Hlídaná . Блейк Пирс

jsem vás ve městě. Ve kterém jste ročníku?"

      "Ve vyšším."

      Ženin přísný výraz trochu zjihl.

      "No, za prvé se chci omluvit za to, jak s vámi důstojník Steele právě teď jednal. Chudák, on si opravdu nemůže pomoci. On je prostě ... jaké slovo by použila moje dcera? Už vím. Čurák."

      Riley byla příliš zaskočená, než aby se začal smát. Mimochodem, důstojnice Frisbieová se neusmívala.

      Řekla, "jsem hrdá na svou docela spolehlivou intuici – je stejně lepší než intuice ´starých chlapců´, se kterými musím pracovat. A právě teď mi můj instinkt říká, že jste jediná, kdo tu je schopen říci přesně to, co potřebuji vědět."

      Riley pocítila další vlnu paniky, když vážná žena vytáhla poznámkový blok a chystala se zapisovat si.

      Řekla, "důstojnice Frisbieová, opravdu nemám tušení –"

      Žena ji přerušila.

      "Možná budete překvapena. Jen do toho – řekněte mi, jaký jste měla večer."

      Riley byla zmatená.

      Jaký jsem měla večer?

      Co to má s tím vším společného?

      "Od začátku," řekla Frisbieová.

      Riley pomalu odvětila, "No, seděla jsem v mém pokoji, snažila jsem se studovat, protože mám zítra přednášku, ale moje spolubydlící, Trudy a moje kamarádka Rhea ..."

      Riley náhle zmlkla.

      Moje kamarádka Rhea.

      Vzpomněla si jak seděla na její posteli, zatímco Trudy a Rhea byly na druhé straně místnosti a malovaly si nehty, pouštěly nahlas Glorii Estefanovou a celkově si ze sebe utahovaly, snažily se přinutit Riley, aby s nimi šla ven. Rhea byla tak živá – veselá a rozpustilá.

      Už není.

      Už nikdy neuslyší Rhein smích, už nikdy nespatří její úsměv.

      Od prvního okamžiku, co se stala tato hrozná věc, měla Riley blízko k slzám. Opřela se o zeď.

      Teď ne, řekla si přísně.

      Narovnala se a zhluboka se nadechla a pokračovala.

      "Trudy a Rhea mě přemluvily, aby s nimi šla do Kentaurova doupěte."

      Důstojnice Frisbieová na Riley povzbudivě kývla a řekla, "V kolik hodin to asi bylo?"

      "Myslím, že kolem desáté."

      "A šly jste ven jenom vy tři?"

      "Ne," řekla Riley. "Trudy a Rhea se domluvily s dalšími dívkami, že se připojí. Bylo nás dohromady šest."

      Důstojnice Frisbieová si teď rychle dělala poznámky.

      "Povězte mi jejich jména," řekla.

      Riley se nemusela zamýšlet.

      "Já – a Trudy Lanierová a Rhea, samozřejmě. A Cassie DeBordová a Gina Formarová a Rheina spolubydlící, Heather Gloverová."

      Chvíli tam tiše stála.

      Musí jich být více, pomyslela si. Jistě ji vzpomene na něco dalšího, co by mohla říct policii. Ale zdálo se, že její mysl se upřela na onu bezprostřední skupinu – a na výjev její kamarádky, ležící v pokoji.

      Riley se chystala vysvětlit, že s ostatními v Kentaurově doupěti mnoho času nestrávila. Ale než stačila říct něco dalšího, důstojnice Frisbieová náhle uložila svou tužku a zápisník do kapsy.

      "Dobrá práce," řekla a zněla velmi věcně. "To je přesně to, co jsem potřebovala vědět. Tak pojďte."

      Když ji důstojnice Frisbieová vedla zpět do chodby, Riley se podivovala ...

      "Dobrá práce"?

      Co jsem vůbec udělala?

      Situace v chodbě byla stejná jako předtím, s malým davem omráčených a zděšených studentů stojících kolem, zatímco tomu strážník White přihlížel. Ale byli zde dva noví příchozí.

      Jedním byl Dean Angus Trusler, titěrný muž, který se nechal snadno rozrušit, a který se mísil mezi studenty. Některé z nich donutil, aby mu řekli co se děje, navzdory jejich příkazu o tom nemluvit.

      Další nově příchozí byl vysoký, energicky vyhlížející starší muž v uniformě. Riley ho okamžitě poznala. Byl to velitel policie v Lantonu, Allan Hintz. Riley si všimla, že důstojnice Frisbieová nevypadá překvapeně, že ho vidí, ale ani nevyhlíží radostně.

      Stojící a s pažemi v bok promluvil na Frisbieovou, "Mohla byste nám říct, proč nás necháváte čekat, Frisbieová?"

      Důstojnice Frisbieová na ně vrhla pohled sotva skrývající opovržení. Riley bylo jasné, že jejich pracovní vztah byl přinejlepším napjatý.

      "Jsem rád, že vás někdo vytáhl z postele, pane," řekla důstojnice Frisbieová.

      Velitel Hintz se zamračil.

      Snažil se vypadat tak autoritativně jako policejní velitel. Dean Trusler vykročil kupředu a ostře promluvil s Hintzem.

      "Allane, nelíbí se mi způsob, jak vy a vaši lidé pracují. Tyto ubohé děti jsou už tak dost terorizované bez toho, aby jim tu někdo poroučel. Co to má být - říkat jim, aby zůstali na místě a byli zticha, bez vysvětlení? Někteří z nich se chtějí vrátit do svých pokojů a pokusit se trochu prospat. Někteří chtějí odjet z Lantonu a jet na chvíli domů ke svým rodinám – a kdo jim to může mít za zlé? Některé by dokonce zajímalo, jestli bude nutné najmout si právníky. Je na čase, abyste jim řekli, co po nich chcete. Nikdo z našich studentů jistě není podezřelý."

      Zatímco děkan stále vykřikoval, Riley se podivoval, jak si může být tak jistý, že vrah není přímo tady na chodbě. Bylo těžké si představit, že by některá z dívek spáchal atak hrozný čin. Ale co kluci? Co třeba velký tvrďas jako Harry Rampling? Ani on, ani nikdo z ostatních kluků nevypadal, jako by právě prořízl dívčí hrdlo. Ale možná po sprše a rychlé změně oblečení ...?

      Jen klid, řekla si Riley. Nenech se unést svou představivostí.

      Ale pokud to nebyl student, pak kdo mohl být v Rheině pokoji?

      Znovu se snažila vzpomenout si, zda s Rheou v Kentaurově doupěti neviděla někoho jiného. Tančila Rhea s nějakým klukem? Dala si s někým drink? Ale Riley stále na nic nepřicházela.

      A stejně, na otázkách tohoto typu nezáleželo. Velitel Hintz neposlouchal ani jediné slovo, které řekl Dean Trusler. Důstojnice Frisbieová mu něco šeptala a ukazovala mu poznámky, které si během hovoru s Riley udělala.

      Když skončila, Hintz řekl skupině, "OK, poslouchejte. Chci, aby pět z vás odešlo do společenské místnosti."

      Odříkal jména, která Riley dala důstojnici Frisbieové, včetně jejího vlastního.

      Pak řekl, "Vy ostatní odejděte do svých pokojů. Mládeži, to znamená, že odejdete zpět na své patro. Všichni tu zůstanete přes noc. Neopouštějte tuto budovu, dokud nedostanete jinou informaci. A neplánuj si v brzké době opuštění kampusu. Pravděpodobně budeme mít pro mnohé z vás otázky."

      Obrátil se k děkanovi a řekl, "Ujistěte se, že všichni studenti v budově dostanou stejnou informaci."

      Děkanova ústa nyní zůstala otevřená