Jan Maria Plojhar. Julius Zeyer

o nejkrásnější iluze! To jediné, co zbylo z celého smutného románu, byla nenávist mezi oběma muži a muka, která Jan Maria následkem toho ve službě snášel. Život stal se mu takto břemenem. Myslil často a vážně na samovraždu. Avšak neurčitá, skrytá jakási morální síla jej držela. Byl chybil, a zdálo se mu tedy, že nese spravedlivý trest. A snášel jej téměř dvě léta, tak jak byl: někdy lehčí, někdy těžší. Názory jeho začaly se jasniti po čas toho utrpení. Nezahynul, neboť, ač těžce raněn svými zkušenostmi, nebyl jimi přece otráven. Všechno, co dobrého na dně jeho duše z dob útlého dětství dřímalo, přicházelo pomalu nyní a zraleji na povrch a stalo se mu lékem. Ve světlých a chmurných chvílích začal nejdříve s jakousi melancholií, pak s vroucností na daleký onen kraj na severu mysliti, který mu býval vždy tak drahým, pak začalo se mu z té duše po tom tichém domě stýskati, v němž byl s matkou žil, po tom lesním hřbitůvku, kde ona pod rovem dřímala. A dojmy ty stávaly se silnějšími a silnějšími, a vše, co souviselo s tou jaksi biblicky zbarvenou idylou jeho dětství, nabývalo pořáde intenzivnějšího světla. Staré jeho ideály vstávaly ze svých sutin. Neusmíval se dětinské jejich prostotě, viděl nyní celou mravní jejich krásu. Co jiného znamenaly na dně než volnost, pravou mužnost, čisté, nesobecké člověčství? Ó Bohu díky, dovedl je ještě tak horoucně milovati jako tenkráte, a rozuměl jim nyní lépe. V duši vzplanula mu novou silou a s novým nadšením nesmírná láska k té opuštěné, světem zneuznané, k Bohu po staletí marně o spásu volající zemi, „kterou nepřátelé její na kopytech koňů svých roznášeti chtěli“. Tato slova ubohé, dávno v prach už rozpadlé jeho chůvy nebyl nikdy docela zapomněl, ani tenkráte ne, když nečisté plameny divoké vášně srdce jeho téměř v popel obracovaly, neboť i tenkráte vyšlehla z toho popelu a troudu někdy tklivá na onen kraj upomínka jako hvězdná jiskra… Och, vrátit se tam opět, třeba jen na okamžik, políbit tu posvátnou půdu, která jej znala z oné krásné doby, když na něm nebylo viny, když nevěděl, co to neřest, frivolnost a podlost!… Stalo se mu to jakousi fixní ideou, čistou a povznášející. Třásl se radostným rozechvěním, představoval-li si, že se tam vrátí co marnotratný syn ke krbu svých otců. Což nečerpal by novou morální sílu a podklad k novému, lepšímu životu, kdyby se přitulil k ňadrům té velké matky? Myšlenka ta rostla, rostla, a provázela jej všemi moři. Vnukala mu vzlet a nadšení. Apostrofoval tu „velkou matku“ plamennými a něhyplnými slokami. Když pak po delším pobytě v Cařihradě loď jeho po tak dlouhém čase se konečně do Terstu vrátila, chopil se té příležitosti, žádal o dovolenou a chystal se na cestu do Čech.

      Den před svým odjezdem obdržel dopis s adresou už několikráte změněnou, neboť putoval na všelijaká místa za ním a zde teprve došel konečně svého cíle. Otevřel jej a pohlédl nejdříve na podpis. Byl radostně překvapen; byl to list od jeho přítele Konstantina, onoho chorvatského šlechtice, s kterým jej po dlouhý čas tak blouznivé přátelství spojovalo. Byl o rok dříve z akademie vyšel a od té doby byl mu jako zapadl. Říkali někteří, že zemřel, druzí, že dezertoval z lodi.

      Jan Maria, ač to jejich přátelství se bylo poslední dobou v akademii trochu střízlivějším a chladnějším stalo, nebyl nikdy přestal jej milovati. Dychtivě četl tedy nyní jeho list.

      „Jsemť šťasten,“ psal Konstantin, „tak dokonale šťasten, jak to možné smrtelnému člověku. Žiji v pravém ráji, v poušti kvetoucí. Nedovedu Ti určitě říci, kterému státu zeměpisné mapy Jižní Ameriky tropické tyto lesy připisují. Nestarám se o to a může Ti to býti lhostejné. Náhodou přišel dnes misionář sem v tuto malou osadu, a dobrý ten padre Ambrosio slibuje mi slavně, že psaní moje do Evropy s sebou vezme a Tobě bezpečně pošle. Tento papír, ingoust a péro, kterým píšu, jsou jeho dary. Byl tak dojat, když viděl hrubý kříž, který jsem postavil nedaleko svého domku, spleteného z prutů a větví. Červeně a bíle kvetoucí liány postaraly se štědře, aby to znamení spásy co nejnádherněji festóny a girlandami ozdobily. Ty víš, jak hluboce a nadšeně jsem Krista vždy miloval, a sladký a velký jeho obraz jest to jediné, co jsem na dně své duše co útěchu zachoval, jest to jediný zjev, kterému neubylo záře a světla v onom pekle lží, muk a frašek, které se u vás nazývá životem. Jinak proklel jsem vše, co se zove civilizací, vše, co s ní souvisí. Zřekl jsem se jí, unikl jsem jí šťastně, nyní snažím se ji zapomenout; jsemť jako člověk, jenž se ráno probudí a noční můru zažehnává, která jej byla děsila a dusila. Proč Ti píšu, Jene Maria? Proto, že jsem Tě tehdy miloval, když celý svět se mi ve chmurách jevil. Tys poslední mojí upomínkou na minulost, poslední. Zapomeneš na mě a já na Tebe snad též, neboť neuvidíme se asi nikdy více na tomto světě. Ale chci, abys, vzpomeneš-li přece někdy na mne, viděl mne v pravém světle, tak jako mne vidí Bůh. Chci Ti vysvětlovati své jednání, abys se za mne nezardíval, neboť společnost, v které žiješ, mě buď zatratí, nebo bude mi bláznů spílati. V jejích očích jsem jaksi bezectný. Slyším je, jak o tom deklamují, že jsem zanedbal svoje povinnosti. Které asi myslí? Zajisté ty malé povinnosti, neboť na ty velké ta malicherná společnost, která je nikdy nekoná, ani nemyslí. Ale zanedbání těch malých nese těžce. Jsemť šlechtic a důstojník. Odřekl jsem se svých rodinných tradic a dezertoval jsem docela! Rácha! Rácha!… Jene Maria, usmívám se. Lojové svíčky mohou míti v jistých okolnostech svou cenu, ale v záři slunce nezpozoruješ chatrné to jejich plápolání. Upřeš-li veškerou sílu duše své, bys pojal velkou pravdu, může se Ti snadno státi, že v tom svém přemítání přehlédneš na ulici osobu, kterou bys byl jinak pozdravil, a kácíš-li modly, neřekneš jim dříve ‚pane‘. Pomysli si, že by kdo předstoupil před Krista, – bude mu povídati o řádech svých předků nebo o zvláštní důležitosti svého pluku?… Čest je pouze jedna, čest muže a člověka, a proti té jsem se neprohřešil. Zvláštní čest kasty neb stavu neuznávám. Ta může platiti pouze pro tu kastu nebo pro ten stav, a nemám s ní co dělati, protože se do žádné kasty a do žádného stavu více nepočítám. Jsem člověk, jsem muž. Důstojník? Šlechtic? Nevím už, co to je. Je mi to už nejasné jako zapomenuté hry mého dětství. Na takové věci se lehce zapomene v životě pravém… Vedle mne, pokryta květy, sama více květu, temnému květu než něčemu jinému podobná, sedí žena, moje žena. Hledím jejíma očima, těmi dvěma temnými otvory do nekonečna se prohlubujícími a až po kraj naplněnými paprsky, hledím jimi na dno její duše, a zhlížeje se v tom nebeském zrcadle, opakuju Ti, nyní že žiju pravým životem. Zde smím i děti míti bez výčitek – doma byl bych zplodil otroky. Ach, nikdy nebudu litovati, co jsem učinil. A bylo to tak prosté: Zanechal jsem stav a lidi, kteří mi nebyli nikdy sympatickými a mezi kterými jsem proto žil, že jsem mezi nimi vyrostl, a ne proto, že jsem si společnost jejich vyvolil. Měl jsem k tomu právo. Avšak Ty řekneš mi snad: Mohl jsi se vrátit sem, kvitovat, uspořádat svoje zaležitosti a pak teprve odejíti. Odpovídám: V divokém záchvatu touhy po volnosti a blahu nemyslil jsem na to, a pak, což to stálo za tu práci? Šel jsem do svého ‚království nebeského‘ hned, když jsem viděl bránu otevřenou, – nechať pochovají mrtví mrtvé své. Já žiju. Vyšel jsem z domu, kde mi bylo úzko, bez okolků pod širost nebes. Stojím na svém: Měl jsem k tomu právo! Zbývá ještě něco, o čem nutno promluviti. O těch vážných, skutečných, velkých povinnostech člověka. Mohl bys mi říci: A což Tvoje rodina, Tvoje vlast? Jene Maria, víš, že rodičů nemám, a ti ostatní se o mě nestarali nikdy, nebudou mne postrádati. Nechal jsem jim vezdejší svůj statek, to bude jim milejší než já. Lačnili po něm více než chudí a nazí, kterým jsem ho nechat mohl. Ale někdy je větší milosrdenství hodit sousto psům. Jsou více k politování. Nemají jiné útěchy než – chléb. A vlast? Jene Maria, znáš staré blouznivé moje sny. Že si na ně posud vzpomínám a že vím, že to byly pouhé sny, to jest jediným trnem vězícím v mém