Navždy Pryč . Блейк Пирс

3

      Dospívající dívka, která otevřela dveře, vypadala jo by jimi chtěla narazit Billovi do tváře. Místo toho se zatočila a beze slova odkráčela, dveře nechala otevřené.

      Bill vešel dovnitř.

      “Ahoj April,” řekl automaticky.

      Dcera Riley, mrzutá, vytáhlá čtrnáctka, s tmavými vlasy po své matce a oříškovýma očima, neodpověděla. Na tričko nadměrné velikosti, vlasy měla rozcuchané, April zahnula za roh a plácla sebou na gauč, nic, než její sluchátka a mobil, pro ni neexistovalo.

      Bill tam neohrabaně stál, nebyl si jistý, co udělat. Když zavolal Riley, souhlasila s jeho návštěvou, i když váhala. Rozmyslela si to snad?

      Bill se rozhlédl, zatímco vešel do šerého domu. Prošel obývacím pokojem a viděl, že vše je zarovnané a na svém místě, což bylo pro Riley typické. Ale také si všiml stažených rolet a prachu na nábytku – a to pro ni vůbec charakteristické nebylo. Na polici s knihami si všiml řady blyštících se brožovaných thrillerů, které jí koupil na její dovolenou, doufal, že jí odvedou myšlenky od jejích problémů. Ani jedno vázání nevypadalo zohýbané.

      Billův pocit nervozity se prohloubil. To nebyla Riley jakou ji znal. Měl Meredith pravdu? Potřebuje delší dovolenou? Udělal špatně, když ji oslovil ještě, než je na to připravená?

      Bill se připravil a pokračoval dál do tmavého domu a jak zahnul za roh, našel Riley v kuchyni o samotě, jak sedí u umakartového stolu v županu a bačkorách, před sebou má šálek kávy. Povídala se nahoru a on viděl záblesk studu, jako by zapomněla, že měl přijít. Ale rychle se dala dohromady, mdle se usmála a postavila se.

      Vykročil vpřed a obejmul ji a ona chabě objala jeho. V bačkorách byla o trochu menší, než on. Také velmi zhubla, až příliš, a jeho obavy zesílily.

      Posadil se naproti ní a prohlížel si ji. Vlasy měla umyté, ale nebyly u česané a vypadalo to, jako by v těch bačkorách chodila už několik dní. Obličej vypadal vyzáble, příliš bledě a vypadala mnohem, mnohem starší, než jak vypadala, když ji uviděl před pěti týdny. Vypadala, jako by zažila peklo. A taky ano. Snažil se nemyslet na to, co jí poslední vrah udělal.

      Odvrátila pohled a oba tam seděli v neproniknutelném tichu. Bill si byl tak jistý, že bude vědět, co jí říci, aby ji povzbudil, vyburcoval ji; ale jak tam seděl, cítil, jak ho její smutek sžírá a neměl slov. Chtěl, aby působila statněji jako dřív.

      Rychle vedle své židle na podlahu schoval obálku se složkami o nové m případu vraždy. Nebyl si nyní jistý, jestli by jí to měl vůbec ukázat. Začínal si být jistější, že udělal chybu, když sem přišel. Bylo jasné, že potřebuje víc času. Když ji totiž takto viděl, poprvé si nebyl jistý, jestli se jeho dlouholetá partnerka vůbec vrátí zpět.

      “Kávu?” zeptala se. Cítil její neklid.

      Zakroutil hlavou. Bylo jasné, že je zranitelná. Když ji navštívil v nemocnici a dokonce potom, když se vrátila domů, bál se o ni. Přemýšlel, jestli se vůbec někdy dostane z té bolesti a hrůzy, kterou si prošla, z hlubin své dlouholeté temnoty. Vůbec to pro ni nebylo typické; při každém jiném případě se zdála být nezdolná. Něco bylo na tom posledním případu, na posledním vrahovi, jiné. Bill to chápal: ten muž byl tím nejpokřivenějším psychopatem, na jakého kdy narazil – a to hovořilo za sebe.

      Jak si ji prohlížel, napadlo ho něco dalšího. Vlastně vypadala na svůj věk. Bylo jí čtyřicet let, stejně jako jemu, ale když ještě pracovala, byla čilá a angažovaná, vždy vypadala o několik let mladší. V jejích tmavých vlasech se začaly objevovat šediny. No, jeho vlasy už také začínaly šedivět.

      Riley zavolala na svou dceru, “April!”

      Bez odezvy. Riley zavolala její jméno několikrát, vždy hlasitě, až konečně odpověděla.

      “Co?” odpověděla April z obývacího pokoje a zněla naprosto otráveně.

      “V kolik máš dneska lekci?”

      “Vždyť to víš.”

      “Jen mi to řekni, ano?”

      “Osm třicet.”

      Riley se zamračila a vypadala smutně. Pohlédla vzhůru na Billa.

      “Propadla z Angličtiny. Nebyla na příliš mnoho hodinách. Snažím se ji z toho vykopat.”

      Bill zakroutil hlavou, velmi dobře tomu rozuměl. Život v agentuře si na nich na všech vybral velkou daň a jejich rodiny byly největšími oběťmi.

      “To je mi líto,” řekl.

      Riley pokrčila rameny.

      “Je jí čtrnáct. Nenávidí mě.”

      “To není dobré.”

      “Já jsem nenáviděla všechny, když mi bylo čtrnáct,” odpověděla. “Ty ne?”

      Bill neodpověděl. Bylo těžké představit si, že Riley kdy někoho nenáviděla.

      “Počkej, až se do toho věku dostanou tví chlapci,” řekla Riley. “Kolik jim je teď? Zapomněla jsem.”

      “Osm a deset,” odpověděl Bill a pak se usmál. “Tak, jak to pokračuje s Maggie, si nejsem jistý, jestli ještě budu součástí jejích života, až jim bude jako April.”

      Riley naklonila hlavu na stranu a s obavami na něj pohlédla. Ten pečující pohled mu chyběl.

      “Je to tak špatné, co?” řekla.

      Uhnul pohledem, nechtěl na to myslet.

      Oba se na okamžik odmlčeli.

      “Co to schováváš na podlaze?” zeptala se.

      Bill se podíval dolů a pak znovu nahoru a usmál se; dokonce i v tomto stavu jí nic neuniklo.

      “Nic neschovávám,” řekl Bill, zvedl obálku a položil ji na stůl. “Jen něco, co bych s tebou chtěl probrat.”

      Riley se zeširoka usmála. Bylo jasné, že velmi dobře ví, kvůli čemu tu skutečně je.

      “Ukaž mi to,” řekla a potom dodala, zatímco se nervózně podívala po April, “Pojď, jdeme dozadu. Nechci, aby to viděla.”

      Riley si sundala bačkory a bosky šla před Billem dozadu na dvorek. Posadili se u o šlehaného dřevěného stolku na piknik, který tu ještě předtím, než se sem Riley nastěhovala, a Bill se rozhlédl po malém dvorku, na kterém byl jediný strom. Ze všech stran byl les. Úplně zapomněl, že je blízko města.

      Příliš odlehlé, pomyslel si.

      Nikdy neměl pocit, že je toto místo pro Riley vhodné. Malý domek v rančovém stylu byl patnáct mil za městem, byl zchátralý a velmi obyčejný. Byl hned vedle silnice druhé třídy, kolem byly na dohled jen lesy a pastviny. Také si nemyslel, že pro ni je příměstský styl to pravé. Jen s těží si dokázal představit, jak pořádá kolečko koktejlové párty. Alespoň mohla jet do Fredericksburgu a nasednout na Amtrak vlak do Quantica, když se vrátila domů z práce. Když ještě mohla chodit do práce.

      “Ukaž mi, co máš,” řekla.

      Na stole rozložil zprávy a fotografie.

      “ Vzpomínáš si na Daggettův případ?” zeptal se. “Měla jsi pravdu. Vrah tím neskončil.”

      Viděl, jak vyvalila oči, zatímco si pečlivě studovala obrázky.