Stavitelé chrámů. Otokar Březina

a smích;

      krev, to je sluneční východ, kde v ohni se koupe

      omladlý den;

      v korridorech světla jsem prostřela vůně pro kroky

      milenců svých

      a všechna tajemství noci jsem hodila do klína žen.

      Však žárlivá nechci, když za noci dřímu, umdlená

      objetím jar,

      bys toužil po etherné kráse mých sester, jež vábí tě

      k hrám:

      tisíce let jsem skládala bohatství svá jak královský dar

      a těm, kteří dovedou ničeho nežádat, celý ho dám.

      Pro ty je dráždivá krutost mé lásky,

      umdlení hrobový mír,

      hloubka mých zraků, z nichž sálá

      osudných souhvězdí vír,

      vteřin mých číše, kde věčnosti světlo