Hordubal. Karel Čapek

koně. Sílu mají, ale žádnou krev, pane. Žádnou krev.”

      “Nu ano,” praví Hordubal nejistě. “S krví je to tak. A což kravky, Štěpáne?”

      “Krávy?” diví se Štěpán. “Aha, vy myslíte krávy. A – áno, hospodyně má dvě krávy, prý pro mléko, říká. Vy jste ještě nebyl ve stáji, pane?”

      “Ne, já – víš, já jsem se před chvilkou vrátil,” dí Hordubal a upadá do rozpaků: inu, ta hromada pořezaného dříví se nedá zapřít; ale zároveň má radost, že tak šťastně začal Štěpánovi tykat jako gazda čeledínovi. “Áno,” povídá, “právě jsem se tam chystal.”

      Štěpán ho úslužně vede nesa vědérce s vodou. “Máme tam – — hospodyně tam má nové hříbátko, třínedělní, a jednu plnou klisnu; dva měsíce tomu, co byla u krytí. Tudy, pane. Tady ten valach už je napolo prodán, dvaapůl tisíce, pane. Dobrý kůň, ale já musím zapřahovat tříročka, aby se vyběhal. Nechce stát.” Manya zas cení zuby. “Valach půjde na vojnu. Všichni koně od nás šli na vojnu.”

      “Tak, tak,” povídá Juraj. “Nu, máš tu čisto. A byl jsi ty, Štěpáne, na vojně?”

      “U jízdy, pane,” zubí se Manya a napájí tříročka. “Pozírejte, hospodáři, jaká suchá hlava, jaký zadek – ejda! no tak, c – c – c, – pozor, pane! och, jaký zbojník, povídá a uhodí koně pěstí po šíji. “Ach, pane, to je kůň!”

      Hordubal se necítí doma v ostrém výparu konírny; brachu, to jinak je cítit kravín, mrvou a mlékem, pastvou a domovem – — “Kde máš to hříbátko?” ptá se.

      Hříbátko je ještě kudrnaté a právě saje, jsou to samé nohy; kobyla se otáčí hlavou a moudrýma očima po Hordubalovi: Nu, co ty jsi zač? Juraj jihne a hladí klisnu po kýtě; je teplá a hladká jako samet.

      “Dobrá klisna,” praví Štěpán, “ale těžká. Hospodyně ji chce prodat – to víte, hospodáři, sedlák koně nezaplatí, a na vojně chtějí jen horkou krev. Neosvědčují se chladní koně. Lepší je stejnorodá stáj,” míní Štěpán. “Já nevím, jak se na to díváte vy, pane —”

      “Nu, Polana tomu rozumí,” bručí Hordubal váhavě. “A což voly, voly Polana nemá?”

      “Nač voly, pane?” šklebí se Manya. “Na pole stačí klisna a valach – Maso špatně platí, hospodáři. Ještě tak chov bagounů – Viděl jste, jakého má hospodyně kance? Šest bahnic, pane, a čtyřicet selat. Selata se dobře prodávají, z daleka sem docházejí prasátníci. Svině jako sloni, černý rypák, kopyta černá —”

      Hordubal kývá povážlivě hlavou: “A což mléko – kde pro ně berete mléko?”

      “Od sedláků, pěkně prosím,” směje se Manya. “Ech ty, ty že chceš našeho kance na tvou špinavou svini? Takového spolehlivého kanečka není v celém kraji. Kolik konví mléka, kolik pytlů brambor za to dáš? – Inu, pane, zbytečně se tady dřít. Daleko do města, špatně se prodává. Hloupý lid, pane. Pěstuje všechno jen do huby. Ať dává, když neumí prodat.”

      Hordubal neurčitě pokyvuje. Pravda, pravda, málo se tady prodávalo, ještě tak husy a kury. Inu, toto je nějaký jiný svět: Polana si ví rady, jen co je pravda.

      “Daleko prodat,” rozumuje Štěpán, “a jen to, co stojí za to. Kdo by chodil na trh s hrudkou másla? Je ti na nose vidět, že nic nemáš, nu tak slev, nebo jdi k čertu!”

      “A odkud jsi ty?” diví se Juraj.

      “Tady dole, z Rybárů, znáte, pane?”

      Nezná Hordubal, ale kývá: tak, tak, z Rybárů; co by neznal gazda?

      “Jiný kraj, pane, bohatý, a jaká rovina! Například rybárský močál – celý zdejší kraj by se do něho vešel jako křivák do kapsy; a tráva, pane, tráva až po prsa.” Manya mávl rukou. “Ech, všivý kraj tady, zaořeš, a jen kamení obracíš. U nás kopeš studnu, a pořád černá půda.”

      Hordubal se zasmušil. Co ty víš, ty Tatare, – já, já jsem tu oral a obracel kamení; ale zato ty lesy, Hospodine, a ty pastviny! Rozmrzen vychází Juraj ze stáje. Všivý kraj prý – tak co sem, čerte, lezeš? Špatně-li je tu stádům? Nu, chvála Bohu, však toto je hodina stád; už klinkají v dolině a vyzvánějí na kraji dědiny; zvonce křaplavé, hluboké a pomalé, pomalé jako krok krávy; jen vysoké zvonečky telátek běží překotem – nu, nu, i ty budeš kravou a půjdeš vážně a těžce jako stádo, jako i my. Zvonění stád se blíží, a Juraj by smekl klobouk jako při klekání, Otče náš, jenž jsi na nebesích; jako řeka se blíží zvonění, dělí se v těžké krůpěje, rozlévá se po celé dědině; kráva za kravou se odděluje od stáda a bimbam bimbam míří do svého chléva, vůně prachu a mléka, bimbam ve vratech, a kývajíce hlavami stoupají dvě kravky do dvora Hordubalů, zvířata moudrá a mírná, a míří do dveří chléva. Hordubal si hluboce oddechl: Nu, i já už jsem doma, sláva ti, Bože; toto je návrat domů. Klekání stád se rozptyluje dědinou a dozvání, netopýr klikatým letem se vydává za mouchami po stopách stáda, dobrý večer, gazdo; z chléva se táhlým bučením ozývá kravička. Nu, nu, už jdu. Potmě vchází Juraj do chléva, ohmatává rohy, tvrdé a chundelaté čelo, mokrou papulu a nozdry, měkce zřasenou kůži na krku; nahmatává plecháč a trojnožku, usedá k plnému vemeni a dojí po struku struk, až mléko crčí do plecháče; a tence, polohlasem počíná Juraj zpívat.

      Ve dveřích chléva se rýsuje temná postava. Hordubal nedozpíval. “To jsem já, Polano,” bručí omluvně. “Aby si na mne dobytek zvykl.”

      “Půjdeš už k večeři?” ptá se Polana.

      “Až podojím,” mluví Hordubal ze tmy: “Štěpán bude jíst s námi.”

      V

      Juraj Hordubal usedá v čelo stolu, spíná ruce a říká modlitbu. Tak to má být, když jsi teď gazdou. Polana svírá rty, ruce sepnuty, Hafie vyvaluje oči a neví co dělat, Štěpán se mračně a zarytě dívá k zemi – ech, vy, což jste se nemodlívali, Polano? Inu, od jiné víry je asi Štěpán, ale u stolu se sluší modlitba. Vida je, rozmrzeli se, jedí rychle a mlčky, Hafie se taktak dloubá v talíři, – “Jez, Hafie,” káže suše Polana, ale sama dá stěží co do úst; jen Štěpán hlasitě srká, skloněn nad talířem.

      Po jídle kouká Manya jak a kudy ven. “Počkej ještě, Štěpáne,” pobídl ho Hordubal. “Co jsem chtěl říci – Ano, a jaká je letos úroda?”

      “Otava byla dobrá,” uhýbá Manya.

      “A žita?”

      Polana rychle pohlédne na Štěpána. “Žita,” souká ze sebe Manya. “Ano, hospodyně totiž prodala ta pole nahoře. Nestálo to za práci, pane. Samý kámen.”

      V Hordubalovi hrklo. “Samý kámen,” bručel, “pravdaže samý kámen; ale pole, Polano, je základ – —”

      Štěpán sebejistě ukazuje zuby. “Nic to neneslo, hospodáři. Lepší jsou louky u řeky. Kukuřice tam narostla co chlap vysoká.”

      “U řeky,” diví se Hordubal, “tys koupila, Polano, půdu v rovině?”

      Polana chce něco říci, ale spolkne to. “Panské louky, hospodáři,” vysvětluje Manva. “Půda jako mlat, hluboká, řepná. Ale řepa se špatně platí Všechno se špatně platí, pane. Raději vsadit na koně: vydaří se kůň, a dostane se víc peněz než za rok selské roboty. Mít ještě kus roviny a postavit stáje tam dole —” Štěpánovi blýskají oči. “Kůň patří