První parta. Karel Čapek

Standa se pokouší představit si celý život, ale nějak mu to nejde; představuje si sebe sama, jak navrtává uhelnou flec jako Grygar, ale najednou, bum! vytvoří se taková zvláštní situace, třeba je to důlní katastrofa, a Standa něco udělá, to budete koukat; a pak si ho zavolá nahoru sám ředitel a řekne, Půlpáne Stanislave, gratuluju vám, to bylo havířsky jednáno; vzhledem k vašemu mládí z vás můžeme udělat zatím jenom dozorce v poli, ale vy to jistě přivedete dál. Takových mužů, jako jste vy, je nám na dole třeba. Cože, vy máte dokonce pět tříd reálky? Tak vidíte, a takovou sílu jsme nechávali bůhvíjak dlouho strkat vozíky!

      Proč ne, myslí si potají Standa. Jako tuhle, když ten Švéd zaměřoval tu novou směrnou třídu. Inženýr Hansen, ale tady mu v osazenstvu říkají Hans; prý pracuje na nějakém novém důlním patentu; a prý pašák je to, i když dovede stěží pět slov česky. Standa zrovna tlačil prázdný hunt k porubu, a Hans se na něho pěkně modře podíval a ukázal rukou, podržte mi tu tyč. Tak vida, zrovna Standu si k tomu vybral! Za chvíli už šmejdil vozač Půlpán nosem kolem Švédova instrumentu – byl to Breithauptův důlní teodolit – a pašák Hansen mu tvrdou němčinou vysvětloval, kde a jak se na něm odečítá nonius. A nazítří si už sám poslal palního Zítka pro Standu, aby mu šel pomáhat při měření. Standa se nafoukl až trýznivým blahem a šel za inženýrem. To koukáte, kluci, co dovede ten váš poseroutka! Mohl oči nechat na dlouhém Švédovi, aby mu vyčetl z mrknutí oka, co má dělat a jak se má k tomu měření postavit; ale Hans nic, jen kývl opoceným nosem, gut, gut, a hleděl si svého, jako by nebylo na světě žádného horlivého Půlpána. Kdyby se aspoň zeptal, jak se jmenuju, myslí si Standa rozechvěle; třeba bych mu mohl nějak naznačit, že mám skoro celou reálku. – Soll ich noch etwas machen, Herr Ingenieur? – Mladý Švéd s koženou přílbičkou kroutí hlavou. ,Is gut, danke.‘ A Standa se s krvácejícím srdcem vrací na ort, aby zase nakládal uhlí do vozíku. Grygar se ani neobrátí, malý Baďura špulí pod černým rypákem rty a píská; mají asi vztek, že Standa se něčím vyznamenal. – ,Ten Hansen je báječný pašák,‘ hlásá Standa bezmála mstivě. – ,Jen si u něj šplhni, ty,‘ chrchlá Baďura a zachmuřeně vytlouká sbíječkou uhelný plást. ,A koukej nakládat, jo?‘

      Nic platno, Standa se do dlouhého Švéda zamiloval, až mu je stydno. Šel by za ním jako pes, nosil by mu měřicí přístroje, byl by šťasten, kdyby se mohl otřít o jeho kožený kabátec. Je to blbé, ale má strašně rád jeho dlouhé nohy, jeho nedbalou a trochu chlapeckou chůzi; pan Hansen má takovou světlou švédskou kušničku, a když si kolem nosu rozmaže mour, vypadá legračně jako veliký a ušňupaný kluk. Stanislav Půlpán by asi nemohl říci, co je to zbožňování; ale když ví, že jeho inženýr je v poli, jede mu vozík sám od sebe jako hrom. Heleďte, jaký já jsem vozač! A Hansen mu vždycky maličko pokývne lesklým nosem, když ho potká na třídě; ani to vidět není, ale Standa ví, že to platí jemu, a po nějakou chvíli se nadouvá nevýslovným štěstím. Je ukrutně hrd na to, že všichni na Kristýně mají jeho mladého Švéda rádi. Hansen je pašák, jenže se nemůže s lidmi domluvit. Však onehdy se Standa rozběhl do města a rovnou ke knihkupci. Nemáte nějakou učebnici švédského jazyka? Ne, neměli; a tak Standa marně hloubá, co by pro pana Hansena udělal.

      Je zrovna léto, a tož Standa po šichtě ze samé osamělosti obchází kolem Hansenovic vily; kvetou tam pnoucí růže, celé slapy a gejzíry pnoucích růží, modré ostrožky a jakési žluté slunečnice; a mezi tím vším se ohání s kropicí konví paní Hansenová, dlouhá jako sám Hans, světlovlasá a nohatá v dlouhých plátěnkách, a něco po švédsku volá na čtoucího Hansena, a oba se řehtají jako uličníci; nebo vyjdou zavěšeni, mávajíce tenisovými raketami, žďuchají se, skáčou přes patníky a hvízdají jako švícka. Standa bezmezně zbožňuje paní Hansenovou, předně proto, že patří k jeho Švédovi, a za druhé proto, že je taková, jak bychom to řekli: inu, docela jinačí, než ženské bývají, spíš něco jako kluk, a přitom pěkná, – člověk ani neví kam s očima, když ji vidí běhat v těch plandavých nohavicích. Jednou div nevrazili před vilou do Standy; Standa se začervenal, že by se raději propadl, a zamračeně ze sebe vypravil Zdař bůh. Hans se přátelsky zašklebil a paní přelétla Standu jasnýma zelenýma očima. Standa byl tehdy hrozně, zmateně nešťasten, a přitom se bůhvíproč zalykal prudkou blažeností; už by se u té vily za nic na světě neukázal, a když už, tedy v noci, kdy růžově a zlatě září okna Hansenovic domova nad kaskádami pnoucích růží. Jak je tu krásně, myslí si vozač Standa skoro se slzami v očích. Hansen je pašák.

      Co bych mohl udělat, přemýšlí Standa. Kdyby se tak naskytla příležitost a já utrousil před panem Hansenem pár slov francouzsky, – ten by se podivil! Koukejme, pouhý vozač, a dovede mluvit francouzsky! (Standa si už ze svých francouzských slovíček sestavil pár vět, dokonce jednu se subjonctivem; ale není si jist, nemá-li v tom nějakou chybu.) Paní Hansenová jistě umí francouzsky; třeba by potom pozvali Standu na čaj – – Nebo ne, to nic není; ale kdyby takhle paní Hansenová šla sama na procházku tou pěšinou mezi haldami a rybníčkem – je to špatné místo a potloukají se tam všelijací lidé, i Standovi tluče srdce, když tamtudy někdy ze zvědavosti projde; a tam by ji přepadl jeden takový otrapa – nebo ne, dva by byli. Paní Hansenová se zoufale brání, chtěla by volat o pomoc, ale ten pobuda ji škrtí. A vtom je tu Standa. Jednoho kopnout pod břicho, druhému pěstí do brady, a je to. Paní Hansenová zvedá zářivě zelené oči (ne, to jsou tak světle šedé), chce něco říci, ale jenom se jí chvějí rty. Pas de quoi, Madame, řekne prostě Standa. N’ayez plus peur. Já tady počkám, až budete v bezpečí. – A den nato přijde pan Hansen za vozačem Standou na porub. Nic neřekne, jenom mu silně stiskne ruku jako muž muži. Musíte k nám přijít, pane Půlpáne, na čaj; má paní vám chce poděkovat. – Grygar a Baďura budou při tom stát v pozoru a mrkat. Vida, cápka, kdo by to do něho řekl! – A paní Hansenová bude nalévat zlatý čaj v té růžové besídce. Třeba bude mít na sobě ty plandavé nohavice – žádná jiná ženská je nenosí. A prý musíte k nám přijít častěji, pane Půlpáne. Standa se rozhodně bude učit švédsky. A pak paní Hansenová půjde zalévat květiny a Standa zůstane se Švédem sám v besídce. A teď si, Půlpáne, musíme promluvit vážně o vaší budoucnosti; nemůžete zůstat pouhým vozačem mezi těmi lidmi. Vezmu vás k sobě do kanceláře, abyste mohl dál soukromě študovat. – Standa zavrtí hlavou. Děkuju, pane Hansene, ale já žádnou odměnu nepřijmu. Mně stačí, že jsem mohl… pro vás… něco… Standovi se až rozbouchalo srdce pýchou a radostí. Ano, tak bych mu to řekl. Aby Hansen viděl, jaký jsem.

      A kvůli ní ne, člověče? Nebylo by to kvůli ní?

      III.

      Tak co, je Standa zamilován do té paní, nebo ne? Arciže je, i když to za nic na světě nepřizná ani sám sobě; ale je to takový divný a slavnostní cit – například nejvíc a ukrutně se mu na ní líbí, že má tak nesmírně ráda svého chlapeckého Švéda; je to až příliš vidět na každém jejím pohybu, zrovna to s ní hází, hned by mu visela na krku, a tu mě máš, ty můj jediný; až to trká, jak ti dva čahouni jsou spolu šťastni a opojeni jeden druhým. Standa není dnešní a dovedl by si živě představit, co ti dva spolu, když stáhnou rolety, a tak; ale tohle si zakázal, a dost. Kdepak, ani pomyšlení; něco by se mu tím porušilo a zkazilo – i na panu Hansenovi. Snad je to hloupost, ale už by se na ně nemohl dívat s takovým nadšeným obdivem, kdyby si o nich myslel to a ono. Takhle jsou jako z jiného světa, takoví krásní a zářící a úžasně cizokrajní; ať se to, čím přetéká Standovo srdce, jmenuje jakkoliv, platí to jim oběma. Pravda, není to snadné, člověk má srdce jako vedví; ale každá láska musí nějak bolet.

      Každá láska. Standa to ví až příliš dobře, neboť prodělává