Posedlost . Блейк Пирс

agenti.”

      Zdálo se, že Alford nevypadá potěšeně.

      “Agentko Paige, to bude složité. Je přímo vedle železniční trati a je vidět z řeky. A město nepotřebuje takový druh publicity. Je na mě vyvíjen velký tlak, abych ho sundal dolů.”

      “Nechte ho,” řekla Riley. “Vím, že to není těžké, ale je to důležité. Nebude to trvat dlouho. Naši agenti tam budou dnes odpoledne.”

      Alford pokýval v tichém souhlasu.

      “Máte nějaké další fotografie poslední oběti?” zeptala se Riley. “Nějaké zblízka?”

      “Jistě, ukážu vám je.”

      Riley se ocitla, jak se dívá na sérii detailních fotografií těla. Místní policie udělala dobrou práci. Fotografie ukazovaly, jak pevně a spletitě byly řetězy obmotány okolo těla.

      Nakonec se zobrazil detail obličeje oběti.

      Riley měla pocit, jako by jí srdce vyskočilo do krku. Oči oběti byly vypouklé a její ústa byla zacpána řetězem. Ale to nebylo to, co Riley šokovalo.

      Ta žena byla velmi podobná Marie. Byla starší a silnější, ale i tak by Marie byla bývala takto mohla vypadat, kdyby žila ještě další desetiletí. Obrázek zasáhl Riley jako emoční rána přímo do břicha. Bylo to jako by na ni Marie volala a žádala, aby tohoto vraha dostala.

      Věděla, že si ten případ musí vzít.

      KAPITOLA 4

      Peterson se projížděl svým autem, ne příliš rychle, ne příliš pomalu, měl dobrý pocit, protože měl dívku konečně opět na očích. Konečně ji našel. Rileyna dcera byla támhle, sama, kráčela směrem ke své střední škole, neměla vůbec ponětí o tom, že ji pronásleduje. Že se chystá ukončit její život.

      Jak se díval, náhle se zastavila a otočila se, jako by měla podezření, že je sledovaná. Stála tam, jako by se nemohla rozhodnout. Několik studentů prošlo kolem ní a vešli do budovy.

      Jel autem dál a čekal, co udělá.

      Na té dívce mu nijak zvlášť nezáleželo. Skutečným cílem jeho odplaty byla její matka. Její matka mu dost překazila plány a musí za to zaplatit. Už za to jistým způsobem zaplatila – nakonec dohnal Marie Sayles k sebevraždě. Ale jí musí vzít dívku, na které jí nejvíce záleží.

      Měl radost, že dívka se otočila a začala kráčet pryč od školy. Bylo jasné, že se rozhodla, že dnes na hodiny nepůjde. Srdce mu bušilo – chtěl zaútočit. Ale nemohl. Ještě ne. Musel si připomínat, že musí být trpělivý. Na dohled byli stále lidé.

      Peterson se rozjel a obkroužil blok budov, nutil se být trpělivý. Potlačil úsměv z potěšení, které bude následovat. Kvůli tomu, co zamýšlel udělat s její dcerou, bude Riley trpět způsobem, o jakém nikdy neměla ani představu. I když byla vytáhla a nemotorná, dívka byla dost podobná své matce. O to uspokojivější to bude.

      Jak jezdil kolem dokola, viděl, že dívka kráčí rychle ulicí. Zastavil u chodníku a pár minut ji sledoval, než si uvědomil, že míří na silnici, která vede ven z města. Jestli půjde domů sama, pak toto je perfektní okamžik se jí zmocnit.

      S bušícím srdcem, touhou vychutnat si nádherné očekávání, Peterson obkroužil autem ještě jeden blok budov.

      Lidé se musí naučit oddálit jistá potěšení, toho si byl Peterson vědom, počkat na ten správný okamžik. Odložené zadostiučinění dělá vše ještě příjemnější. Naučila ho to léta nádherné, přetrvávající krutosti.

      Je toho tolik, na co se lze těšit, pomyslel si spokojeně.

      Když přijel zpět a znovu ji spatřil, Peterson se nahlas zasmál. Stopovala! Dnes se na něj Bůh shora usmívá. Oprostit ji od života se prostě mělo stát.

      Zastavil auto vedle ní a co nejpříjemněji se usmál.

      “Svezu tě?”

      Dívka se doširoka usmála. “Díky. To by bylo skvělé.”

      “Kam míříš?” zeptal se.

      “Bydlím jen kousek za městem.”

      Dívka mu řekla adresu.

      Řekl, “Jedu přímo kolem. Naskoč.”

      Dívka nasedla na přední sedačku. Jeho spokojenost narostla, když si všimla, že má dokonce oříškové oči své matky.

      Peterson zmáčkl knoflíky, aby zamkl dveře a okna. Přes tichý hukot klimatizace si toho dívka ani nevšimla.

      *

      April pocítila příjemný nával adrenalinu, když si zapnula bezpečnostní pás. Nikdy předtím nestopovala. Její matka by dostala záchvat, kdyby to zjistila.

      Samozřejmě si to matka zasloužila, napadlo April. Bylo opravdu hnusné, nechat ji včera v noci u jejího otce – a to všechno jen kvůli nějaké její bláznivé myšlence, že Peterson vnikl do jejich domu. Nebyla to pravda a April to věděla. Dva agenti, kteří ji vezli do domu jejího otce, to říkali. Z toho, co jeden řekl druhému, to vypadalo, jako by si celý úřad myslel, že mamka je trochu blázen.

      Muž řekl, “Co tě přivádí do Fredericksburgu?”

      April se otočila a podívala se na něj. Vypadal dobře, měl širokou čelist s rozcuchanými vlasy a rašícím plnovousem. Usmíval se.

      “Škola,” řekla April.

      “Letní vyučování?” zeptal se muž.

      “Jo,” řekla April. Určitě mu nebude prozrazovat, že se rozhodla do hodiny nepřijít. Ne, že by nevypadal jako typ chlapa, který by to nepochopil. Zdál se docela v pohodě. Možná ho nadchne, když jí pomůže vzepřít se rodičovské autoritě. Ale i tak bylo lepší to neriskovat.

      Muž se usmál trochu rošťácky.

      “A co si o stopování myslí tvoje matka?” zeptal se.

      Zostuzená April zrudla.

      “No, nevadí jí to,” řekla.

      Muž se zahihňal. Nebyl to příjemný zvuk. A April něco došlo. Zeptal se jí, co si myslí její matka, ne co si myslí její rodiče. Co ho přimělo to tak říci?

      Provoz byl v tuto ranní dobu blízko u školy dost hustý. Bude chvíli trvat, než se dostane domů. April doufala, že muž nebude příliš mluvit. Mohlo by to být opravdu nepříjemné.

      Ale poté, co minuli několik blok budov v tichosti, se April cítila příjemněji. Muž se přestal usmívat a jeho výraz jí připadala dost zasmušilý. Všimla si, že všechny dveře jsou zamknuty. Tajně prstem zmáčkla tlačítko u okna pasažéra. Nepohnulo se.

      Auto zastavilo za řadou aut, která čekala na změnu barvy na semaforu. Muž zapnul indikátor odbočení doleva. April náhle zachvátila nervozita.

      “Ehm … tady musíme jet rovně,” řekla.

      Muž nic neříkal. Neslyšel ji? Nějak nemohla pobrat odhodlání, aby to řekla znovu. Možná plánoval jet jinou cestou. Ale ne, nemohla se dovtípit, jak by tudy dojel k ní domů.

      April přemýšlela, co udělat. Má křičet o pomoc? Uslyší ji někdo? A co když muž neslyšel, co řekla? Co když pro ni neznamenal žádné nebezpečí? Celá ta věc by byla strašně trapná.

      Potom