Navždy Pryč . Блейк Пирс

4

      Bílý plamen propanové pochodně plápolal před Riley. Musela uhýbat sem a tam, aby se vyhnula spálení. Jas ji oslepoval, nic jiného neviděla a dokonce už ani neviděla tvář svého věznitele. Jak se pochodeň kolem točila, zdálo se, jako by zanechávala stopu ve vzduchu.

      “Přestaňte!” křičela. “Přestaňte!”

       Její hlas byl hrubý a chraplavý z křičení. Zamyslela se, proč plýtvala svým dechem. Věděla, že ji nepřestane trýznit, dokud nebude mrtvá.

       A v ten okamžik pozvedl klakson a zatroubil jí s ním do ucha.

      Klakson auta zaječel. Riley se vrátila do přítomnosti a rozhlédla se, uviděla, jak se semafor na křižovatce právě změnil na zelenou. Řada řidičů čekala za jejím vozem a ona šlápla na plyn.

      Riley, se zpocenými dlaněmi, vytlačila tu vzpomínku a připomněla si, kde je. Chystala se navštívit Marii Sayles, jedinou další přeživší ne popsatelného sadismu jejího téměř-vraha. Vynadala si za to, že dovolila, aby ji ta vzpomínka ovládla. Podařilo se jí soustředit svou mysl na řízení celou hodinu a půl a myslela si, že už se jí to daří.

      Riley vjela do města Georgetown, projela kolem luxusních viktoriánských domů a zaparkovala na adrese, kterou jí Marie telefonicky sdělila – u městského domu z červených cihel a pěkného arkýřového okna. Chvíli seděla v autě, přemítala, zda má jít dovnitř, a snažila se dodat si odvahu.

      Nakonec vystoupila. Jak stoupala po schodech, potěšilo ji, když spatřila Marii, jak jí jde naproti ke dveřím. Tmavě, ale elegantně oděná, Marie se poněkud mdle usmála. Její obličej vypadal unaveně a vyčerpaně. Podle kruhů pod očima si byla Riley poměrně jistá, že brečela. To ji nepřekvapilo. S Marií se během týdnů, kdy měly video telefonáty, vídávaly velmi často, a jedna před druhou toho mnoho netajila.

      Když se obejmuly, Riley si okamžitě všimla, že Marie není tak vysoká a robustní, jakou ji čekala. Dokonce i na podpatcích byla Marie menší, než Riley, její postava byla malá a drobná. To Riley překvapilo. Spolu s Marií si hodně povídaly, ale nyní to bylo poprvé, kdy se setkaly osobně. Mariina drobná postava poukazovala na míru její kuráže, když přežila to, čím si prošla.

      Riley se rozhlížela kolem, zatímco s Marií šly do jídelny. Dům byl bezvadně čistý a vkusně zařízený. Za normálních okolností by to byl veselý dům úspěšné svobodné ženy. Ale Marie měla všechny závěsy zatažené a světla ztlumená. Atmosféra byla zvláštně skličující. Riley to nechtěla přiznat, ale přinutilo ji to popřemýšlet o svém vlastním domě.

      Marie měla na jídelním stole připravený lehký oběd a společně s Riley se posadily k jídlu. Seděly tam v divném tichu, Riley se potila, nevěděla ani proč. Vidět Marii oživovalo všechny vzpomínky.

      “ Tak . . . jaký to byl pocit ?” zeptala se Marie pozorně. “Vrátit se zpět mezi lidi?”

      Riley se usmála. Marie věděla lépe, než kdokoli jiný, jak náročná byla dnešní jízda.

      “Poměrně dobrý,” řekla Riley. “Vlastně, dost dobrý. Vlastně jsem měla jen jeden slabý okamžik.”

      Marie pokývala, bylo vidět, že to chápe.

      “No, ale podařilo se ti to,” řekla Mari. “A to bylo statečné.”

      Statečné, pomyslela si Riley. Takhle by se nepopsala. Jednou snad, když byla ještě aktivní agentkou. Bude se tak ještě někdy moct nazvat?

      “A co ty ?” zeptala se Riley. “Jak moc chodíš ven?”

      Marie se odmlčela.

      “Ty dům vůbec neopouštíš, že ne?” zeptala se Riley.

      Marie zakroutila hlavou.

      Riley se natáhla vpřed a soucitně ji uchopila za zápěstí.

      “Marie, musíš se o to pokusit,” naléhala. “Jestli tady zůstaneš takhle uvězněná, je to jako by tě stále věznil on.”

      Z Mariina hrdla se vydralo ven potlačované vzlykání.

      “Promiň,” řekla Riley.

      “To je v pořádku. Máš pravdu.”

      Riley sledovala Marii, zatímco obě chvíli jedly a rozhostilo se dlouhé ticho. Ráda by si myslela, že se Marii daří dobře, ale musela si přiznat, že jí připadala znepokojivě křehká. Díky tomu se začala bát také sama o sebe. Vypadala také tak zle?

      Riley v tichosti přemýšlela, zda je pro Marii dobré, aby žila o samotě. Nebylo by jí lépe s manželem nebo přítelem? zamyslela se. A pak přemýšlela o tom samém, ohledně sebe. Ale věděla, že odpověď na obě otázky je pravděpodobně ne. Žádná z nich nebyla v takovém emočním stavu mysli, aby si udržela vztah. Byla by to jen pomocná berlička.

      “Poděkovala jsem ti vůbec?” zeptala se po chvíli Marie a přerušila ticho.

      Riley se usmála. Velmi dobře věděla, že Marie má na mysli svou záchranu.

      “Mnohokrát,” řekla Riley. “Ale nemusíš. Opravdu ne.”

      Marie do ní dloubla svou vidličkou.

      “Omluvila jsem se někdy?”

      Riley byla překvapená. “Omluvit se? Za co?”

      Marie hovořila jen s obtížemi.

      “Kdybys mě odtamtud nedostala, nebyla bys chycená.”

      Riley jemně zmáčkla Mariinu ruku.

      “Marie, jen jsem dělala svou práci. Nemůžeš se vinit za něco, co nebyla tvoje chyba. Už takhle toho máš až moc.”

      Marie souhlasně pokývala.

      “Jen každý den vstát z postele je výzva,” přiznala. “ Hádám, že sis všimla, jak vše uchovávám v šeru. Jasné světlo mi připomíná tu jeho pochodeň. Nemohu se ani dívat na televizi nebo poslouchat hudbu. Mám strach, že se ke mně někdo nepozorovaně přiblíží a já ho neuslyším. Ze sebemenšího zvuku panikařím.”

      Marie začala tiše vzlykat.

      Nikdy už nebudu na svět pohlížet stejně. Už nikdy. Ďábel je všude kolem nás. Neměla jsem o tom ani ponětí. Lidé jsou schopni tak strašných činů. Nevím, jestli budu ještě někdy schopná lidem věřit.”

      Jak Marie brečela, Riley ji chtěla utěšit, říci jí, že se mýlí. Ale část Riley si tím nebyla tak jistá.

      Nakonec se na ni Marie podívala.

      “Proč jsi sem dnes přišla?” zeptala se bez obalu.

      Riley byla zaskočená Mariiou přímostí – a tím, že to vlastně sama nevěděla.

      “Já nevím,” řekla. “Jen jsem tě chtěla navštívit. Zjistit, jak se ti vede.”

      “A ještě je v tom něco dalšího,” řekla Marie a přimhouřila oči zvláštním pohledem.

      Možná má pravdu, pomyslela si Riley. Riley si vzpomněla na Billovu návštěvu a uvědomila si, že sem skutečně přišla kvůli novému případu. Co to chtěla od Marie? Radu? Svolení? Povzbuzení? Ujištění? Jedna její část chtěla, aby jí Marie řekla, že je šílená, a pak by mohla být v klidu a zapomenout na Billa. Ale druhá její část možná chtěla, aby ji Marie ponoukla se do toho pustit.

      Nakonec si Riley povzdychla.

      “Byl otevřen nový případ,”