Jitřní písně. Svatopluk Čech

luk Čech

      JITŘNÍ PĺSNĚ

      V jitřním šeru

      Ještě noci plášť se černá shůry,

      jeho třásní země pokryta,

      ale na východě řídnou chmůry

      a svit krásné hvězdy prokmitá.

      Jako jarní anemona rosná

      na blankytném vzchází záhoně -

      Zdráva buď, ty hvězdo těchonostná,

      sličná hlasatelko Jasoně!

      Dlouhá byla noc, hvězd málo měla,

      můra na hruď ulehala všem;

      dosud chmurné snění tíží čela

      valných davů, mutné ticho zem’.

      Však již tu tam zvedají se hlavy,

      skráně cítí svěží jarní dech,

      oko vítá jitřenku, již zdraví

      pěvci háje v prvnich povzletech.

      I v mé útrobě se píseň budí,

      staré ptáče, tiká v moji plec,

      ale pochybnost’ mé tělo trudí,

      mám-li otevříti ňader klec.

      Píseň moje zpíváz jiných zřídel,

      jinak dosud nápěv její zněl

      a čas k tomu vzal ji pružnost křídel,

      hlasu mladistvého svěží pel.

      Nebude se třpytit v perlách rosy,

      nebude mít v zobci jarní květ,

      ševelit jak zefír na rákosí,

      o kráse a slastech lásky pět.

      Bude asi drsnozvuká, divá,

      temným šumem větru zavane

      nebe skřípne, jako čepel rzivá,

      když ji tasíš z pochvy zedrané.

      V ňadrech zůstaň, písni! Marná slova:

      Dobývá se z prsou v ranní svět.

      Nevábí ji haluz vavřínová,

      ani denních pochval hluchý květ -

      vyletá jen, že jí dusno v nitru,

      vyletá, že musí, musí ven

      po svém zapěti též pozdrav jitru,

      spící budit, hlásat blízký den.

      Kouzelná číše

      V čele vrásky, šije dolů,

      oči jako v těžkých m’hách,

      sestárli jsme všichni spolu,

      babí léto po Čechách.

      Žluté listí smutně padá

      v šedé vlasy, pustá lada,

      nuda u našeho stolu,

      ochablost’ nám hlídá práh.

      Hypochondry samé zříti,

      omrzelé k zoufání,

      všude na rtech sytých žití,

      mrazí trpké usmání,

      stesky jenom trudíme se,

      žalobami nudíme se,

      každý mentorem chce býti,

      samé slyšet kázání.

      Dost již, bratři! Hle, tam září

      pohár blahodějných šťáv,

      které dobrá víla sváří

      z divných, čarokrásných trav;

      dosud kouzlo dávné žije,

      jímž se přímí svislé šíje,

      jímž se trudná mdloba stáří

      plaší z ňader, snímá s hlav.

      Číš tam plná vláhy skvoucí

      z kouzelného koření:

      z dobré vůle, lásky vroucí,

      odvahy a nadšení -

      Hle, jak svůdnou perlou hraje

      rosa zázračného kraje,

      z nížto mladost’ nehynoucí

      do srdcí se pramení.

      Jenom chtít a ruka schvátí

      vzácnou číši, zrobí div:

      Mládí do duší se vrátí,

      zjaří každý sval a čiv,

      místo žalob, stesků marných

      chopíme se prací zdarných,

      jarní větřík bude hráti

      v plném květu českých niv.

      Nadšení

      Svaté ty nadšení,

      nebeský plameni,

      šlehni nám do srdcí,

      otčinou vzplaň!

      Bez tebe nevzniká

      myšlénka veliká,

      v tobě jen kuje se

      vítězná zbraň.

      Sloupem tys ohnivým,

      oblakem zářivým,

      vedoucím národy

      v slíbenou zem;

      bez tebe pustinou

      širý svět jedinou,

      lidstvo se potácí

      bez cíle v něm.

      Báječné poklady,

      žulové ohrady,

      nesčetných zástupů

      válečný třesk,

      odvaha, vtip a lest -

      bez ceny všecno jest,

      neplá-li na skráních

      svatý tvůj blesk.

      Tebou jen do světa

      zasvitla osvěta,

      prapory tyranství

      strhány v cár;

      národů mrákotu

      rozjasnil k životu,

      rozpadlé sjednotil

      božský tvůj žár.

      Kdysi též k Vltavě

      v krvavé záplavě

      z kostnické hranice

      plápol tvůj vlet’,

      v tábory dědiny,

      oráče v hrdiny

      proměnil, cepem jich

      pokořil svět.

      Svaté ty nadšení,

      nebeský plameni,

      opět k nám prošlehni

      malátnou hruď,

      na místo těkavých

      bludiček, mrkavých,

      Vůdcem nám ohnivým

      ku slávě buď!

      Dosti nás

      Jsme slabí, malí – Dosti těchto řečí!

      Jen, kdo tak zoufá, sláb a malý jest.

      Oč byla Hellas, byla Róma větší,

      než skrání nesmrtnou se dotkla hvězd?

      Jak