F. L. Věk (Díl čtvrtý). Alois Jirásek

těch řádků vanulo upřímné účastenství. Věka těšilo a umínil si, že odpoví hned zítra. Sáhl po druhém psaní. Obálku pěkně složenou, vystřižené její konce, slepovala zarůžovělá oplatka s otiskem pečeti ne dost jasným. Jakás pyramida nebo oltář pod smuteční vrbou bylo na ní. Adresa ovšem německá, písmo patrně ženské, neznámé. I rozbalil a vyňal aršek malé osmerky papíru ne zrovna jemného a bílého, popsaného rukou jinou, ne tou, která psala obálku. Věk četl:

      „Abends geschrieben.

      Beste Freundin!

      Sie schreiben mir, ich sollt mich mit Gott trösten. O da haben Sie recht, denn Niemand kann mir Betrübten hier in dieser meiner traurigen Einsamkeit mehr Trost, Stärke und Geduld verleihen, als eben dieser Allerbarmer. Darum finde ich nur allein im Gebete und Seufzern zu Gott eine Linderung meines Leidens. Herzliebste Mali, ich war ganz entzückt, als ich Ihre Worte las —

      Auch kann ich versichern, dass mir Ihr Trostbrief meine itzige Lage viel erträglicher macht, in dem ich oft des Tages die entzückenden Worte lese: těšeg se s Pánem Bohem, my na né nezapomeneme, a od Barušky a maminky gá zůstávám k službám wolná – Ich danke Ihnen unzähligmahl, dass Sie so gefühlvoll sind, da ich die bittersten Vorwürfe verdient hätte.

      Die liebreiche Baruška hat mir zwar auch ein Nasenstüberl in dem Briefe geschickt, in dem Sie schreibt: gsau trpěliwy, wšak sy to sami udělaly – und bei Durchlesung dieser Worte fängt immer mein Herz zu bluten an, weil es wahr ist. Allein ich hätte viel mehr Verweis verdient, ano, karabatš by měla na mě poslat, kdybych giš dosti těžce a bolestně trestán nebyl —

      Geliebte Mali, ich wünsche Ihnen, dass Sie stets glücklich, gesund, munter und fröhlich seien und also auf Rosen wandeln. Besonders, dass Ihnen stets der Kaffee schmecke. Der liebe Heiland geruhe in Ihrem keuschen Herzen seinen Sitz aufzuschlagen. Küsse Ihnen die Hände, Ihr Freund

      Pater Cornelius.“

      Úžas i zvědavost Věkový rostly od první řádky. Co je to, jak to sem přišlo! Co ty stesky neznámého pátera a ten poměr jeho – Bavilo jej to a s úsměškem ilumináta, jenž padl na kněžskou křehkost, znovu přehlížel list a zvláště poslední řádky o Spasiteli a Málčině srdci.

      Psaní nemělo ani data ani udání, kde napsáno. Věk zevrubně prohlédl obálku. Adresa psána rukou jinou než list. Bedlivě srovnal písma a nepochyboval, že to nějaká zmýlená, že ta, jež psala jemu, Věkovi, jen nedopatřením vložila tento list do obálky. Psaní bylo asi, a bezpochyby, jí posláno. Až sezná svůj omyl!

      Podíval se znovu na obálku. Poštovský kolek byl rozmazán a nejasný. „Leit…,“ rozeznal na něm, a to ne snadno a ne určitě. Tedy snad „Leitmeritz“ nebo „Leitomischl“. Jistě toto. V Litoměřicích neměl nikoho, v Litomyšli žila teta s dcerami! Jsou dvě, to Věk věděl, teta tenkráte před lety v psaní uvedla i jejich jména. Ta však zapomněl. Tuje Máli a Baruška, jistě jeho sestřenice. Uslyšely o požáru v Dobrušce, vzpomněly na něj, Máli psala, ale popletla se a místo řádků upřímného účastenství poslala vzdechy P. Kornela. Co by asi ten pan páter říkal! A bude-li Máli psát a hlásit se.

      Věková, když o té zmýlené uslyšela, mínila, je-li tomu tak, že ta Máli se sotva bude hlásit.

      „A líto jí bude tohohle psaní —“

      „Poslat je zpátky, to nejde. Nic nevím, kdožpak ví – Počkáme – Zatím psaní schovej.“

      Nikdo se však nepřihlásil a Věk pak i zapomněl v tom neslábnoucím proudu práce a starostí, jak dohlížel na stavbu i na hospodářství, jak se musil starat o materiál a peníze ke stavbě, když první pomoc, Kosařova a z opočenské sirotčí kasy, kvapně se sesýchala, když se nadto hrnuly starosti o potřeby městské, když musil do schůzí a měl z nich ještě různé povinnosti a mrzutosti.

      Dům stavěl všechen ode zdi. Plán byl na patrový s klenutou podsíní; nad ní v ponebí v průčelí do rynku měla býti tři okna, v přízemí z podsíně troje dvéře. Vpravo vlevo do krámů, z nichž jeden chystal pro obchod s plátny, druhý pro kramářské zboží a železo. Dvéře mezi nimi vedly na síň a do místností za krámy. Chlévy vzadu a kolna měly být roubeny.

      Věk se stavbou chvátal a sehnal co nejvíce zedníků a dělníků, jen aby dostal stavení do podzima pod střechu. Stavba však nerostla, jak si přál. Bývalo zle o řemeslníky, když je skoro na každém spáleništi sháněli a když obec s pomocí vrchnostenskou zřizovala opuštěný kostel, stavěla na radnici a budovala na náměstí dřevěnou kapli. Tu sroubili nejdřív a postaven do ní z kostela zachráněný oltář.

      Za červnové krásné neděle volal zvonek poprvé do ní na první bohoslužbu. Lidé se k ní hrnuli jako o pouti, takže svatyňka nestačila. „Právo“ městské a s ním také Věk dostali se na pohodlnější místo až k oltáři v májích, v svěžích březových haluzích. Ostatní stáli těsně, jako nacpáni, a ještě se nevešli. Konec zástupu byl venku, až kus před kostelíkem.

      Nepestřil se živými barvami sukní a šátků, plen a pentlí, netřpytil se blýskotem zlatých čepců sousedek. Všichni přišli jen prostě, až chudě odění, zámožní kdys měšťané a měšťanky, dcerky a synové jejich v obleku jednoduchém, namnoze darovaném. Sotva však byli, když chodili ještě do starého, výstavného kostela v plné parádě, tak zbožně dojati jako v tomto roubeném kostelíku prostřed zničeného svého jmění, prostřed pustých spálenišť a stavenišť, do něhož se poprvé sešli jako do azylu v své tísni, v svém zápase o přístřeší a skývu, poprosit o sílu a požehnání lopotnému dílu i jejich polím, kdež v ten čas vadla jejich jediná naděje. Osení se tam bujně nevinilo, chřadlo a stíny neúrody a drahoty začaly se již jevit.

      Farář nebyl výmluvný kazatel, okolnosti však samy, vzpomínky na den hrůzy, na strašlivé moře plamenů, na jejich oběti a místo samo rozechvěly mysli všech tak, že i prosté slovo kazatelovo, srdečnější jeho zvuk dojímaly až k slzám.

      Věk naslouchal zasmušile. Více jej pohnulo, když lid o hrubé mši zazpíval, když jeho píseň zvučela nevelkou prostorou i venku pod vysokým modrým nebem, odkudž se lilo zlaté světlo na oltář v zelenavou šeř jeho mají, na bílé voskovice, jejichž mihavé plameny v zářivém tom proudu vybledlé se kmitaly.

      Varhany nehřměly, kůr nezvučel figurální hudbou. Ale ten zpěv zástupu zněl v tu chvíli tak vroucně, z hluboká duše, jako pokorná, vroucí modlitba. Věka ta dověrnost dojímala, sám však jejího blaživého tepla nepocítil. Líto mu bylo lidu, smutek i soustrast padly mu v tom vyzářeném povznesení do duše, když vzpomněl na pole, jak je ráno viděl, když si vyšel za město obhlédnout stav osení, kam pro stavební práce nemohl už kolik dní. Co viděl, žloutnoucí jaře, hubené ozimy místem vyhynulé, bylo pro rolníka zoufalé. Jen zázrak by mohl pomoci a v ten nevěřil. Na mysl dolehlo, jak bude po bídných žních.

      Povyjasnilo se mu až pozejtří, když došlo číslo Krameriových novin. Co svou zprávu Krameriovi zaslal, čekal v každém čísle zmínku o neštěstí svého rodného města a vyzvání ku pomoci. A tu po čtyřech nedělích vypisovaly Krameriovy noviny požár v Dobrušce v Králohradeckém kraji, jak udělal Věk; a nakonec četl: „Poněvadž tito nebozí nešťastní větším dílem jen z práce rukou svých ze dne na den živi jsou a nyní právě o všecko přišli, nebudeť zajisté žádného, an by tímto hrozným neštěstím jejich v srdci se nepohnul a pomocí, o kterouž sama citedlnost lidská volá, jim ochotně a laskavě nepřispěl —“

      Pramen darů a příspěvků pohořelým, prvotně vydatný, ale tou dobou chabnoucí, oživl po této zprávě a po tom vyzvání. Nějaký čas bylo to cítit. Na radnici docházely hojnější