Chladná . Блейк Пирс

"Dívky potřebují otcovský vzor. Ale ne někoho, kdo bude takhle přicházet a odcházet."

      "Já vím," řekla Riley.

      *

      Později toho večera Riley dívky zkontrolovala. Jilly byla v pokoji April a tiše si dělala své domácí úkoly.

      April vzhlédla a řekla, "Jsme v pořádku, mami."

      Riley pocítila úlevu. A i když byla kvůli oběma dívkám smutná, byla pyšná, že April dokázala Jilly uklidnit.

      "Děkuji ti, miláčku," řekla a tiše zavřela dveře.

      Pomyslela si, že s ní April o Ryanovi promluví, až na to bude připravena. Ale Jilly na to bude možná potřebovat víc času.

      Jak šla dolů, Riley zjistila, že přemýšlí nad tím, co jí řekla Gabriela.

      "Dívky potřebují otcovský vzor."

      Podívala se na telefon. Blaine dal jasně najevo, že by chtěl jejich vztah znovu oživit.

      Ale co by od ní vlastně očekával? Její život byl plný dětí a práce. Mohla do něj právě teď včlenit ještě někoho dalšího? Nebo by ho jen zklamala?

      Ale přiznala si, já ho mám ráda.

      A on ji zjevně měl také rád. V životě jistě musí být prostor na ...

      Zvedla telefon a vytočila Blainovo domácí číslo. Byla zklamaná, když uslyšela jeho záznamník, ale nepřekvapilo ji to. Věděla, že jeho práce v restauraci ho často večer držela mimo domov.

      Po zaznění pípnutí Riley zanechala vzkaz.

      "Ahoj Blaine. Tady Riley. Hele, je mi líto, pokud jsem si dnes odpoledne během utkání udržovala trochu odstup. Doufám, že jsem nepůsobila hrubě. Já chci jen říct, že jestli tvoje nabídka večeře stále platí, tak s námi můžeš počítat. Zavolej mi kdykoliv a dej mi vědět."

      Riley se okamžitě cítila lépe. Šla do kuchyně a nalila si něco k pití. Když seděla a popíjela ho na gauči v obývacím pokoji, zjistila, že vzpomíná na její rozhovor s Paulou Steenovou.

      Zdálo se, že je Paula smířená s tím, že vrah její dcery nikdy nestane před soudem.

      "Není to ničí chyba a já nikoho neviním," řekla Paula.

      Tato slova nyní Riley trápila.

      Zdálo se to tak nespravedlivé.

      Riley dopila svůj drink, dala si sprchu a šla do postele.

      Sotva usnula, začaly její noční můry.

      *

      Riley byla jen malá holka.

      V noci se procházela lesem. Byla vyděšená, ale nebyla si jistá, proč.

      Konec konců nebyla v lese ztracena.

      Tyto lesy byly nedaleko dálnice a ona viděla kolem projíždějící auta. Světlo z pouličního osvětlení a úplněk jí osvětlovaly cestu mezi stromy.

      Potom její pohled dopadl na řadu tří mělkých hrobů.

      Zemina a kameny, které hroby pokrývaly, se hýbaly a vzdouvaly.

      Z hrobů se natahovaly ženské ruce.

      Slyšela, jak jejich tlumené hlasy, říkají ...

      "Pomoz nám! Prosím!"

      "Jsem jen malá holčička!" Riley odpověděla plačtivě.

      Riley se probudila v posteli. Třásla se.

      Je to jen noční můra, říkala si.

      A nebylo jinak zvlášť překvapivé, že snila o obětech Zápalkového vraha noc poté, co mluvila s Paulou Steenovou.

      Několikrát se dlouze a zhluboka nadechla. Brzy se znovu cítila uvolněná a její vědomí ji začalo unášet vstříc spánku.

      Ale pak ...

      Byla ještě malá holka.

      Byla v cukrárně s maminkou a maminka jí kupovala spoustu sladkostí.

      Přistoupil k ní děsivý muž s punčochou přes hlavu.

      Namířil zbraň na maminku.

      "Dej mi tvoje peníze," řekl mamince.

      Ale maminka byla příliš vyděšená, než aby se pohnula.

      Muž střelil maminku do hrudi a ona upadla přímo před Riley.

      Riley začala křičet. Otočila se a hledala něčí pomoc.

      Ale najednou byla opět v lese.

      Ženské ruce stále tápaly ze tří hrobů.

      Hlasy stále volaly ...

      "Pomoz nám! Prosím!"

      Pak Riley vedle sebe zaslechla jiný hlas. Tento zněl povědomě ...

      "Slyšela jsi je, Riley. Potřebují tvou pomoc."

      Riley se otočila a spatřila maminku. Stála přímo tam, její hrudník krvácel na místě průstřelu. Její tvář měla smrtelně bledou barvu.

      "Já jim nemohu pomoci, mami!" Vykřikla Riley. "Jsem jen malá holčička!"

      Maminka se usmála.

      "Ne, ty nejsi jen malá holka, Riley. Ty už jsi dospělá. Otoč se a podívej se."

      Riley se otočila a zjistila, že pohlíží do velkého zrcadla.

      Byla to pravda.

      Teď už byla žena.

      A hlasy stále volaly ...

      "Pomoz nám! Prosím!"

      Riley znovu otevřela oči.

      Třásla se ještě víc než předtím a lapala po dechu.

      Vzpomněla si na něco, co jí řekla Paula Steenová.

      "Vrah mé dcery nikdy nestane před soudem."

      Paula také řekla ...

      "Nikdy to nebyl tvůj případ."

      Riley měla nový pocit odhodlání.

      Byla to pravda – Zápalkový vrah nebyl předtím jejím případem.

      Ale už jej nedokázala ponechat minulosti.

      Zápalkový vrah musí konečně stanout před soudem.

      Teď už to je můj případ, pomyslela si.

      KAPITOLA SEDMÁ

      Riley neměla tu noc žádné další noční můry, ale i tak byl její spánek neklidný. Překvapivě se cítila naprosto vzhůru a plná energie, když druhý den ráno vstala.

      Měla na ten den naplánovanou práci.

      Oblékla se a šla dolů. April a Jilly byly v kuchyni, snídaly, co pro ně Gabriela připravila. Obě dívky vypadaly smutně, ale ne tak zdevastovaně jako včera.

      Riley viděla, že u stolu bylo pro ni připraveno místo, tak si sedla a řekla, "Ty palačinky vypadají báječně. Podej mi je, prosím."

      Jak jedla snídani a pila kávu, dívky začaly vypadat veseleji. Nezmínily Ryanovu nepřítomnosti, místo toho si povídaly o ostatních dětech ve škole.

      Jsou odolné, pomyslela si Riley.

      A obě už si prošly těžkými časy.