Jitřní písně. Svatopluk Čech

jenom ten, kdo ztratil v sebe víru,

      a malým ten, kdo zná jen malý cíl.

      Nevěřme nikomu

      Nevěřme nikomu na světě širém,

      nemáme jednoho přítele tam,

      starý boj za každým skrývá se mírem,

      soucit a přízeň jsou šalebný klam,

      nevěřme radě, ni chvále ni haně,

      nevěříme pocelu, stisknutí dlaně,

      nevěřme ničemu – všechno je mam.

      Všude nám hrozí zášť lítého vraha,

      dýku on skrývá i pod vábný kroj,

      zhubit nás věčná mu, jediná snaha,

      proti nám svata mu všeliká zbroj:

      plápolem válečným, osvěty třpytem,

      v násilí zjevném i v úskoku skrytém

      bez klidu vede ten odvěký boj.

      Nevěřte! Baltu k nám peřeje hučí,

      nevěřte! z jihu zní Adrie hlas,

      nevěřte! minulé věky nás učí,

      stále též varuje přítomný čas -

      Na bratří zklamaných ohromném rovu

      každým dnem úskočně klamáni znovu

      či chcete, bláhoví, věřiti zas?

      Jde-li kdo s pozdravem k našemu domu,

      zve-li nás úsměvně pod vlastní krov,

      nevěřme pozdravu, úsměvu tomu,

      nevěřme nástraze lahodných slov,

      nevěřme slibům ni přísahám svatým,

      slavně nechť hlaholí nad stolcem zlatým,

      ruce nechť královské píší je v kov.

      Věřme jen sobě, své práci a píli,

      věřme jen svatému nadšení v nás,

      věřme jen vítězství slovanské síly,

      která si podepře krajní tu hráz,

      věřme, že národ náš, veliká Sláva

      s korouhví lidskosti za štítem práva

      dobude korunu velebných krás!

      Dva zvony

      Dva zvony visí pod Petřínem,

      dva věrní druzi mnohý čas,

      nad mariánským vzletá týnem

      tři staletí jich velký hlas,

      jej opětují stráně kolem,

      on mocně duní širým dolem

      a plní Prahu zpěvem svým;

      však nasloucháš-li bystrým sluchem,

      zvuk proznívá těch zvonů ruchem:

      Hus, Hus, Jeroným!

      Mnich bosák obraz matky boží

      kdys před vítězným vojskem nes’,

      a svaté panně na podnoží

      vzdor lidu kacířského kles’,

      na popravišti strašným soudem

      krev odbojníků tekla proudem

      a znovu v Čechách vládl Řím;

      meč břitký s ohněm vyplel sémě,

      jež zasili v prsť naší země

      Jan Hus, Jeroným!

      A řád, jenž zažeh’ svaté hněvy,

      zde vyvolil si byt a chrám,

      v něm spasný obraz rajské děvy

      nad oltář vztyčil k modlitbám

      a za slavíky štíhlé věži

      ze staré kaple bludných kněží

      dva zvony vyrval ssutým zdím,

      dva zvony, s nichžto vyhlazena

      zlá dvojí líc, dvě kletá jmena:

      Jan Hus, Jeroným!

      Tak sám ten arcikacíř dvojí,

      jenž chystal pravé víře zmar,

      měl nyní slavit v novém kroji

      pád bludařství a církve zdar -

      Než, poprvé když v bytě novém

      zpěv jejich zazněl zvučným kovem,

      tu mnichy zděsil pekla šprým -

      Jak výsměch vzdorný v jejich cely

      ty zvony nepodajné hřměly:

      Hus, Hus, Jeroným!

      Hned snešeny jsou zvony s hůry

      a vytržena srdce z nich

      i přelity jsou v nové stvůry,

      jež vykropil a žehnal mnich,

      kol vryta do nich zbožná slova,

      šperk svatých znaků,jmena nová -

      kříž zvítězil nad čarem zlým:

      již umlklo na české nivě:

      Hus, Hus, Jeroným…

      Leč nikoli! V tom kovu starém

      přec vytrval i starý zvuk

      a pod vnuceným cizím tvarem

      bil tajně dávný srdce tluk.

      Jej nevytiskla z věrných zvonů

      moc exorcismu, svatých konů,

      on pod útlakem pouze zdřím’,

      a duším věrným v jejich znění

      vždy duníval jak dávné hřmění:

      Hus, Hus, Jeroným!

      A teď jej slyší tisíc uší,

      těch družnýchzvonů pravý hlas,

      jenž z mrtvých srdcí k živým buší

      jak mučedníků svatých vzkaz:

      „Jak zvonů nám, i lide, tobě

      sok vyrval jaré srdce v zlobě,

      znak cizí údům vtiskna mdlým,

      byl’s přelit v nástroj svého vraha,

      z úst vyrvána Ti jména drahá:

      Jan Hus, Jeroným.“

      Však nechať tebe přetvořili

      všem zemím v pohrdu a smích,

      přec v mošně žebrácké ti zbyly

      dva skvosty vzácné předků tvých:

      Ať svalili tvůj Sion v rumy

      a zdeptali tvé smělé dumy,

      tvé bible vmetli v žár a dým:

      vždy tajně choval’s pravdy žízeň,

      s níž podstoupili ohně trýzeň

      Jan Hus, Jeroným.

      A druhý odkaz, klenot ryzí:

      to milý hlahol rodných slov;

      nechť přeléván ve tvary cizí,

      jím