Ještě Než Požehná . Блейк Пирс

jim začala věnovat.

      „Šerif Clements tu bude zhruba za deset minut. Chtěl by se s vámi setkat na vrátnici venku.“

      Vydali se zpátky na parkoviště a k vrátnici. Mackenzie se musela znovu podivit nad krásou okolní scenérie, podtržené barvícími se stromy. Kráčela pomalu a všechno si to užívala.

      „Hej, Whiteová?“ řekl Bryers. „Jste v pořádku?“

      „Ano. Proč se ptáte?“

      „Třesete se. A jste trochu bledá. Jakožto zkušený agent FBI to musím vyhodnotit tak, že jste nervózní – hodně nervózní.“

      Mackenzie si promnula ruce, vědoma si faktu, že takové gesto rovněž vypovídá o nervozitě a navíc si povšimla i toho, že se opravdu mírně třesou. Ano, byla nervózní, ale doposud doufala, že se jí to daří skrývat. Očividně však hrála velmi špatné divadélko.

      „Podívejte. Teďka už jste v tom doopravdy. Na nervozitu máte právo. Ale pracujte s tím. Nebojujte s tím, ani se to nesnažte skrýt. Já vím, že to zní jako protiklady, ale zkuste mi v tomhle prostě věřit.“

      Mackenzie poněkud poníženě přikývla.

      Dál pokračovali beze slov. Divoké barvy okolního porostu se znovu dostaly do popředí jejich vnímání. Mackenzie se zadívala na vrátnici a kovovou závoru, jež se klenula přes celou silnici. I když se to zdálo být trochu klišé, nemohla se zbavit dojmu, že její budoucnost čeká právě na druhé straně té závory. To, co tam najde, ji naplňovalo bázní i nedočkavostí zároveň.

      Netrvalo snad ani minutu a uslyšeli zvuk malého motoru. Záhy se ze zatáčky vyloupnul golfový vozík. Zdálo se, že rychleji ta věc už ani jet nemůže, ale muž, jenž se hrbil za jeho volantem, působil, že by ji chtěl i tak popohánět.

      Když se přiblížil o něco více, Mackenzie si jej mohla prohlédnout lépe. Určitě to byl již jmenovaný šerif Clements. Bylo mu kolem čtyřicítky a působil jako tvrďák. Pohled jeho očí vypovídal o historii, která k němu nebyla vždy zrovna přívětivá. Jeho černé vlasy už od spánků šedivěly a tvář se schovávala ve stínu jednodenních neoholených vousů, které pro člověka tohoto typu nejspíš byly každodenním standardem.

      Clements nepříliš pečlivým způsobem zaparkoval vozík na druhé straně závory, vystoupil a obešel ji, aby se mohl setkat s Mackenzie a Bryersem.

      „Agenti Whiteová a Bryers,“ řekla Mackenzie a nabídla mu pravici.

      Clements jí chytil za ruku a pasivně s ní potřásl. Stejného pozdravu se dostalo i Bryersovi, než se šerif otočil zpátky k silnici vedoucí do parku.

      „Abych byl upřímný,“ začal Clements, „jsem rád za zájem a informační podporu FBI, ale nejsem si už tak jistý, že také potřebujeme asistenci.

      „No, už jsme tady, takže bychom se mohli podívat, jestli můžeme být i s něčím nápomocni,“ řekl Bryers svým nejpřátelštějším tónem.

      „No budiž, naskočte do vozíku a pojeďte se mnou,“ řekl Clements. Zatímco se soukali do toho vehiklu, Mackenzie se ze všech snažila toho muže odhadnout. Od samého počátku ji na něm nejvíce zajímalo to, jestli je takový jenom proto, že má kvůli vraždě spoustu stresu, anebo jestli je otrava od nátury.

      Posadila se vedle něj, zatímco Bryers se uvelebil vzadu. Clements neřekl za celou cestu ani slovo. Dokonce to spíše vypadalo, že si dával záležet, aby jim ukázal, jak nepohodlná mu jejich přítomnost je.

      Po zhruba minutě nebo dvou uhnul z hlavní silnice na mnohem menší stezku, jejíž asfalt končil už po několika dalších metrech a která dále pokračovala jenom jako lesní cesta, na níž se i jeho vozík sotva vešel.

      „Takže, jaké instrukce obdrželi strážní na té vrátnici?“ zeptala se Mackenzie.

      „Nikdo nesmí dovnitř ani ven,“ řekl Clements. „Ani parkoví rančeři nebo policisté, pokud jim nedám povolení. I tak už tu kolem prdí spousta zadků a všechno jenom ztěžují.“

      Mackenzie se rozhodla na tu nepříliš taktní odpověď raději nereagovat. Nechtěla se s Clementsem začít hádat ještě předtím, než vůbec s Bryersem dostanou šanci se podívat na místo činu.

      Trvalo dalších pět minut, než Clements šlápnul na brzdy. Vystoupil dokonce ještě předtím, než vozík zcela zastavil. „No tak,“ řekl tónem, jako kdyby mluvil s dětmi. „Tudy.“

      Mackenzie s Bryersem vystoupili. Všude kolem se k nebi tyčil hustě zarostlý les. Bylo tu krásně, ale zároveň ve vzduchu viselo jakési hutné napětí, které Mackenzie už po letech policejní praxe dobře poznávala – byla to krev a špatné zprávy.

      Clements je svižným krokem vedl do lesa. Nebyla tam žádná opravdová cesta. Nic, co by stálo za zmínku. Tu a tam sice Mackenzie spatřila stopy starých stezek, vinoucích se porostem, ale nic více. Aniž by si uvědomila, že to činí, zrychlila krok, vydala se před Bryersem do čela a pokusila se Clementse dohnat. Tu a tam se musela sklonit či uhnout před nízko rostoucími větvemi, na nichž tu a tam visely husté pavučiny.

      Asi tak po dvou nebo třech minutách chůze uslyšeli tlumené hovory odněkud zepředu. S každým dalším krokem nabíraly na intenzitě a po chvíli už slyšeli i zvuky dalšího pohybu. Mackenzie pochopila, o čem to Clements mluví. Zatím to místo ještě ani neviděla, ale už teď věděla, že tam budou davy.

      Ani ne o minutu později dostala šanci si to potvrdit. Místo činu ohraničovaly malé vlaječky a celkově tvořily poměrně velký trojúhelník hustě zarostlý lesním porostem. Červené vlaječky byly spojeny žlutou páskou a v prostoru mezi nimi napočítala Mackenzie osm lidí včetně Clementse. Ona s Bryersem to zaokrouhlí na deset.

      „Už chápete, co myslím?“ zeptal se Clements.

      Bryers se zastavil vedle Mackenzie a povzdechl si. „No, tohle je teda bordel.“

      Než vykročili kupředu, snažila se Mackenzie si co nejdetailněji scénu prohlédnout. Z osmi přítomných mužů byli čtyři od místní policie. Ty nebylo těžké poznat díky jejich uniformám. Další dva byli rovněž uniformovaní, ale jejich oblečení bylo jiné – státní policie. Mimo toho si ale všímala především scény samotné.

      To místo bylo docela obyčejné. Neviděla žádné záchytné body nebo místa, které by něčím upoutávaly pozornost. Prostě jenom další kus lesa, jenž se rozbíhal do všech směrů a daleko za hranici jejich dohledu. Odhadem mohli být vzdáleni zhruba tak jednu míli od hlavní silnice. Stromy nerostly příliš blízko u sebe, ale i tak jich bylo tolik, že se na tom místě cítila zcela izolovaně.

      Když si všechno dobře prohlédla, zaměřila se znovu na ty dohadující se muže. Někteří z nich působili rozrušeně, zatímco dva se vyloženě zlobili. Ti na sobě neměli žádnou uniformu ani nic dalšího, co by odhalovalo jejich profesi.

      „Kdo jsou ti chlapi bez uniformy?“ zeptala se Mackenzie.

      „Nejsem si jistý,“ odpověděl Bryers.

      Clements se na ně zamračeně podíval. „Parkoví rančeři,“ řekl. „Joe Andrews a Charlie Holt. Maj dojem, že jsou teď policie.“

      Jeden z rančerů vzhlédnul a v jeho pohledu byl jed. Mackenzie si byla docela jistá, že Clements učinil posunek bradou jeho směrem ve chvíli, kdy řekl Joe Andrews. „Dejte si bacha, Clementsi. Tohle je státní park,“ řekl Andrews. „Vy tu máte zhruba