Svítání na západě. Otokar Březina

Březina

      SVĺTÁNĺ NA ZÁPADĚ

      * * *

      Ples věčných svítání do soumraků mých zpíval,

      v nach růží západních se třásl rosou jitřní.

      Den času nového mé slunce rudě stmíval,

      však šerem duše mé lil tajnou záři vnitřní.

      Most bledých paprsků má píseň zdvihla v pýše

      nad hlubin zrcadla, kam obraz hvězd jsi protkal;

      mé touhy, kající, šly po něm v rodné výše

      a mrtvých předků sen mé snění na něm potkal.

      Včel rojem před bouří když myšlénka má vřela

      a ticha věčný hlas v ní těžkým echem zmíral,

      když radost života mi dvéře uzavřela

      a pokyn bolesti je dálkám otevíral,

      své stíny žhavý den na cestu noci metal

      a z květů jabloní mi leden dýchal v sněhu:

      ze zrní vteřin mých sad jiných vůní zkvétal

      a šelest rákosí mi pěl o druhém břehu.

      V hod věčných vzkříšení tvůj kvas jsem toužil píti,

      však žhavých účinků jsem neznal zrání tvého;

      teď mdlý a opojen v své krvi slyším hřmíti

      let vichrů z vinic tvých, žár léta tajemného.

      U zdrojů nafty tvé, jež zapáleny chvějí

      se dechem staletí a svítí věčným zořím,

      jsem lampu doléval; však plnou číši její

      jsem převrh na sebe a v plamenech teď hořím.

      Ranní modlitba

      Stan černý smrti, jejž rozpíná duše na cestě své, aby odpočinula,

      jsem svinul dle rozkazu tvého a obrácen k východu světla,

      řekl jsem myšlénkám, klečícím na růžových kobercích jitra: Modlete se!

      O Nejvyšší!

      Tvůj úsměv mystický zatřásl zemí šlehnutím úrodné mdloby,

      nedočkavé hlasy všech vůní zmateně vyvalily se z nížin,

      žíznivé klasy prohnuly se s bolestnou rozkoší pod sesutím světla

      a zdravé vtáhnutí dechu radostně rozesmálo žijící formy. —

      Ale zraky milenců snu se zatměly bázní, vyhýbavé a kleslé

      pod jiskřivým pohledem dne, v němž svítí divoká žádost nezrozeného.

      Jako hněvivý zrak dozorce davů a sil přelétl krajiny země,

      zachvěl se před ním život, zabouřily dílny všech krví.

      Oblaky s drápy ohnivými vyhnal z vod (schoulené v moří zářící hnízda),

      vpadl do stáda opilých vůní a hlas jejich zakřikl hněvem bílého žáru,

      ve varu světel rozkypěl barvy, žhavé je nastříkal v duše,

      a palčivým popelem okamžiků posypal hlavy litujících.

      Hodinami zazvonil všem duším počátek žně o Majiteli rolí a stád!

      Všichni viditelní a neviditelní služebníci vyšli na souvratě tvé,

      ale rachot tvých vozů, naplněných úrodou, zahřmí jen do snění básníků.

      Tvá bude úroda na polích lásky a v zahradách, kde jaro omdlelo vůní,

      úroda chudých, zmořená suchem v den setí a deštěm v den metání klasů,

      úroda těch, kteří pohledy síly určují hranice majetku svého,

      úroda bolesti, s květy, jež hoří všemi barvami duší

      a jako příliš vytažené lampy, jež kouří dusnými vůněmi smrti.

      Úroda setby, jež čeká pod sněhem času na dobu staletých tání

      a královská úroda zrní nezasetého.

      I já, jeden z nejchudších, vycházím poslušen na hlas tvého zvonu,

      na zděděnou líchu mých mrtvých, kde klekání ztichlá mi hlaholí z hučení větrů,

      a oněmlé hlasy z šepotu stvolů mne sílí povzdechem dávna.

      O Věčný! Až žárem se rozpuká země, dej ať sednouti mohu do tvých stínů!

      Až umdlím, přej, aby mé naděje se napily vína šumného budoucí září!

      Až prací zrudnou mi tváře, nech je zlíbati pohledy mrtvých

      a pot mého čela ať ovívají etherné ruce těch, kteří mne milovali!

      Dej požehnání mým zrakům, když utkví na bujném obilí šťastných,

      a pevnost pohledu mému, když uzří mystické znamení smrti na květech zahrad a duší!

      Hlasu mému dej hudbu lahodnou žencům, jak zvonění o polednách,

      a písni mé stříbrné kadence potoků uprostřed polí, v čas žízně!

      Dej, aby mé kroky vzbudily z umdlení radostné čekání bratří,

      a na můj pozdrav aby vlídně odpověděli pospíchající!

      Dej, ať v hněvivých pohledech nepřátel dovedu uctíti záření tajemství tvého,

      a chvílím, které proti mně vyšlou, ať řeknu s úsměvem: Dělníci moji!

      A nezasloužím-li, aby má křídla se vznášela silou mého zraku,

      ať lítost má vznáší se silou, po níž teskní má slabost!

      Dej duši mé odvahu mlčení, když jsi promluvil znameními,

      a zahradám mým dosti růží, když nastane doba navíti věnců!

      Učiň, ať pravda má podobna jest knize modlitební,

      aby každý v ní našel modlitbu svou, i zavržený a umírající!

      A odrazí-li se věčné slunce v mém slově, ať v radostnou extasi zardívá bratry

      a květy jejich touhy ať obrací k věčnému ohnisku zrání!

      Dej, ať v paprscích úsměvu mého pel z polí mých padá na sousední líchy,

      a dech bolesti mé ať sráží se v krystaly léků těm, kteří hledáním onemocněli!

      Ticho mé samoty naplň šuměním křídel zbratřených duší,

      a okamžiky radosti mé ať vonným deštěm se nad loži beze snů třesou,

      jako zpívání harfy k útěše zarmouceného.

      Dej, aby mé myšlenky byly jak větry jarní, jež přinášejí rytmus budoucím písním,

      a jako vichřice, které nutí k návratu chodce před cestami smrti!

      A umírajíce ať podobny jsou těm květům (symbolům setby z jiného světa),

      které, když vadnou úpalem denním, ještě po jahodách voní.

      Unaven prací a láskou a bolestí zlomen ať usednu v kvetoucí meze

      a zbytek dne ať ztrávím pohroužen, němý, ve věčnou hudbu tvých světel.

      Až večer se nakloní k zemi a zakřiknuté vůně se vrátí,

      i já půjdu, pracovník osamělý, k příbytkům kouře stoupajícího.

      Pod tvým stromem usednu, jež všemi prostory korunu košatou zdvihá

      a v jehož černém, ledovém listí zvoní tichem hvězdy, jak včely všech úlů;

      má hrdost, zamlklá za dne, k