F. L. Věk (Díl první). Alois Jirásek

chvatem i radostí, s očima jiskřícíma vběhl mladý student do bibliotéky, pozdvihuje do výše Vergilia krásně vázaného. Páter Matyáš seděl na svém místě jak obyčejně, u stolku poblíže okna. Však hle, ruce má podepřeny na hrubé knize, bílou hlavu na ruce skloněnou. Spí! Usnul.

      František přistoupil blíže. Spí tvrdě, bez pohnutí. Vtom ozval se na chodbě zvonec, ohlašující, že je čas k obědu. Bibliotekáře však neprobudil. Choralista se zarazil. Přistoupiv až ke spícímu starci, nahnul se k němu a naslouchal. Ani dechnutí! Volal ho, nadarmo. Sáhl na něj, zlehka jím zatřásl. Nic. Studenta popadla úzkost. Sáhl bibliotekáři na bílé vlasy. Hlava byla studená, čelo jako led a lepkavý pot na něm!

      František jako by zkameněl. Pak vykřikl a dav se do usedavého pláče vyrazil ven. Na jeho hlas přichvátali mniši, křísili pátera bibliotekáře, ale nadarmo. Usnul nad knihou (byl to svazek díla Dobnerova Monumenta historica Boemiae nusquam antehac edita) a více se neprobudil.

      „Tentokráte ho již nevzkřísíš,“ řekl převor vážně Františkovi, když pátera Matyáše odnášeli dolů do domácí kaple. Student se dal hlasitěji do pláče a kropil slzami Vergilia, své první praemium, kterým chtěl svému příznivci a otcovskému příteli radost způsobiti.

      VIII. CESTA KAMNY

      Smrt pátera Matyáše dojala velmi mladého choralistu. Po ten čas, co starý bibliotekář ležel ještě v klášteře, dole v domácí kapli na prkně, František si několikráte k němu zašel, aby se u jeho mrtvoly za spásu jeho duše pomodlil. Také ošetřoval světlo u hlav mrtvého plnanoucí a nedopustil, aby zhaslo nedbalostí sluhovou jako tenkráte, když se vracel tajně v noci s koláči od starého Šulce.

      Dobře bylo ještě pro studenta, že po pohřbu ‚v klášteře nezůstal, nýbrž se odebral domů na prázdniny. Domov a blaho studentského života o vakacích ho nejvíce utěšily.

      Doma se zase, jako každého roku, dověděl něčeho o světě. V klášteře žil jen zpěvu, studiu, čtení a tajnému čtení a hudbě; v té se pilně cvičil za návodu zvláště výborného pozaunéře Strádeckého, k němuž z kláštera docházel.

      Františkovi přibývalo vědomostí a hudební dokonalosti. Jinak se však o nic nestaral a nemohl ani, poněvadž k nim, choralistům, do kláštera dostalo se málo novin. Ovšem, když nastoupil panování císař Josef II., pronikla nejedna zpráva o něm až do odlehlé světnice choralistické. Buďto že zaslechli něco od velebných pánů, když jim přisluhovali, nebo že vrátný Růžička s rozhorlením vypravoval o novotách císařových, jak pobožnost obmezuje, ano i ruší.

      Doma však slýchal mladý Věk o císaři jiné hlasy. Tam obecně chválili jeho patenty, jak sedlákům velice ulehčeno, jakož i některá jiná nařízení. Z těch si mladý student patentu o svobodě náboženské povšiml nejvíce. Hned jak o něm uslyšel (a to bylo ještě v Praze), vzpomněl si na starého Žalmana. Když pak domů přišel na prázdniny, nemeškal se matky zeptati na bývalého souseda.

      Pověděla o něm, že hned, jak ten zákon byl ohlášen, odebral se na kancelář a tam oznámil, že není již katolíkem, alebrž že se hlásí k té staročeské víře bratrské. Když mu řekli, že ta podle patentu není dovolena, nýbrž jen vyznání evangelická, velmi se zarmoutil a nechtěl ani uvěřiti. Teprve později, když se přesvědčil, že tomu tak je, přiznal se k víře evangelické, helvetské.

      „A tak teď je helvitem,“ končila Věková svou zprávu a doložila: „Má teď pokoj – alespoň od úřadů. Tu tam, co jsou nerozumní a necitelní lidé, ti ho leckdys ještě zlobí a jeho víru mu vyčítají – však těch on si ani nevšimne, vůbec nevšímá si nikoho jako dříve. Pořád je takový bubák.“

      „A zlobí se ještě?“

      „Ba zlobí,“ Věková pověděla, jak ho zastavila, když ten zákon o víře přišel, a jak mu sama jsouc potěšena řekla, že je teď asi rád, že bude míti pokoj.

      „Podíval se na mne jako výr a povídá: ‚Jsem rád, ale udavači mají po všem.‘ A odešel. A tak jsem se vícekráte k němu nehlásila, když je takový zatvrzelec.“

      Mladého Věka to také a citelně zamrzelo, neb znal matčinu nejlepší vůli a jak matka o Žalmanovi smýšlela. Proto se také po něm pak tuze nesháněl a nedbal, aby s ním mohl promluví ti. Než to přání živé měl, aby starochovi mohl jednou povědět a jej přesvědčiti, že ani on, ani matka ho neudali, že skrze ně nepřišel o starou bibli. Však hned tenkráte, když František poprvé vlezl po žebříčku k oddělení s knihami zapovězenými, pomyslil si: kdyby tu tak byla Žalmanova bible! Jistě bych ji poznal už po těch obrázcích. Než nadarmo ji tam hledal. A Žalmana přesvědčiti bylo nesnadno, zvláště když ho tak málo vídal a tak dlouho s ním nemluvil.

      Až poslední prázdniny, kdy přišel poprvé do domova jako premiant, setkal se se starým někdejším sousedem na silnici u sochy sv. Jana.

      František se dal s ním do řeči. Starochovi to nebylo patrně tuze vhod.

      Nějak byl neklidný, na studenta se ani tuze nedíval, a když se podíval, tak plaše a zkoumavě, a nějak rozčileně se poškubával za límec své kazajky. Také jen zkrátka odpovídal. Jakmile se však mladý Věk zmínil o bibli, tu starce jako by bodl.

      „Toho nechme, copak bychom o tom mluvili. Oni v klášteře – Maminka – ale nechme toho. Spánembohem –“ Co nejbystřeji zahnul do své chalupy, kde zmizel jako jezevec v doupěti, zanechav na silnici překvapeného, zaraženého studenta.

      Ten, jakkoliv měl starocha rád, tehdy se na něj zamrzel a umínil si, že tak hned se s ním nezastaví, toho že se bude chránit.

      A tak mladý Věk se vrátil s nepořízenou v tomto ohledu i tohoto roku do Prahy. A zase do kláštera. Přijali ho tam a nechali si ho, třebaže se mu již hlas změnil. Oblíbiliť si všichni čiperného studenta, zvláště sám převor, a měli ho jako za svého. Mladý Věk také se již tak bolestně s domovem neloučil jako minulá léta a v klášteře tak velmi po domovině netesknil jako jindy. Zvyklť už, maje tu téměř druhý svůj domov.

      Jen páter Matyáš mu scházel. Na něj počal zase častěji vzpomínati, když se ocitl opět v tichých zdech klášterních, když procházel se zahradou v podzimním pestrém hávu, kde ještě loni s bělovlasým bibliotekářem se procházel a jemu na jeho žádost vypravoval o prázdninách a o domově. Když František poprvé zase vstoupil do bibliotéky, ozářené světlem podzimního jasného odpoledne, tu se mu oči zakalily, jak je upřel ke známému tmavému dubovému stolku u okna, kdež páter Matyáš u foliantu sedával, kdež také usnul navěky a kdež nyní bylo prázdno.

      Poněvadž bylo známo, že byl jako asistentem nebožtíka bibliotekáře, nezabránili mu přístupu do bibliotéky ani teď. Ano, nový bibliotekář, páter Anselm, vyžadoval si jeho služeb a pomoci leckdy. František byl tomu rád, třebaže to nebylo již tak jako za nebožtíka.

      Páter Anselm nebyl tak horlivý, neměl knih v takové lásce jako páter Matyáš, a proto ani tak často do bibliotéky nepřicházel. Ze však mladý Věk požíval důvěry u nebožtíka jeho kolegy, proto studentovi také důvěřoval, a tak mladý knihomil neměl cestu k oddělení „libri prohibiti“ zcela zatarasenu. Nejednu si opět knížku kradí přinesl a kradí ji přečetl.

      Žádná ho však, kromě jmenovaných J. A. Komenského, tak nevzrušila jako Historie o těžkých protivenstvích církve české. Nový svět se mu otvíral, nové světlo počalo mu vycházeti nad minulostí předků; počal přemýšleti, uvažovati, srovnávati a – pochybovati; pochybovati o lecčem, čemu ho dosud učili, co četl nebo co slyšel o minulosti české země. Než