F. L. Věk (Díl pátý). Alois Jirásek

to každý,“ vpadl Nejedlý ještě mrzutěji. Chtěl odejít, ale přece se optal, od koho to psaní, kdo je posílá. „Pan farář Ziegler z Dobřan.“

      To jméno mělo moc. Nejedlý pohlédl zkoumavě na Václava, pak požádal o psaní. Když je přečetl, pozval jej, aby šel s ním do vedlejšího pokoje. Mladý Věk se nemohl ani rozhlédnout kabinetem pohodlně zařízeným. Jen to zachytil, že nákladný nábytek tmavých dyh má krásné žluté kování a židle i pohovka módního empirového slohu že mají světlé povlaky.

      Nejedlý začal se Věka ihned vyptávat na domov, odkud je, na faráře Zieglera; zpočátku ne s největší ochotou a vlídností. Ale když mladý Věk vypravoval o Zieglerovi, o čem pracuje, když se zmínil o Polákovi a jeho básních, zmizel stín z tváře Nejedlého, jenž se pak i usmál a řekl:

      „Vy jste prý velký a horlivý čtenář, jak pan farář piše. Co jste četl?“

      Mladý Věk, jenž si povšiml, že Nejedlý mu neříká „oni“, nýbrž „vy“, jako by oživl. Vycítil, že vlastenec zvítězil nad mrzutým advokátem a profesorem. Jal se vypočítávat podle jeho přání. V té řadě staročeských i nových českých knih ozvaly se také tituly překladů Nejedlého, Florianův Numa Pompilius i Smrt Ábelova a Dafnis Gessnerovy, i Nejedlého zaniklý časopis Hlasatel; ale jmen těoh nikterak nevyrazil. Vyslovil je stejně jako všechny ostatní. Když dokončil, Nejedlý pokýval hlavou.

      „Takových vlasteneckých čtenářů není mnoho. Dobře, jen vydržte; to je svatá povinnost. Ale co hodláte tady v Praze, co chcete studovat?“

      „Práva.“ Ale Václav neřekl, že chce také chodit do jeho přednášek o české literatuře.

      „Přejete si nějakou kondici, vyučovat,“ navazoval Nejedlý sám. „To bude nesnáz tohoto času.“

      „Vezmu cokoliv; třeba bych opisoval nebo psal v kanceláři.“

      Na ta slova plná odhodlání pohlédl Nejedlý opět pronikavě na Václava, pak řekl:

      „Sám nemám žádného místa v kanceláři, na tu chvíli ne, a nic jak žádáte. Ale zeptám se, poohlédnu se. Přijďte zejtra touhle dobou,“ a vlídněji, na povzbuzenou dodal: „Snad se něco najde.“

      Mladý Věk odešel z domu U zlatého beránka veseleji nežli prve od Zlaté hvězdy. Alespoň dobrou naději si odnášel. Smrákalo se. V nedaleké vojenské strážnici i v oknech nevysokých domů vpravo vlevo táhlého prostranství rudě prosvítala okna do šera, do něhož výše v náměstí černě se týčila socha sv. Václava. Nahoře na konci té rozlehlé prostory, tam, kde táhla se napříč silueta hradeb, mrkaly mdlým světlem dvě lucerny u černého průjezdu Koňské brány.

      Prostranství samo již tichlo; jen při domech, zvláště po levé ruce, mladý Věk se díval k bráně, před zájezdními hospodami u Špinku, u Charouzů, u Štočků, u Fabiánů bylo hlučněji a živěji, nejvíce kolem povozů, které stály nebo tam právě dojely a kolem kterých prokmitovala houpává světla luceren.

      Mladý Věk využitkoval dosud každé chvíle. Než co teď, kam jiti? Co by viděl? A snadno by zabloudil ve tmě ulic a uliček. Proto zamířil rovnou dolů Můstkem kolem Staré rychty, kolem jejích bud a krámců přistavených k ní v čele i v boku a chudě lucernami osvětlených, a dorazil hemžením Kotců do Sirkové ulice.

      Paní kvartýrskou v čepci a ve velkém šátku přes ramena potkal na schodech pavlače. V ten okamžik, jak paty vytáhla, nechal její muž šití, a hmátnuv za sebe po sádrovce, sestoupil z pódia. Když mladý Věk vstoupil do pokoje, mistr Prax se jím už procházel tichým krokem a chutě si pokuřoval. Bylo mu blaho, zvláště když pak mohl začít o Vídni. Mladý Věk se mu namátl zrovna vhod. Začal s ním sice o Praze, kde chodil, nebloudil-li, ale touto otázkou zabloudil sám a hned do Vídně, že tam také první čas bloudíval, když tam před patnácti lety přivandroval, ale pak že tam byl doma, v „plodru“, v městě, všude, v Šenbrunu, všude, to že předloni, když tam zverbovali proti Francouzům frajbilichy a ti frajbiliši chodili na varty, že kolikrát vartu vedl, když nemohla trefit, a pak, když Francouzové přitáhli, když začali do Vídně pálit, to že Napolion ze Šenbrunu poručil, v Šenbruně v císařském zámku že ostával, tam že chodil každý den ráno na mši, páter Držmiška, landsmon, od nich, ten že ji Napolionu sloužil.

      Ostrý, trhavý kašel zarazil mu řeč; ne jeho kašel, ale ten, jenž se ozval v kuchyni. „Paní jde,“ řekl mistr Prax s úsměvem, ne bez ironie, a hned postavil dýmku a hned do kuchyně, že se musí podívat, co přinesla paní k večeři, to že bude královská večeře.

      Věk zmizel v pokojíku. Rozsvítiv svíčku otevřel truhlu. Vůně ovoce a chleba jej ovanula a s tou vůní vzpomínka na domov, na kterýž v tom ustavičném honu skoro po celý den nevzpomněl.

      Ráno šel do koleje dát se zapsati. Musil dlouho čekat, nebo přišel právě do tlačenice; zato však uviděl kousek nového světa, houf akademických občanů mladých i starších, v pláštích, v polizonech nebo jenom v kabátech, v kastorových kloboucích, mnohé švihácky vystrojené, ale také nejednoho venkovského filosofa v kožených nohavicích a vysokých botách, jenž právě jako on poprvé se hlásil a připisovati se dal za syna almae matris.

      Šum a směs hovorů; mluvili německy, česky o divadle, o herečkách, o kvartýrech, o penězích, o hospodě, o profesořích a přednáškách, o rektorově instalaci, o šatech. Mladého Věka to vše zajímalo, ale proto se přece tlačil, aby už byl ven, aby mohl včas dojiti k doktorovi Heldovi. Na Klicpery vzpomněl, dost se po starším medikovi ohlížel; než marně. Když vyrazil z kvestury, zamířil rovnou k Perštýnu do Spálené ulice. U Zlaté hvězdy však pochodil právě tak jako včera. Doktor Held nebyl doma a hospodyně zase nevěděla, kdy přijde. Už tomu nevěřil. Odbývá-li hospodyně z příkazu doktorova, nechce-li Held nikoho k sobě pustit – Ale k němu musí – Než jak?

      Odcházel mrzut a pro tento nezdar přestával doufat, že u Zlatého beránka pochodí odpoledne líp. Přišel tam o mnoho dříve, nežli jak mu včera doktor Nejedlý ustanovil. Dlouho chodil před domem a dolů ke Špinkům a zase nahoru; když v určenou chvíli vstoupil v druhém patře do kanceláře, oznámil mu amanuensis Růžička, že pan doktor není doma, že musil náhle odejeti. Mladý Věk se lekl. „No ale,“ řekl amanuensis, usmívaje se, „počkají; je tu pro nich zpráva. Pan doktor jednal dnes dopoledne s doktorem Lískovcem; u toho by bylo místo. Tak když by chtěli za písaře —“

      Mladý Věk ihned, bez váhání a rád přisvědčil.

      VIII. MLADÝ VĚK SE DOSTANE NA PÍSAŘSKOU ŽIDLI

      I to se mu hodilo, že nemusil čekat do nějakého termínu, že měl nastoupiti hned. Jak amanuensis Růžička udal, vypravil se nazejtří ráno hledat nové působiště své podle papírku, na nějž amanuensis napsal: „JDor Wenzel Liskowetz, Landesadvokat im Königreiche Böhmen, Postgasse No. 329.“

      Mladý Věk uviděl nový kus Prahy. Ze středu města dostal se k vodě, k Vltavě; viděl ji blýskat se otevřenými průjezdy domů,* když se ubíral nevalně čistou, neširokou Poštovskou ulicí mezi jejími starými domy divných štítů s korouhvičkami a makovicemi, vysokých, rudě zahnědlých střech plných vikýřů, se žlaby do ulice čouhajícími, s divnými výstupky a obrazy nebo soškami svatých v průčelích, na zdi, ve výklenku, nade vraty, v průjezdech.

      Nedaleko za hospodou U Kuchyňku, v jejímž nádvoří stálo plno vozů, byl dům advokáta Lískovce, neširoký, ale značné hloubky. V prostranné kanceláři nevysokého stropu, nápadně světlé (okna byla k řece a volné nebe do nich hledělo), přijal mladého Věka šedovlasý,