalších, Mackenzie si ulehčeně oddychla a opět se začala rozhlížet po okolní přírodě. Z myšlenky, jak široké možnosti se tu nabízely, ji až mrazilo. Myslela na to, co říkal ten rančer, na tu spoustu přestupků a zločinů, které se tu odehrávají a skoro se jí z toho až začala točit hlava.

      Pokud si někdo usmyslel, že tu bude zabíjet lidi podobně, jako v tom trojúhelníku označeným žlutou páskou někde za jejich zády, a pokud to tu jeho oběti neznaly, takový člověk měl takřka neomezené možnosti páchat tu ta nejhorší zvěrstva.

      Mackenzie si v tu chvíli byla vcelku jistá, že se to stane znovu.

      KAPITOLA ŠESTÁ

      Mackenzie se vrátila do své kanceláře chvíli po šesté večer. Byla unavená z celodenního cestování, ale přesto si teď musela připravit všechny poznámky pro podání hlášení, o něž byla na cestě ze Strasburgu požádána.

      Když se ozvalo zaklepání na dveře, spatřila v nich Bryerse, který vypadal úplně stejně unavený, jako ona. V podpaží měl složku s dokumenty a v ruce třímal hrnek s kávou. Zdálo se, že se ze všech sil snaží svoje vyčerpání skrýt. Mackenzie si v tu chvíli uvědomila, že se vlastně celý den držel zpátky a nechal ji v tom parku mluvit s Clementsem, Smithem, Holtem a dalšími muži zcela samotnou. To všechno a navíc ještě jeho ošklivý kašel, ji nutilo přemýšlet, co se to s ním děje.

      „Hlášení je připravené,“ řekl.

      Mackenzie vstala a následovala jej do konferenční místnosti na konci chodby. Když vstoupili dovnitř, spatřila několik dalších agentů a expertů, kteří tvořili vyšetřovací tým případu z Národního parku Little Hill. Celkově to bylo sedm lidí, a i když si Mackenzie myslela, že je to až příliš mnoho pro případ, který byl zatím ještě v plenkách, nebyla v postavení, aby o něčem takovém mohla rozhodovat. Tohle byla Bryersova show a ona byla jednoduše vděčná, že se jí může účastnit. Bylo to mnohem lepší než prohrabování se právnickými lejstry.

      „Dneska je náročný den,“ začal Bryers. „Takže rovnou začněme s rekapitulací.“

      Pokud byl ještě před chvílí unavený, teď to ze sebe všechno setřásl. Mackenzie sledovala a poslouchala informace, které ládoval do zbývajících sedmi lidí v místnosti, informace o tom, co objevili v lesích za Strasburgem. Ostatní si dělali poznámky. Někdo k tomu používal obyčejný zápisník, zatímco jiným ke stejnému účelu sloužily tablety nebo telefony.

      „Dodal bych jednu novou informaci,“ řekl potom jeden z agentů. „Doneslo se mi to ani ne před patnácti minutami. Případ se už dostal do pozornosti místního zpravodajství. Dokonce už toho chlapíka i pojmenovali. Říkají mu Vrah Kempařů nebo Kempař.“

      Místnost se ponořila do ticha. Mackenzie si sama pro sebe povzdechla. Tohle jim výrazně ztíží život.

      „Sakra, to je rychlé,“ okomentoval to Bryers. „Zatracená média. Jak se o tom mohli dozvědět tak rychle?“

      Nikdo neodpověděl, ale Mackenzie odpověď znala. Malé město jako Strasburg bylo jistě plné lidí, kteří snili o tom, že jméno jejich města jednou bude ve zprávách – i kdyby ty zprávy měly být špatné. Napadla jí jména hned několik parkových rančerů a místních policistů, kteří by do takové kategorie docela dobře zapadali.

      „V každém případě,“ pokračoval Bryers nevzrušeně, „poslední informace, kterou máme, přišla od státní policie. Předali detaily z místa činu forenzním kriminalistům. My teď víme, že oddělená noha a tělo, k němuž náležela, od sebe ležely přesně tři a půl stopy. Nemáme zatím tušení, jestli je to významná informace, ale budeme se tím zabývat. Dále…“

      Přerušilo jej zaklepání na dveře. Další agent vstoupil do místnosti a předal Bryersovi obálku s dalšími dokumenty. Něco mu rychle pošeptal a opět místnost opustil.

      „Zpráva z pitvy oběti,“ ohlásil Bryers, otevřel složku a podíval se na její obsah. Rychle si prohlédl tři listy, jež se skrývaly uvnitř, a potom je nechal kolovat, aby se každý mohl informovat sám za sebe. „Jak se můžete podívat, na těle nejsou žádná zranění, způsobená hladovými predátory, ale zato byly odhaleny lehké modřiny kolem ramen a na zádech. Máme důvod věřit, že noha a pravá ruka byly odděleny nějakým tupým nožem nebo jinou zbraní s velkou, ale nijak zvlášť ostrou čepelí. Kosti se zdají být spíše ulámané než uřezané. To je změna oproti případu z před dvou let, ale také to může poukazovat jenom na fakt, že vrahovi příliš nezáleží na tom, jakou zbraň či nástroj používá.“

      Bryers dal všem chvilku na to, aby se mohli s novými informacemi seznámit. Mackenzie se na papíry skoro ani nepodívala. Bryersovo shrnutí jí perfektně postačovalo. Už dávno se naučila důvěřovat jeho úsudku a, i když si vážila psaných dokumentů, nic nebylo lepší, než přímé slovní hlášení od někoho, kdo do problému zcela pronikl.