Pohřbená . Блейк Пирс

      Courtney Wallace pocítila v plicích a stehnech známé pálení. Zpomalila běh na chůzi, pak se zastavila, sehnula se a položila ruce na kolena, pak zalapala po dechu, aby jej znovu vyrovnala.

      Byl to dobrý, osvěžující pocit – mnohem lepší způsob jak se probudit, než šálek horké kávy, ačkoli si zanedlouho ke snídani šálek dá. Stále ještě měla spoustu času najíst se a osprchovat se, než půjde do práce.

      Courtney milovala záři časného ranního slunce nízko mezi stromy a přetrvávající vlhkost ranní rosy, která byla stále ve vzduchu. Brzy bude horký májový den, ale nyní je teplota perfektní, zvláště tady v nádherné přírodní rezervaci Belle Terre.

      Takovou samotu měla taky ráda. Zřídka narazila na této stezce na další běžce – a nikdy v tuto ranní dobu.

      Navzdory její spokojenosti s prostředím ji začínal skličovat pocit zklamání, zatímco dostávala svůj dech zpět pod kontrolu.

      Její přítel, který s ní žil, Duncan, opět slíbil, že si s ní půjde zaběhat – a opět se odmítl probudit. Pravděpodobně vstane až dlouho poté, co odejde do svého zaměstnání v kanceláři, možná dokonce až odpoledne.

      Dostane se z toho někdy? tázala se.

      A kdy už konečně sežene jinou práci?

      Dala se do mírného poklusu ve snaze setřást své negativní myšlenky. Brzy se dala do plného běhu a ono povzbuzující pálení v plicích a nohou jako by odplavovalo její obavy a zklamání.

      Pak se pod ní propadla zem.

      Padala – byl to divný pocit ukrutně zpomaleného vznášení se.

      Dopadla a zhroutila se v brutálním nárazu.

      Slunce bylo pryč a její oči si na to musely zvyknout.

      Kde to jsem? říkala si.

      Viděla, že je na konci úzké propasti.

      Ale jak se sem dostala?

      Ucítila strašnou bolest, která jí vystřelovala do pravé nohy.

      Podívala se dolů a viděla, že její kotník je vyvrácený v nepřirozeném úhlu.

      Pokusila se nohou pohnout. Bolest zesílila a ona vykřikla. Pokusila se vstát, ale její nohy se pod ní hroutily. Ve skutečnosti cítila, jak se proti sobě zlomené kosti třou. Udělalo se jí nevolno a málem omdlela.

      Věděla, že potřebuje pomoc a sáhla do kapsy pro svůj mobil.

      Není tam!

      Musel vypadnout.

      Musí tady někde být. Šmátrala rukou a snažila se ho najít.

      Byla ale částečně zamotaná do jakési hrubé, těžké, volně tkané deky, pokryté půdou a listím. Nemohla telefon najít.

      Začalo jí docházet, že upadla do pasti – otvor byl zamaskovaný dekou a zeminou, aby byl schovaný.

      Byl to něčí ulítlej žert?

      Pokud ano, nebylo to ani trochu vtipné.

      A jak se odsud má dostat?

      Stěny otvoru byly rovné, bez opěrných bodů pro chodidla nebo držadel. Nemohla ani vstát, nikdy se odtud nebude moci dostat sama.

      A nikdo jiný pravděpodobně na tuto stezku v brzké době nedorazí, možná celé hodiny.

      Pak přímo nad sebou uslyšela hlas.

      "Hej! Stalo se vám něco?"

      Když to zaslechla, dýchalo se jí hned trochu snadněji.

      Vzhlédla a viděla, že nad ní stojí muž. Jeho postava se rýsovala proti bledému světlu, takže nemohla rozeznat jeho obličej.

      Nemohla uvěřit svému štěstí. Po tolika ránech, kdy na této stezce nikoho nepotkala, se tentokrát někdo objevil zrovna když zoufale potřebovala pomoc.

      "Myslím, že můj kotník je zlomený," zavolala k muži. "A ztratila jsem telefon."

      "To je zlé," řekl muž. "Jak se to stalo?"

      Co je to za otázku? říkala si.

      Přestože se zdálo, že se v jeho hlase ozval úsměv, Courtney si přála, aby mohla vidět jeho tvář.

      Řekla, "Byla jsem si zaběhat a ... byl tu tento otvor a ..."

      "A co?"

      Courtney se nyní cítila dost netrpělivá.

      Řekla, "No, samozřejmě jsem do něj spadla."

      Muž se na chvíli odmlčel. Pak řekl, "Je to velká díra. Cožpak jste ji neviděla?"

      Courtney podrážděně zasténala.

      "Hele, jen potřebuji pomoc dostat se odsud, OK?"

      Muž zavrtěl hlavou.

      "Neměla jste běhat na místech, která neznáte."

      "Já tuto cestu ale znám!" Vykřikla Courtney.

      "Tak jak jste spadla do této díry?"

      Courtney byla jako omráčená. Muž byl buďto idiot nebo si s ní zahrával.

      "Jste onen debil, který tu díru vykopal?" vyštěkla. "Pokud ano, pak to sakra vtipný není. Dostaňte mě odtud!"

      Byla šokována, když si uvědomila, že pláče.

      "Jak?" zeptal se muž.

      Courtney se natáhla a natáhla svou paži tak daleko, jak to jen šlo.

      "Tady," řekla. "Natáhněte se, chyťte mě za ruku a vytáhněte mě."

      "Nejsem si jistý, že dosáhnu tak daleko."

      "Jistěže dosáhnete."

      Muž se zasmál. Byl to příjemný, přátelský smích. I tak si Courtney stále přála, aby mohla vidět jeho tvář.

      "Postarám se o všechno," řekl.

      Ustoupil mimo dohled.

      Pak uslyšela řinčení kovu a pískání, vrzání, které se ozývalo za ní.

      Pak už jen ucítila, jak se na ni svalila ohromná váha.

      Zalapala po dechu a prskala a pak pochopila, že na ni ten muž vrhl spoustu zeminy.

      Cítila, jak jí ruce a nohy chladnou – známka paniky, uvědomila si.

      Nepanikař, přikázala si.

      Ať se děje cokoli, musí zůstat v klidu.

      Viděla, že muž stojí s kolečkem, nakloněným nad ní. Několik zbývajících hrud hlíny se vyvalilo z kolečka na její hlavu.

      "Co to děláte?" vykřikla.

      "Jen klid," řekl muž. "Jak jsem řekl, o všechno se postarám."

      S kolečkem odjel pryč. Pak se ozvala tupá, dunivá rána, jako by do sebe znovu a znovu narážel kov.

      Znělo to jako by muž do kolečka nabíral lopatou další zeminu.

      Zavřela oči, zhluboka se nadechla, otevřela ústa a vypustila dlouhý pronikavý výkřik.

      "Pomoc!"

      Pak cítila, jak ji těžká hrouda zeminy zasáhla přímo do tváře. Trochu zeminy se jí dostalo do pusy a ona se dusila a kuckala a vyplivla ji.

      Jeho hlas zněl stále přátelsky, řekl ...

      "Obávám