Hřbitovní kvítí. Jan Neruda

eruda

      Hřbitovní kvítí

      Památce časně zemřelého přítele svého,

      nezapomenutelnému

      ANTONÍNU TOLLMANNOVI

Věnuje BÁSNÍK

      Der hat’s wahrhaftig als Poet

      nicht hoch hinausgetrieben,

      in dessen Lie dern mehr nicht steht

      als er hineingeschrieben.

EM. GEIBEL

      Na pahorku leží pole chudé –

      ostrov v časů proudu – málo znáno,

      jako skříně skvostné na poklady

      čtyřmi bílými zdmi obehnáno.

      Vrata jako zámek zrezavělý,

      povrch zbořené a zpustlé sady –

      nesáhne zde ovšem žádná drzá

      ruka uložené na poklady.

      Noha spěla má k těm chudým rovům

      poutcova jak k hrobu spasitele,

      bych zřel místo, čtvrtá zim kde stlala

      sabatový šat svůj na přítele.

      Zelená se tráva po hřbitově.

      Snad jí našilo zde ptactvo zpěvné?

      Naděje spíš že to pohrobené

      zase vzešly, by snad bylo zjevné.

      Červená se kvítí po hřbitově.

      Snad ho sázela zde lidská ruka?

      Ba spíš myslím, že to pohrobená

      láska jest i její drahá muka.

      Však i zažloutlé zde bejlí hnusné

      porodila v bolu země pustá, –

      aj ta podoba zlých vášní jistě,

      ta z tvých prsou, bratře, nevyrůstá.

      Ticho – jako ráno v dálném poli,

      kdesi jenom o kov hruda zvoní, –

      aj to stařec, – opřen o lopatu

      k zemi shrblá záda pracně kloní.

      „Nevíš, kde zde přítel leží?“ – „Čím byl?“

      „Čím měl býti, blázne, – člověkem!“

      „A jak umřel?“ – „Puklo mu jen srdce,

      že mu oplatila lásku nevděkem!“

      „A kdy skonal?“ – „Není dávno tomu!“

      „Kde by asi ležel, nevím víc;

      neboť věřte, kterým srdce puklo,

      že jich leží tuto na tisíc.“

      Porodila rosa kvítek malý

      po zářivém slunci prahnoucí –

      duch tvůj jarý zrodil ideály

      mile čistou myslí vanoucí.

      Zahrálo si slunce ranním květem,

      a juž kvítek slabou hlavu kloní –

      a tvé oko nad zbořeným světem

      ideálů hořkou slzu roní.

      Co květ toužil, přece vyplněno –

      políbením slunce uvadnul –

      tobě osud dal však jiné věno –

      snové prchli, ty jsi uchřadnul.

      Byl jsi chůd – však bujní tvoji snové

      nasypali po cestách tvých zlato;

      však že zlato sypali ti snové,

      nedal svět ti ani chleba za to.

      Nebyls krásným – chtěls však dobýti si

      od dívčiny marné věrnou lásku;

      přišel jiný, pustil jsi se v závod,

      pustil jsi se v závod – prohráls sázku.

      Zval tě osud k nešťastníků kvasu;

      sotva vyřknul slova neblahá

      (abys slušně obstál při hostině),

      počal svlíkat tebe do naha.

      Upletl i věnec krásný z blínu,

      položil ho tobě na čelo,

      pak tě v sál uvedl, nad nímž slovo

      „bída“ v hadů kruhu šumělo.

      Kolem stolu živé kostry stály,

      stolem jim zde hlad byl mořivý,

      hudba k tomu kvasu skočnou hrála –

      nešťastných to stenot jizlivý.

      A když přesycen byls lahůdkami,

      umdlen plesem tmavé do noci,

      tu tě uložili v měkké lože,

      v lože, kteréž sloulo „nemocí“.

      Líhávali na jednom jsme loži

      a tys horlil pro mou netečnost,

      kdežto bažit po tvých ideálech

      vadila mně pouhá skutečnost.

      A ta skutečnost juž shromáždila

      tisícerých v krátkém žití bolů,

      srdce vadne, brzo, nejspíš brzo

      poležíme sobě opět spolu.

      I.

      Denn alle Poesie ist tiefes Klagen,

      ist des gefangnen Adlers Flügelschlagen,

      ein Wächterauf schrei bei des Morgens Grauen,

      sie stirbt, wenn wir des Lichts Erfüllung schauen.

      – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – -

      Wenn diese Erde einst ihr Pfingstfest feiert,

      dann singt die Poesie ihr letztes Lied.

Alfred Meissner  

      Jaký bujný ples na živém stromu!

      Každý lístek k jinému lne pólu;

      o Dušičkách ale všechny dole

      kolem stromu leží klidně spolu.

      Bujná zeleň zjara v listech skví se,

      života jarého obraz věrný;

      o Dušičkách ale dávno vryla

      na každý list smrt svůj obraz černý.

      II.

      O Dušičkách na hřbitově větřík

      vesele si s lidmi zahrává,

      radostí snad, že to množství lidstva

      pro hřbitov už zase dozrává.

      Náhlý vánek oči tobě klíží,

      snad to matčin prach tě uspává,

      neb co upomínka na hry dětské

      bratrův popel s tebou pohrává.

      III.

      O Dušičkách ročně konají se

      u zemřelých drahých návštěvy,

      a kdo nezná živých žádných přátel,

      u mrtvých tu sobě uleví. –

      Skvostná krypta světly ozářená,

      kolem lůza v čilém hemžení,

      vždyť tu paní černě přioděná

      grošem platí jejich modlení. –

      U šachty zas malý hošík